Nenarozený život

Před pár lety našemu miminku ve druhém trimestru těhotenství diagnostikovali vývojovou vadu neslučitelnou se životem. Najednou byl s námi v místnosti obrovský balvan. Cítila jsem ho v těle, mezi mnou a genetičkou, ale i mezi mnou a manželem. Když se vám tohle stane, svět se doslova zastaví. Navzdory tomu, že byste si přáli, ať dál běží stejně jako dřív. Hlavně bez té nezvané změny, která se vám právě vkrádá do života.

Nejdřív jsem odmítala uvěřit, že stav je beznadějný. A udělalo to mezi mnou a manželem obrovskou díru. On přemýšlel racionálně a přišlo mu všechno jasné. Já se motala v odmítání a emocích a strašně jsem se na něj zlobila, že je s tím tak rychle hotový. A začala jsem googlit.

Čím víc jsem googlila, tím jasnější bylo, že tohle miminko se porodu nedožije, a pokud ano, nepřežije první hodiny. Přesto vztek na manžela zůstal. Běželo mi hlavou, jak se může tak rychle odpojit od vlastního dítěte?

V podobné situaci probíhá spousta paralelních procesů: nesnesitelný boj sama se sebou, ale i dynamika, která se rozjíždí mezi partnery. A do toho, ať už uděláte jakékoli rozhodnutí (v našem případě to bylo umělé ukončení těhotenství), čeká vás další šílenost. Zorientovat se v možnostech a českém právním řádu. A na to máte opravdu minimální racionální kapacitu.

Ztráta, která se těžko pojmenovává

Takzvaná perinatální ztráta zahrnuje celé spektrum situací od časného potratu přes ztrátu ve druhém trimestru až po narození mrtvého dítěte nebo úmrtí novorozence krátce po porodu. Každá z těchto situací má jiný medicínský průběh, jiné právní rámce a jiné okolnosti. Sdílejí ale jedno: jsou to ztráty, o kterých se ve společnosti příliš nemluví.

Ticho kolem tématu má své důvody. Ztráta miminka je intimní, bolestivá a otvírá otázky a dynamiky, se kterými si okolí neví rady. Výsledkem je, že páry, které touto situací procházejí, se často cítí osamocené. Jako by jejich smutek neměl místo, kde by mohl existovat nahlas.

Přitom vše, co prožívají, je hluboce legitimní. Bez ohledu na to, v jakém týdnu ke ztrátě došlo. Téměř třetina těhotenství končí potratem, a to statistiky nezahrnují ztrátu ve druhém a třetím trimestru. Každá taková ztráta je jiná, přesto mají společné rysy, které stojí za to pojmenovat.

Tento text není návod. Je to hrubá terapeutická mapa a zároveň sdílení mého vlastního příběhu. Aby to, co prožíváte nebo co prožívá někdo blízký, dávalo aspoň trochu smysl.

Co se děje v těle

Ztráta miminka nebo rozhodnutí o ukončení těhotenství není jen emocionální událost. Je to také komplexní zásah do těla ženy, vnímání světa a vztahu. Doslova vám obrátí vnímání světa a jeho jistot o 180 stupňů. To bývá jedna z nejpřekvapivějších věcí, které ženy popisují.

Tělo se na těhotenství připravuje postupně a celostně. Hormonální změny probíhají od prvních týdnů, tělo se přizpůsobuje, vytváří prostor pro nový život. Když těhotenství skončí ztrátou, tělo dostane signál, který je v přímém rozporu s tím, na co se připravovalo. Hormonální propad je reálný a fyzicky náročný, bez ohledu na to, jak brzy ke ztrátě došlo.

Z pohledu nervového systému jde o akutní stresovou situaci, která aktivuje obranné reakce. Tyto reakce jsou přirozenými odpověďmi systému na přetížení. Systém se jen snaží přežít. Když jsem se dozvěděla, že naše miminko nemá dobrou prognózu, přišly fáze vyrovnávání se se ztrátou jako z učebnice:

• Popření. Pocit, že to je nějaký omyl, dá se to vysvětlit ještě jinak, a fáze googlení.
• Hněv. Vztek na lékařku, která nám sdělovala informace o situaci, ale i naprosto iracionální vztek na manžela.
• Smlouvání. Velmi zrychleně, protože jakmile mi plně došlo, co se děje, rovnou se objevily poslední dvě fáze.
• Smutek. A otázky, na které nepřicházely odpovědi – třeba proč zrovna my.
• Přijetí. Snaha vyrovnat se s novou identitou ne‑mámy namísto očekávané dvojnásobné mámy.

