odemčené

Pod maskou sliby

Proč volíme psychopaty a jak je rozeznat? Trocha předvolební psychologie.

16:48
Jana Šulistová

Jana Šulistová
Publicistka

10. 1. 2023

Jak odhalit prázdné lídry? Duté předměty se většinou poznají zvážením nebo poklepem, ale vnitřní prázdnotu lidí známých jen z televize a marketingových hesel málokdo zaregistruje. A tak zhruba čtyřicet procent voličů na celém světě nadšeně tleská líbivým maskám.

Uměleckých i historických děl popisujících řádění falešných vůdců je spousta. Ale sledují je většinou jen ti, kteří mechanismus proměny lidí v dav schopný nenávistně řvát Ukřižuj! dobře znají. K hybatelům dějin ochotným následovat prázdné sliby tyto informace neproniknou, a tak není divu, že lidstvo opakuje stále stejné scénáře, jen v jiných kulisách.

Velmi cenným průvodcem po uvažování současných lídrů a jejich následovníků je kniha amerického terapeuta, právníka a mediátora Billa Eddyho Proč volíme psychopaty a jak to zastavit. Vychází sice ze situace v USA, ale podobnost s českými poměry je očividná.

Na příkladech dějinných škůdců Eddy ukazuje mechanismus převzetí moci svůdnými HCP (High Conflict Personalities – vysoce konfliktními osobami). Podobných typů se v populaci vyskytuje podobné množství jako vysoce citlivých (HSP). Jen se na rozdíl od nich umějí drát do popředí a vybaveni mocí většinou působit nedozírné škody.

Posviťme si na ně

Autor si HCP poprvé všiml při komplikovaných právních sporech. Tito lidé překvapivě vysílají varovné signály, a pokud se na ně zaměříme, je poměrně snadné vzorce jejich chování odhalit. Mnohem těžší je však jim čelit. Autor už v roce 2008 založil Institut vysoce konfliktního chování a začal přednášet po celém světě.

HCP jsou doma všude tam, kde se dá přijít k prestiži a majetku, a jejich potenciál je značně destruktivní. Největší hrozbou demokracie jsou narcističtí a sociopatičtí HCP politici – dva nejpodmanivější a zároveň nejzákeřnější typy osobnosti na světě. Jsou nebezpeční zejména svou touhou po stále větší moci a chorobným jednáním vždy rozdělují společnost.

Lze je najít ve vedení městských zastupitelstev, ve školních radách i společenstvích vlastníků. Místo toho, aby problémy či spory vyřešili, zvyšují jejich intenzitu a prodlužují je. Polarizují společnost, ničí lidem životy, plýtvají společnými zdroji a vedou nesmyslné války. Jako nejďábelštější představitele tohoto typu osobnosti autor uvádí Adolfa Hitlera, Josifa Stalina a Mao Ce‑Tunga.

HCP se neustále cítí ohroženi, proto jednají nepřátelsky. Potřebují ovládat a odstranit z cesty své domnělé nepřátele. Projevují nezvládnuté intenzivní emoce, hledají vinu u druhých, myslí černobíle a jejich chování v konfliktu je extrémně negativní. Mají narušené vztahy, chybí jim náhled na vlastní chování a není u nich šance na změnu.

Často nemají opravdové přátele, i když je díky své přesvědčivosti a charismatické povaze snadno získávají. Vystupují z pozice síly, konflikty je baví – zejména pokud vítězí a získávají další moc. V médiích lačnících po vypjatých emocích a v dramatech, která zvyšují sledovanost, jsou jako doma.

Jejich vystoupení nikdy nezůstane bez pozornosti. Příznivci jim nadšeně tleskají, odpůrci se podle svého naturelu zalykají spravedlivým hněvem nebo si z dotyčného dělají legraci. Tím mu zdarma posilují popularitu, protože i negativní reklama je reklama a možnost před podporovateli vystupovat v roli oběti.

Narcističtí a sociopatičtí (s)vůdci

Narcisté jsou podle autora pohlceni sebou samými, přesvědčeni o právu na zvláštní zacházení, opájejí se grandiózními představami o své nadřazenosti, sní o moci a chybí jim empatie. Ve své ideje a jejich uskutečnění věří a to jim dává přesvědčivost, autenticitu a velké kouzlo pro lidi doufající, že opravdu zajistí jejich blaho.

Jakmile se však ocitnou třeba v čele firmy, zpravidla ji kvůli zaujetí sebou samými a hájením vlastních pozic před domnělými i skutečnými odpůrci destabilizují. Podle průzkumů je v USA takových lidí 6,2 %, 60 % z nich jsou muži.

