odemčené

Pod maskou sliby

Proč volíme psychopaty a jak je rozeznat? Trocha předvolební psychologie.

16:48
Jana Šulistová

Jana Šulistová
Publicistka

10. 1. 2023

Jak odhalit prázdné lídry? Duté předměty se většinou poznají zvážením nebo poklepem, ale vnitřní prázdnotu lidí známých jen z televize a marketingových hesel málokdo zaregistruje. A tak zhruba čtyřicet procent voličů na celém světě nadšeně tleská líbivým maskám.

Uměleckých i historických děl popisujících řádění falešných vůdců je spousta. Ale sledují je většinou jen ti, kteří mechanismus proměny lidí v dav schopný nenávistně řvát Ukřižuj! dobře znají. K hybatelům dějin ochotným následovat prázdné sliby tyto informace neproniknou, a tak není divu, že lidstvo opakuje stále stejné scénáře, jen v jiných kulisách.

Velmi cenným průvodcem po uvažování současných lídrů a jejich následovníků je kniha amerického terapeuta, právníka a mediátora Billa Eddyho Proč volíme psychopaty a jak to zastavit. Vychází sice ze situace v USA, ale podobnost s českými poměry je očividná.

Na příkladech dějinných škůdců Eddy ukazuje mechanismus převzetí moci svůdnými HCP (High Conflict Personalities – vysoce konfliktními osobami). Podobných typů se v populaci vyskytuje podobné množství jako vysoce citlivých (HSP). Jen se na rozdíl od nich umějí drát do popředí a vybaveni mocí většinou působit nedozírné škody.

Posviťme si na ně

Autor si HCP poprvé všiml při komplikovaných právních sporech. Tito lidé překvapivě vysílají varovné signály, a pokud se na ně zaměříme, je poměrně snadné vzorce jejich chování odhalit. Mnohem těžší je však jim čelit. Autor už v roce 2008 založil Institut vysoce konfliktního chování a začal přednášet po celém světě.

HCP jsou doma všude tam, kde se dá přijít k prestiži a majetku, a jejich potenciál je značně destruktivní. Největší hrozbou demokracie jsou narcističtí a sociopatičtí HCP politici – dva nejpodmanivější a zároveň nejzákeřnější typy osobnosti na světě. Jsou nebezpeční zejména svou touhou po stále větší moci a chorobným jednáním vždy rozdělují společnost.

Lze je najít ve vedení městských zastupitelstev, ve školních radách i společenstvích vlastníků. Místo toho, aby problémy či spory vyřešili, zvyšují jejich intenzitu a prodlužují je. Polarizují společnost, ničí lidem životy, plýtvají společnými zdroji a vedou nesmyslné války. Jako nejďábelštější představitele tohoto typu osobnosti autor uvádí Adolfa Hitlera, Josifa Stalina a Mao Ce‑Tunga.

HCP se neustále cítí ohroženi, proto jednají nepřátelsky. Potřebují ovládat a odstranit z cesty své domnělé nepřátele. Projevují nezvládnuté intenzivní emoce, hledají vinu u druhých, myslí černobíle a jejich chování v konfliktu je extrémně negativní. Mají narušené vztahy, chybí jim náhled na vlastní chování a není u nich šance na změnu.

Často nemají opravdové přátele, i když je díky své přesvědčivosti a charismatické povaze snadno získávají. Vystupují z pozice síly, konflikty je baví – zejména pokud vítězí a získávají další moc. V médiích lačnících po vypjatých emocích a v dramatech, která zvyšují sledovanost, jsou jako doma.

Jejich vystoupení nikdy nezůstane bez pozornosti. Příznivci jim nadšeně tleskají, odpůrci se podle svého naturelu zalykají spravedlivým hněvem nebo si z dotyčného dělají legraci. Tím mu zdarma posilují popularitu, protože i negativní reklama je reklama a možnost před podporovateli vystupovat v roli oběti.

Narcističtí a sociopatičtí (s)vůdci

Narcisté jsou podle autora pohlceni sebou samými, přesvědčeni o právu na zvláštní zacházení, opájejí se grandiózními představami o své nadřazenosti, sní o moci a chybí jim empatie. Ve své ideje a jejich uskutečnění věří a to jim dává přesvědčivost, autenticitu a velké kouzlo pro lidi doufající, že opravdu zajistí jejich blaho.

Jakmile se však ocitnou třeba v čele firmy, zpravidla ji kvůli zaujetí sebou samými a hájením vlastních pozic před domnělými i skutečnými odpůrci destabilizují. Podle průzkumů je v USA takových lidí 6,2 %, 60 % z nich jsou muži.

