Mnoho lidí dnes netrpí nedostatkem sdílení, ale naopak nadmírou prázdného tlachání. Neustálé sdílení zážitků, myšlenek a vlastního života nás postupně duchovně vyprazdňuje a ochuzuje.
Otevřenost neexistuje bez uzavřenosti, píše Henri Nouwen ve své knize Duchovní život jako cesta. Neustálý důraz na komunikaci a sdílení, náš moderní nepsaný příkaz, že pro sebe navzájem musíme být průhlední a dostupní, ve výsledku tvoří vyprázdněné, závislé a dusivé vztahy. Slova podle něj ztrácejí svou sílu, pokud se nezrodila z ticha vlastního nitra, protože právě ticho a uzavřenost jsou podkladem pro následné skutečné propojení.
Mnoho lidí netrpí nedostatkem sdílení, ale naopak nadmírou prázdného tlachání na jakékoliv téma nebo zacyklenými neutichajícími konverzacemi, které ale samy o sobě bez pevného původního podkladu nemohou opravdové propojení vytvořit. Nouwen se podivuje nad moderními kancelářemi s otevřenými dveřmi, které hlásají „neváhejte mě kdykoliv vyrušit“, stejně jako nad otevřenými konverzacemi budícími dojem, že lidé nemají žádné tajemství od financí až po intimní život.
Vnitřní naplnění
Dobrý poměr mezi lidským, potřebným a vnímavým sdílením a schopností uzavřít svůj svět, nasytit se z jiného zdroje, bývá těžkým oříškem. Různorodé potřeby, situace, vztahy a rozpoložení dynamicky mění rovnováhu a je dobré jí věnovat celý život bdělou pozornost; vědět, co je zrovna potřeba, čeho je moc nebo málo. Extrémní vychýlení jen jedním směrem (ať už k přílišné otevřenosti, nebo uzavřenosti) se dříve nebo později projeví obavami, vnitřní nepohodou, nervozitou, pocitem nenasycenosti, přesycenosti apod.
Rupi Kaur píše ve své knize básní Květy slunce, že pokud se cítíme sami, jsme to my, koho potřebujeme v té chvíli nejvíce. Právě dnes se dočítáme mnoho návodů na téma, jak mít rádi sami sebe, jak se přijímat apod., dokreslené občas líbivými frázemi a zářícími obrázky. Přesto to, co si ponecháváme pro sebe a co nás skutečně vnitřně naplňuje, je ve výsledku paradoxně nesdělitelné a určitým způsobem nepředatelné. Není to nic, čím se pyšníme, co stavíme na odiv, co se může stát manuálem pro všechny, a nejde ani o ezoterické zjednodušení, že odteď už nikoho nepotřebujeme.
Henri Nouwen mluví v této souvislosti o přechodu od osamocení ke kreativní samotě, která může – jeho slovy – zrodit z vyprahlé pouště tisíce květů. Nepíše o beznaději a zoufalství osamělého života, ale o péči o třeba jen malý díl vlastní, v hlubším slova smyslu opravdu posvátné uzavřenosti. Taková uzavřenost nikoho nevyhání na pusté pláně, ale v konečném výsledku člověka naopak otevírá a propojuje se světem a lidmi. Pohostinný prostor pro sebe sama se stává hluboce osobním místem. Často právě taková místa vnímáme u druhých podprahově jako určitou plnost, která je přitažlivá a otevírá vztahy.
Části osobitého vlastního světa si ve vztazích odkrýváme, ale aspoň něco z něj zůstane v dobrém smyslu skryto. Směs viditelného, neviditelného a proměnlivého poskytuje hlubokou dynamiku od blízkých až po ty nejbližší vztahy, pro lidská oddalování a přibližování. Ctít unikátnost světa druhého a dotýkat se jí bez ničivé neohrabanosti tvoří esenci intimních setkání.
Instantní otevřenost
Moderní komunikace nám otevřela možnosti být si více nablízku, aby ale zakládala skutečnou blízkost, potřebujeme být obezřetní a vnímaví. Neustálé sdílení zážitků, myšlenek a vlastního života nás může pomalu a nenápadně v jiném smyslu duševně vyprazdňovat a ochuzovat.
To, co jsme si kdysi nechávali nějakou dobu pro sebe, abychom až poté sdělili pomyslný destilát našich pocitů, myšlenek a zážitků, dnes automaticky a bez čekání posíláme ven. Chceme, aby se odehrála interakce mezi námi a světem, přáteli, rodinou, a to nejlépe co nejdříve. Chceme cítit, že jsme začlenění, vidění, něčím významní a že nejsme nikdy sami. Můžeme neustále klikat a vytvářet tak pomyslný nikdy nekončící aktivní dialog mezi námi a čímkoliv ve virtuálním prostoru. Něčím nebo někým, co se stále „hýbe“ a odměňuje nás. Propojením se stáváme součástí ostatních lidí, světa, společnosti, znamená pro nás nezůstat v koutě, neizolovat se.
Stává se ale, že ve světě rychlé komunikace propadáme impulzům, nepřemýšlíme, proč sdělení zveřejňujeme, jaké vztahy nebo poselství tím vytváříme. Obsesivně klikáme, vystavujeme, vyřizujeme, odesíláme, a vytváříme si dokonce už i nové online zodpovědnosti: co všechno musíme vidět a na co všechno musíme reagovat. Výsledkem může být jakýsi výměnný obchod „rychlých emocí“, kolo, které se roztočilo, a nevědomá mysl už ho nedokáže zastavit.