Sociopati nemají problém porušovat jakákoli pravidla a zákony. Lži a podvody jsou pro ně běžnou komunikační výbavou. Jsou agresivní, chtějí ovládat druhé a postrádají výčitky svědomí. V USA jsou jich podle výzkumů téměř 4 % a ze tří čtvrtin jde o muže.

Pokud člověk vykazuje silné znaky narcismu, ale také lže a je agresivní, s největší pravděpodobností se u něj snoubí obě poruchy. Souběh těchto znaků je označovaný jako maligní narcismus.

Většina HCP má k popsanému jednání genetické předpoklady, jež podporují trpké zkušenosti z raného dětství, a velký vliv na ně má i kulturní prostředí. Poslední dekády jsou doslova líhní narcistů a dalších náročných osobnostních typů. I když nám umějí komplikovat život v práci, v politice i jako sousedi, není tu místo pro nálepkování a nenávist, ale pro pochopení, soucit a zvládnutí obranných strategií.

Jakkoli je na místě varování před laickou diagnostikou, i tak stojí za to si českou politickou reprezentaci s tímto klíčem projet. Při sběru hub s atlasem od nás také nikdo nečeká vědeckou přesnost, ale jde zejména o to se neotrávit.

Vysoce konfliktní emocionální válka

Na začátku každého tažení takové osoby vzhůru jsou čtyři kroky – najít si záporné obhájce, útočit na terče obviňování, rozdělit svou komunitu a získat moc nad všemi. Záporní obhájci často bez důkazů hájí všechny kroky svého vůdce a pomáhají mu očerňovat protivníky. Lidé, které HCP označí za nepřátele, mají tři možnosti: podvolit se, utéct nebo se nechat zničit.

Jakmile se skupina lidí kolem HCP rozdělí na přívržence a odpůrce, kteří se navzájem napadají, je vyhráno. Řada takových příběhů z minulosti končila válkami, genocidami, hladomory a vražděním nejbližších vládcových spolupracovníků, kteří jejich hru a svůj omyl prohlédli.

Za průkopníka takového jednání je považován Hitler, jemuž zdatně sekundovaly nové technologie: rádio a film. V době internetu, kdy se informace včetně lží šíří podstatně rychleji, to mají HCP mnohem snazší – stačí jakýmkoli způsobem zaujmout. Na tom spolupracují marketingové agentury, díky nimž si nekupujeme nejlepší jogurt nebo majonézu a nevolíme nejlepšího politika, ale zpravidla sáhneme po produktech s nejlepším marketingem.

  • Loajální stoupenci HCP jsou od svého vztahu k lídrovi zcela neodklonitelní, jejich zaujetí má rysy náboženské víry a jsou emočně naladěni k následování.
  • Politicky umírnění voliči nejsou tak zapálení, ale pro HCP hlasují, pokud je reprezentantem jejich oblíbené strany. V půtkách mezi skupinami emočně zamrznou.
  • Rozčarovaní nevoliči politiku ignorují a jsou jí zhnuseni, jejich typickou strategií je únik.
  • Znepokojení odpůrci dokážou chování HCP dešifrovat a snaží se zbylé tři skupiny přesvědčit a varovat. Jejich usilovný boj však má většinou opačný efekt.

Je proto dobré přemýšlet o mechanismu našich závažných rozhodnutí – zda jsme spíš ochotní následovat, bojovat, ztuhnout nebo utéci. Zdá se totiž, že mozky jednotlivých lidí reagují odlišně nejspíš od narození a u mnohých je přesvědčování ke změně strategie zcela zbytečné.

V dobách klidu spolu voliči různých stran většinou vycházejí a politika tvoří jen malou část jejich debat. Jakmile do davu začne pumpovat emoce HCP, tábory se radikalizují a politická orientace tvoří základní komunikační problém.

Mezi lidmi zavládne chaos a boj a HCP mají v nastalém zmatku šanci upevnit pozice navzdory tomu, že jejich podporovatelé tvoří maximálně 40 % dospělé populace. Zbylých 60 % by je pohodlně přehlasovalo, kdyby se ovšem místo vzájemného napadání a tříštění sil dokázali sjednotit.

Nakažlivost emocí

Nadšení pro HCP slibující řešení skutečných i fiktivních krizí vychází z vysoké nakažlivosti emocí, jimž nahrávají sociální sítě. Jednou z nejnakažlivějších je úzkost: amygdala v mozku ji dokáže zaregistrovat za 33 milisekund.

Dalším zdrojem šíření emocí jsou zrcadlové neurony, díky nimž ve svých mozcích opakujeme to, co jsme viděli u druhých. Tyto neurony se podílejí na schopnosti dětí se učit i na chuti dospělých sjednotit se ke společné akci.