Jak vypadá truchlení

V realitě truchlení nemá lineární cestu z bodu A do bodu B, nepřichází postupně, fáze po fázi. Je to spíš zmatené vlnění, ve kterém se různé fáze vracejí, míchají a překrývají. Nesmyslně a bez varování, ostatně jako celá ta zavalující situace.

Truchlení navíc není jen směs emocí, je to tělesný stav. Usazuje se v hrudi, v břiše, v krku, u každého individuálně. Potřebuje čas, pohyb a prostor, aby mohlo projít. Potlačený nebo přeskočený proces truchlení neznamená, že emoce zmizí. Ty žijí dál v těle a mívají tendenci vykouknout v nejméně vhodnou chvíli nebo třeba i dávno, klidně desetiletí po ztrátě. Co například může přijít?

• Disociace. Pocit neskutečnosti, jako by se to dělo někomu jinému. Obranná reakce, která nám chce získat čas.
• Útěk. Od situace, tématu, lidí, do práce, do nemoci, do deprese nebo apatie. Způsob, jak zvládnout to, co je příliš velké.
• Potřeba něco dělat. Pohybovat se, organizovat, řešit praktické věci. Obvykle proces truchlení jen o něco odsune, překryje nebo oddálí jeho uzavření. Je důležité se svým procesem truchlení jen být.
• Ochromení a neschopnost fungovat. Opak předchozího, velmi běžná reakce na akutní stresovou situaci.
• Pochybnosti. Bylo to správně? Mohli jsme udělat něco jinak? Tyto otázky přicházejí téměř vždy a málokdy mají uspokojivou odpověď.
• Hněv. Na lékaře, na systém, na tělo, na sebe, na partnera, na těhotné ženy v okolí. Hněv je součástí truchlení a dočasně uleví.
• Vina. Paradoxní je, že se může opakovaně překlápět vnímání sebe sama jako viníka i oběti situace. V roli viníka očekáváme trest, v roli oběti chceme trestat domnělého viníka.
• Stud a strach z odsouzení. Zahání do uzavření a osamělosti, pokrucují sebeobraz a sebehodnotu.
• Silná touha otěhotnět znovu. Může se objevovat i v případech, kdy proběhlo vědomé rozhodnutí o ukončení těhotenství.
• Snaha najít smysl nebo pozitivum. Přirozená reakce psychiky, která se snaží situaci integrovat.
• Hormonální a emoční výkyvy bez zjevné logiky. Tělo ztrátu zpracovává svým vlastním tempem.

Mohlo by vás zajímat

Zažívat, růst, odpočívat

Nic z toho naše tělo neumí, když je ve stresu. Jak se můžeme zklidnit?

Přečíst článek

Cokoli z toho je normální. Nic není špatně. A reakce nejsou jednotné, protože každý člověk truchlí jinak, ve svém tempu a svým způsobem.

Co se děje ve vztahu

Ztráta miminka je hluboce osamocený zážitek, přestože ji prožívají dva lidé zároveň. Každý totiž prožívá jinak a tohle napětí bývá v páru jedním z nejnáročnějších aspektů.

Partneři obvykle truchlí různě a v různém tempu. Jeden chce mluvit, sdílet, vracet se k tématu. Druhý může potřebovat ticho, klid a čas sám se sebou. Jeden může být v akutním smutku ve chvíli, kdy druhý právě nachází trochu klidu, a naopak. Ani jeden způsob není lepší, jsou jen různé. Co vás v páru může potkat?

• Pocit, že partner smutek neprožívá dost, nebo ho prožívá příliš – nesoulad v tempu nebo způsobu truchlení.
• Partnerská nedorozumění a hádky – i mezi lidmi, kteří jsou si blízcí.
• Jeden z partnerů se stará o druhého a odkládá vlastní truchlení – to je velmi časté a zároveň vyčerpávající.
• Intimní vzdálenost nebo naopak hledání blízkosti jako úniku.

Co pomáhá? Mluvit spolu, třeba i o tom, jak každý z vás truchlí jinak. Nezapomínat, že ztrátou procházíte oba. A vědět, že nesoulad v tempu truchlení neznamená, že jste se vzdálili. Znamená to jen, že jste lidé.

V našem vztahu ztráta miminka akcelerovala řešení předchozích neshod a bolestí, které jsme si mezi sebou nadělali po narození prvního dítěte. Každá frustrace a každé malé nedorozumění zničehonic chtěly na světlo.

Zkrátím to: čekal nás velmi náročný rok plný vztahového „hnípání“, jak jsme to společně nazývali. Vypadal jako intenzivní, v podstatě denní vysvětlování a přehazování kupek vztahového hnoje, který jsme si společně nakydali v předchozích letech. Řešili jsme to na párové terapii, ale zejména doma po večerech.