Sociopati nemají problém porušovat jakákoli pravidla a zákony. Lži a podvody jsou pro ně běžnou komunikační výbavou. Jsou agresivní, chtějí ovládat druhé a postrádají výčitky svědomí. V USA jsou jich podle výzkumů téměř 4 % a ze tří čtvrtin jde o muže.

Pokud člověk vykazuje silné znaky narcismu, ale také lže a je agresivní, s největší pravděpodobností se u něj snoubí obě poruchy. Souběh těchto znaků je označovaný jako maligní narcismus.

Většina HCP má k popsanému jednání genetické předpoklady, jež podporují trpké zkušenosti z raného dětství, a velký vliv na ně má i kulturní prostředí. Poslední dekády jsou doslova líhní narcistů a dalších náročných osobnostních typů. I když nám umějí komplikovat život v práci, v politice i jako sousedi, není tu místo pro nálepkování a nenávist, ale pro pochopení, soucit a zvládnutí obranných strategií.

Jakkoli je na místě varování před laickou diagnostikou, i tak stojí za to si českou politickou reprezentaci s tímto klíčem projet. Při sběru hub s atlasem od nás také nikdo nečeká vědeckou přesnost, ale jde zejména o to se neotrávit.

Vysoce konfliktní emocionální válka

Na začátku každého tažení takové osoby vzhůru jsou čtyři kroky – najít si záporné obhájce, útočit na terče obviňování, rozdělit svou komunitu a získat moc nad všemi. Záporní obhájci často bez důkazů hájí všechny kroky svého vůdce a pomáhají mu očerňovat protivníky. Lidé, které HCP označí za nepřátele, mají tři možnosti: podvolit se, utéct nebo se nechat zničit.

Jakmile se skupina lidí kolem HCP rozdělí na přívržence a odpůrce, kteří se navzájem napadají, je vyhráno. Řada takových příběhů z minulosti končila válkami, genocidami, hladomory a vražděním nejbližších vládcových spolupracovníků, kteří jejich hru a svůj omyl prohlédli.

Za průkopníka takového jednání je považován Hitler, jemuž zdatně sekundovaly nové technologie: rádio a film. V době internetu, kdy se informace včetně lží šíří podstatně rychleji, to mají HCP mnohem snazší – stačí jakýmkoli způsobem zaujmout. Na tom spolupracují marketingové agentury, díky nimž si nekupujeme nejlepší jogurt nebo majonézu a nevolíme nejlepšího politika, ale zpravidla sáhneme po produktech s nejlepším marketingem.

  • Loajální stoupenci HCP jsou od svého vztahu k lídrovi zcela neodklonitelní, jejich zaujetí má rysy náboženské víry a jsou emočně naladěni k následování.
  • Politicky umírnění voliči nejsou tak zapálení, ale pro HCP hlasují, pokud je reprezentantem jejich oblíbené strany. V půtkách mezi skupinami emočně zamrznou.
  • Rozčarovaní nevoliči politiku ignorují a jsou jí zhnuseni, jejich typickou strategií je únik.
  • Znepokojení odpůrci dokážou chování HCP dešifrovat a snaží se zbylé tři skupiny přesvědčit a varovat. Jejich usilovný boj však má většinou opačný efekt.

Je proto dobré přemýšlet o mechanismu našich závažných rozhodnutí – zda jsme spíš ochotní následovat, bojovat, ztuhnout nebo utéci. Zdá se totiž, že mozky jednotlivých lidí reagují odlišně nejspíš od narození a u mnohých je přesvědčování ke změně strategie zcela zbytečné.

V dobách klidu spolu voliči různých stran většinou vycházejí a politika tvoří jen malou část jejich debat. Jakmile do davu začne pumpovat emoce HCP, tábory se radikalizují a politická orientace tvoří základní komunikační problém.

Mezi lidmi zavládne chaos a boj a HCP mají v nastalém zmatku šanci upevnit pozice navzdory tomu, že jejich podporovatelé tvoří maximálně 40 % dospělé populace. Zbylých 60 % by je pohodlně přehlasovalo, kdyby se ovšem místo vzájemného napadání a tříštění sil dokázali sjednotit.

Nakažlivost emocí

Nadšení pro HCP slibující řešení skutečných i fiktivních krizí vychází z vysoké nakažlivosti emocí, jimž nahrávají sociální sítě. Jednou z nejnakažlivějších je úzkost: amygdala v mozku ji dokáže zaregistrovat za 33 milisekund.

Dalším zdrojem šíření emocí jsou zrcadlové neurony, díky nimž ve svých mozcích opakujeme to, co jsme viděli u druhých. Tyto neurony se podílejí na schopnosti dětí se učit i na chuti dospělých sjednotit se ke společné akci.