Schopnost následovat expresivního lídra vychází z podobných mechanismů jako zamilovanost. Když u přívrženců vyprchá, bývá většinou pozdě a stejně jako u špatné volby partnera bývá pro mnohé velmi bolestné přiznat, že byli oklamáni.

Tištěná média nemají takovou schopnost vyvolávat emoce, jako když se do politického boje zapojí hlas, mimika a gestikulace. Veškerá média jsou bohužel řízená sledovaností. Uhlazení, klidní a moudří řečníci téměř nikoho nebaví, zájem přitáhnou právě emocemi tryskající HCP. Katastrofy prodávají, a tak se i původně seriózní stanice musejí přizpůsobit dryáčnickému stylu těch nejsledovanějších.

Pohodlná černobílá

Hodně zajímavé je i autorovo tvrzení, že jakkoli proklamujeme touhu po klidu, náš mozek je od pradávna v rámci přežití naprogramován dávat přednostní pozornost všemu, co vzbuzuje strach. Takže preventivně konzumujeme výběr světových hrůz v naději, že získáme přehled a budeme se umět bránit.

I když se dle objektivních výzkumů světu daří lépe než kdy dřív, zaměření na negativní zprávy v lidech vyvolává opačný pocit. Pokud se mají opravdu dobře, jen s hrůzou čekají, kdy o tu pohodu přijdou. A když je krize, chce to přece vládu pevné ruky – někoho, kdo slíbí, že nám s tím poradí, a my mu musíme pomáhat svou loajalitou a obranou před falešnými padouchy!

Základem strategie HCP politiků je vytváření falešných krizí, padouchů a hrdinů schopných zachránit svět. Reálná krize se dá nafouknout, zkreslit a přibarvit, a sotva přestane děsit, je tu další a spolu s ní stále více černobílé, velmi pohodlné vnímání světa.

Jak se prostý člověk může zorientovat v náročných problémech typu imigrace, globální oteplování, covid nebo finanční krize? Důkladné zkoumání názorů, na nichž se často neshodnou ani vědci, je pro většinu lidí nuda. Jednodušší je instantní pravda a jasně popsaný viník.

Neustálé ukazování prstem, že za to můžou oni, ať už jsou to Židé, LGBT muslimové nebo netopýři, by mělo být vždy varovným znamením. I neprávem hozené bláto na oběti vždycky ulpí a opakované obvinění začne být časem vnímáno jako pravda.

Vyzkoušejte na sobě

Blížící se další přímá volba prezidenta nejspíš opět přinese spoustu emocí, podpásovek a hádek i mezi rodinnými příslušníky a kamarády. Z knihy volně vyplývá několik zásad, jak neeskalovat napětí ve společnosti:

  • Sami debaty o politice nevyvolávejte.
  • Nenechte se vtahovat do nenávistných bojů mezi rozdělenými skupinami.
  • Nikomu nenadávejte, neponižujte ho a nesnažte se přesvědčovat, pokud nejste na svůj názor tázáni.
  • Naučte se poslouchat názory druhých, i když se od těch vašich liší, a nehodnotit je.
  • Buďte klidní, empatičtí, pozorní a uctiví, vyjadřujte se jednoduše a srozumitelně.
  • Snažte se ve svém okolí řešit řešitelné věci místo nadávání, že oni na to kašlou.
  • Vše, co tvrdíte, mějte řádně ověřené, ptejte se na zdroje informací a nikdy vědomě nelžete.
  • Nesdílejte neověřené hoaxy a řetězové e-maily.
  • Politika, jehož nemáte rádi, nejvíc potrestáte nezájmem, ne neustálým omíláním toho, co kde udělal špatně.
  • Nebojte se přiznat, že něco nevíte.

A na závěr to nejdůležitější! Když volby dopadnou z vašeho pohledu nejhůř, jak dopadnout mohly, nezahořkněte a smiřte se s tím. A nikomu, o kom víte, že volil z vašeho pohledu blbě nebo vůbec, nenadávejte. Život jde dál a můžeme se učit z lekcí, které přináší. I když se mohou zdát hořké…

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Těžký život úspěšných

Největší výzva je obyčejnost. Ve vnímání, cítění, vztahování se k lidem.

6 min

Dar omezenosti

Naše nekonečná mysl žije v konečném těle. A to je dobrá zpráva.

20 min

Co vlastně můžu

Úraz mě na čas připravil o milovanou aktivitu. Co teď můžu dělat pro svou pohodu?

14 min

Environmentální žal

Být smutný kvůli ohrožené přírodě je namístě. Jaké nevědomé mechanismy se za touto emocí mohou …

15 min

Lék na smutek

Naše mysl je jako mlýn. Mele a mele. Je na nás, jaké „zrní“ do něj …

10 min

10. 1. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.