Kdybych si dneska mohla vybrat, volila bych pozvolnější a jemnější cestu. Ale bylo to, jak to bylo, a vyšli jsme z toho vztahově mnohem silnější. (Vidíte tu potřebu najít v situaci smysl nebo pozitivum? Ano, osobně tohle vnímám jako naše pozitivum.)

Co říká okolí a co by pomohlo víc

Celá bolestná situace se neděje bez kontextu. Lidé kolem chtějí pomoct, jenže obvykle netuší jak. A tak z nich padají věty, které i přes dobrý úmysl bývají spíš bolestivé. Nejčastěji proto, že být s hlubokým smutkem druhého je těžké a instinktivně ho chceme zahnat. Některé věty nikomu nepomáhají, i když jsou dobře myšleny:

• „Ještě že už máš jedno dítě.“
• „Bylo to tak nejlepší, miminko by trpělo.“
• „Aspoň to bylo brzy.“
• „Ještě můžete mít spoustu dětí.“
• „Vždyť mu ještě ani netlouklo srdce.“
• „To zažije každá druhá, tak nám tu nevyvádějte.“

Ufff. Bagatelizování situace ani nabízení naděje a příběhů, kdy to vyšlo, v akutní fázi nefunguje a odsouvá nebo úplně zabrzdí prožívání smutku a celého procesu truchlení. Co naopak pomáhá?

• Být přítomný bez potřeby situaci napravovat. „Je v pořádku cítit se v takové situaci na nic. Jsem tu s tebou.“
• Konkrétní nabídka pomoci, třeba „uvařím ti polívku do mrazáku“ místo obecného „dej vědět, pokud něco potřebuješ“.
• Neptat se dotyčných nikdy a za žádných okolností, kdy budou mít (další) dítě. Nikdy nevíte, co stojí za jejich vyčkáváním, a jestli je dobrovolné.
• Uznat emoce. „Nemusíš být silná. Kdy jindy plakat než teď?“
• Pokud opravdu nevíte, co říct, zeptejte se, co by potřebovali.
• Netvařte se, že se to nestalo. „Máš fotku miminka? Chceš mi ji ukázat?“

Jak truchlení dobře uzavřít

Dobrým uzavřením nemyslím jednou provždy za tématem zavřít dveře a už se k němu nevracet. Neznamená to ani už nikdy v souvislosti s tím neplakat, nevzpomínat, nemluvit.

Jako dobré uzavření vnímám, že ztráta dostane dobrý tvar. Že se stane součástí vašeho příběhu, ne něčím, co se odehrává mimo vědomí a žije si svým životem. Co je potlačeno, nezmizí. Mívá tendenci vynořovat se v nevhodných chvílích, v podobě úzkostí, tělesných příznaků nebo vztahových vzorců, jejichž původ není na první pohled zřejmý.

Prožít ztrátu, i když je to bolestivé, je proto z dlouhodobého pohledu šetrnější než ji přeskočit. Tělo i psychika potřebují čas a prostor na to, aby mohly integrovat to, co se stalo.

Biosyntéza pracuje s tím, že člověk je celek těla, emocí a mysli. Zpracování jakékoli těžké zkušenosti tedy musí projít všemi třemi rovinami, aby bylo úplné. Nestačí situaci pochopit hlavou. Nestačí ji odplakat. Potřebuje také tělesný pohyb, doslova i přeneseně, aby mohla projít skrz a usadit se jako součást příběhu, ne jako zabrzděná energie v tělesném nebo rodinném systému.

V kontextu ztráty miminka to znamená dát smutku místo v těle, nejen v myšlenkách. Všimnout si, kde ztráta sedí – v hrudi, v břiše, v ramenou? A dovolit tomu pohyb, ať už skrze pláč, konkrétní pohyb, dotek nebo přítomnost druhého člověka. Integrace zážitku nepřichází rozhodnutím, ale tím, že nic nepřeskočíme (i když bychom fakt hodně chtěli).

Kde hledat podporu

Pokud procházíte ztrátou miminka nebo jste jí prošli a cítíte, že potřebujete podporu, nejste na to sami. V České republice existuje několik organizací, které se tomuto tématu věnují, a stránek, kde najdete cenné informace a kontakty pro podporu právě ve vaší situaci:

• Prázdná kolébka
• Dítě v srdci
• Perinatální hospic
• Perinatální ztráta
• Cesta domů – perinatální paliativní péče

Terapeutická podpora, individuální i párová, může být zásadní nejen v akutní fázi, ale i s odstupem, kdy se ztráta vrátí v jiné podobě. Není příliš brzy ani příliš pozdě začít, pokud zrovna teď cítíte, že byste pomoc ocenili, ať už jste ztrátu prožili nedávno nebo před dvaceti lety.