Schopnost následovat expresivního lídra vychází z podobných mechanismů jako zamilovanost. Když u přívrženců vyprchá, bývá většinou pozdě a stejně jako u špatné volby partnera bývá pro mnohé velmi bolestné přiznat, že byli oklamáni.

Tištěná média nemají takovou schopnost vyvolávat emoce, jako když se do politického boje zapojí hlas, mimika a gestikulace. Veškerá média jsou bohužel řízená sledovaností. Uhlazení, klidní a moudří řečníci téměř nikoho nebaví, zájem přitáhnou právě emocemi tryskající HCP. Katastrofy prodávají, a tak se i původně seriózní stanice musejí přizpůsobit dryáčnickému stylu těch nejsledovanějších.

Pohodlná černobílá

Hodně zajímavé je i autorovo tvrzení, že jakkoli proklamujeme touhu po klidu, náš mozek je od pradávna v rámci přežití naprogramován dávat přednostní pozornost všemu, co vzbuzuje strach. Takže preventivně konzumujeme výběr světových hrůz v naději, že získáme přehled a budeme se umět bránit.

I když se dle objektivních výzkumů světu daří lépe než kdy dřív, zaměření na negativní zprávy v lidech vyvolává opačný pocit. Pokud se mají opravdu dobře, jen s hrůzou čekají, kdy o tu pohodu přijdou. A když je krize, chce to přece vládu pevné ruky – někoho, kdo slíbí, že nám s tím poradí, a my mu musíme pomáhat svou loajalitou a obranou před falešnými padouchy!

Základem strategie HCP politiků je vytváření falešných krizí, padouchů a hrdinů schopných zachránit svět. Reálná krize se dá nafouknout, zkreslit a přibarvit, a sotva přestane děsit, je tu další a spolu s ní stále více černobílé, velmi pohodlné vnímání světa.

Jak se prostý člověk může zorientovat v náročných problémech typu imigrace, globální oteplování, covid nebo finanční krize? Důkladné zkoumání názorů, na nichž se často neshodnou ani vědci, je pro většinu lidí nuda. Jednodušší je instantní pravda a jasně popsaný viník.

Neustálé ukazování prstem, že za to můžou oni, ať už jsou to Židé, LGBT muslimové nebo netopýři, by mělo být vždy varovným znamením. I neprávem hozené bláto na oběti vždycky ulpí a opakované obvinění začne být časem vnímáno jako pravda.

Vyzkoušejte na sobě

Blížící se další přímá volba prezidenta nejspíš opět přinese spoustu emocí, podpásovek a hádek i mezi rodinnými příslušníky a kamarády. Z knihy volně vyplývá několik zásad, jak neeskalovat napětí ve společnosti:

  • Sami debaty o politice nevyvolávejte.
  • Nenechte se vtahovat do nenávistných bojů mezi rozdělenými skupinami.
  • Nikomu nenadávejte, neponižujte ho a nesnažte se přesvědčovat, pokud nejste na svůj názor tázáni.
  • Naučte se poslouchat názory druhých, i když se od těch vašich liší, a nehodnotit je.
  • Buďte klidní, empatičtí, pozorní a uctiví, vyjadřujte se jednoduše a srozumitelně.
  • Snažte se ve svém okolí řešit řešitelné věci místo nadávání, že oni na to kašlou.
  • Vše, co tvrdíte, mějte řádně ověřené, ptejte se na zdroje informací a nikdy vědomě nelžete.
  • Nesdílejte neověřené hoaxy a řetězové e-maily.
  • Politika, jehož nemáte rádi, nejvíc potrestáte nezájmem, ne neustálým omíláním toho, co kde udělal špatně.
  • Nebojte se přiznat, že něco nevíte.

A na závěr to nejdůležitější! Když volby dopadnou z vašeho pohledu nejhůř, jak dopadnout mohly, nezahořkněte a smiřte se s tím. A nikomu, o kom víte, že volil z vašeho pohledu blbě nebo vůbec, nenadávejte. Život jde dál a můžeme se učit z lekcí, které přináší. I když se mohou zdát hořké…

Články k poslechu

Čeho litujeme a proč

Co byste ve svém životě změnili, kdybyste mohli?

9 min

Klíč ke vztahům

Naučte se stavět na vzájemném respektu a porozumění. Jednoduše, prakticky.

14 min

Vysoce funkční deprese

Navenek vše zvládáte, máte spoustu aktivit, dobré vztahy. Uvnitř se ale cítíte úplně jinak.

12 min

Nespravedlnost v práci

Míň peněz, horší podmínky, neférové hodnocení. Jak se bránit?

11 min

Důvěřuj procesu

Změna se děje, i když není vidět. Mnohdy pomůže nechat věci jít jejich cestou.

16 min

10. 1. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.