I k moderní komunikaci se hodí myšlenka Henriho Nouwena o posvátnosti vlastního prostoru, nutné nedostupnosti a nesdílnosti, které vytvářejí skutečnou blízkost. Lpět uvědoměle na takovém prostoru je dnes (možná více než jindy) důležitým doplňkem dynamické a instantní komunikace. Vědomí, že někde existuje místo, kde se můžeme propojit nejen s nevirtuálním světem, ale i se sebou, kam nedovolíme nikomu vstoupit, je předpokladem k tomu, abychom mohli otevřít prostor pohostinnosti vycházející ze skutečného zájmu a přijetí.
Pohostinnost
Henri Nouwen vidí jako výsledek plodné samoty pohostinnost, schopnost být otevřený a přijímat druhé. Máme‑li rádi místo, které je naše, kde jsme „doma“, které ctíme a odkud můžeme vycházet, vycházíme přirozeně a uvolněně i k druhým.
Nouwen zmiňuje různé typy pohostinnosti, jako jsou vztahy rodičů k dětem, učitelů k žákům nebo terapeutů ke klientům. Všechny tyto vztahy potřebují vnitřní osobní prostor, který pohostinnost otevírá. Pohostinní ale můžeme být ke komukoliv, kdo k nám přichází, a při autentických setkáních si ji předáváme bezděčně navzájem.
Pohostinnost druhých rozpoznáme od pouhé povinnosti být s někým nebo od touhy uniknout sám sobě často velmi dobře. Možná ve smyslu slov Antoina de Saint‑Exupéryho v Malém princi, že to skutečné a ryzí poznáváme jedině srdcem.
Hranice oddělené i společné
Pohostinnost vychází z vlastního respektu k sobě, ke svému vnitřnímu bohatství, a zakládá tak i respekt k druhému. Hranice a otevřenost k lidem se pak nenastavují násilně, protože vycházejí z přirozeně pociťovaného vnitřního pohybu. Úcta k sobě vyvažuje extrémy zatvrzelosti nebo naopak přílišné měkkosti a poddajnosti.
Snad proto mechanicky dodržované návody často nefungují, protože vzbuzují opakovaně buď pocity viny, že jsme někomu nevyšli vstříc, nebo se naopak pranýřujeme za vlastní neschopnost se vymezit. Kdo nerespektuje a neprocítí svůj osobitý hlubší podklad, nenajde si chvilku pozastavit se na „svém bezpečném místě“, ten nemá odkud vyjít a vnímá často špatně hranice své i druhých.
Člověk může cizí hranice buď opakovaně prolamovat, nebo se naopak vůbec nikam nevměšovat, nezasahovat a o nic si neříct. Oba tyto extrémní póly motivuje strach a úzkost, které naznačují, že proces dotýkání se sebe sama ještě úplně neproběhl. Autentická pohostinnost je pak ohrožená a nepřichází často ani od druhých.
Chudoba mysli
Chudoba mysli je podle Nouwena dobrou charakteristikou hostitele vycházejícího ze své plodné samoty. Lidé, kteří všechno vědí, jejichž mysl je těkavá a plná hotových názorů, naopak postrádají otevřenost vůči druhému a blokují prostor k výměně myšlenek i skutečnému lidskému setkání. Pohostinnost se nemůže odehrávat v úzkých pohledech, netrpělivosti a vlastní zatvrzelosti.
Čím zralejší se stáváme, tím připravenější jsme vzdát se sklonu spoutat myšlenky, lidi nebo okolnosti a necháváme naopak vstoupit život do nás a otevíráme se jeho tajemství. To, co je svobodné, volné a nespoutané, tak paradoxně nemůže nikdy zmizet.
Příklon k tajemství, naslouchání a přání nestát druhému v cestě je vlastní i sociálním pracovníkům, psychiatrům a psychologům. Nouwenovým slovům je tak blízký například i rogersovský přístup v terapii, který klade důraz na jedincovu sebeaktualizaci ve vztazích, vycházející z rozvolnění, vnímání, vlastního respektu k sobě, své jedinečnosti. Člověku vnímavému, znalému a respektujícímu sama sebe pak nedělá problém vztahovat se podobně i k druhým, k jejich unikátnosti, přáním, nadějím a touhám.
Domov sobě, domov pro druhé
Přemýšlím, kde všude lze rozeznít plnost vlastního nitra. Rozeznívá ji prostá krása čehokoliv, ať už je to krása slova, myšlenky, tónu, pohledu, hmatu, vůně, pohybu nebo jen ticha. Tak se odkrývá tajemný, vlastní podklad, ze kterého vyrůstáme a vztahujeme se ke světu.
Je to osobní drahý kámen s ploškami lesknoucími se v různých barvách a natáčejícími se ke světlu. Pomáhá nám orientovat se, vyvažovat a milovat. Je naším nitrem, domovem, kde se zabydlujeme a o který pečujeme.
Občas je těžké se ve svém domově zabydlet, jeho chaos, neutříděnost, staré krámy a nezvladatelnost mohou být děsivé. Někdy je tak nutné, aby nám v zabydlování našeho nitra někdo pomohl, a může to trvat pěkně dlouho, než sami sebe zase uslyšíme v prosté kráse okamžiku nebo uklidňujícím tichu. Protože pak můžeme být ve svém domově skutečně pohostinní a věnovat si pohostinnost navzájem.
Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz
