Musíme teď začít doma cvičit, všichni, minimálně třikrát týdně, k tomu chodit do přírody, případně běhat, večer meditovat, ať se z toho nezblázníme… takové byly mé první myšlenky o tomto článku. A pak jsem se vrátil zpátky do reality.
Na začátku celostátní karantény jsem kamarádům poslal do našeho společného chatu pár bodů, které v těchto dnech považuji za důležité. Týkaly se cvičení, spánku, relaxace a doplňků stravy. Jeden z kámošů mi odepsal, že díky, ale jen se k tomu donutit. A tím to celé perfektně vystihl.
Chtěl jsem kluky povzbudit, inspirovat, ale v podstatě jsem jim jen poslal svůj osvědčený dlouhodobý blueprint, který nehledě na karanténu funguje mně, ale který není součástí jejich příběhu a možná ani nátury.
Kdo s disciplínou a motivací k pravidelnému pohybu bojoval doposud, bude teď v domácím prostředí pravděpodobně bojovat ještě víc. Na všech těch online návodech není nic závadného, naopak. Ale je třeba zároveň hledat tu svou cestičku, kterou můžeme prošlapovat jen my sami. Ve svém stylu a tempu.
Celoživotní atlet a gaučový povaleč
Kdo je zvyklý věnovat se pravidelné tělesné a pohybové údržbě, nehledě na konkrétní formu, pro něj se teď toho moc nemění. Neřeší co, jak, proč, chci, nechci, později a podobně. Tyhle proměnné jsou dané. Jen to načas bude bez skupiny nebo osobního trenéra, což teď do určité míry zastoupí třeba zmíněné online tréninky.
Nebo si vystačí se svým tréninkovým programem úplně sám. Dělá to takhle už třeba pět, deset nebo dvacet let a pokračuje dál. Takový návyk je v jeho osobnosti zabetonovaný.
Pak je tu docela velká skupina těch, kteří už ty proměnné v souvislosti s pravidelným pohybem řeší. Často jedou v režimu on‑off, několik týdnů a měsíců cvičí, pak do toho něco vleze a přijde kratší nebo delší pauza. Nebo stopka. A pak zase ty otravné návraty. V těchto dnech cítí velkou příležitost a vnější motivace se z internetu doslova valí. Po návalu odhodlání a nadšení z příležitosti se ovšem může brzy dostavit frustrace.
A pak je tu také skupinka těch, kteří pravidelnost v tělesné údržbě nikdy neřešili. Pro ty se teď vlastně také moc nemění.
Jste v pořádku
Na první pohled se může zdát, že bychom ideálně měli směřovat k té první skupině, když je teď ten čas a příležitost. Před lety jsem to tak ještě viděl. Teď to vnímám trochu jinak.
I když se, co se pravidelného pohybu týče, nacházím převážně v první skupince, nedovolím si ty další dvě hodnotit a posuzovat. S disciplínou na některé věci (a nejvíc asi právě na pravidelný pohybový režim) mám určitou výhodu ze svého dětství a výchovy. Ale také si uvědomuji, že zase ztrácím jinde a že se s některými věcmi peru neúspěšně dodnes.
I když se jednou nohou pohybuji ve fitness & movement bublině, uvědomuji si, že pohyb, sport a cvičení obecně je jen jedna z mnoha úrovní našeho života. Je to jen jedna vrstva, jedna barva. A náš život je namalovaný ze spousty barevných odstínů. Je to důležitá vrstva, ale určitě ne tak spásná, jak se občas v této bublině tvrdí.
Takže všechny tři výše zmíněné scénáře vztahu k pohybové údržbě jsou vlastně v pořádku, záleží na úhlu pohledu. Pro někoho to nakonec mohou být „pouze“ pravidelné procházky se psem v přírodě a ve výsledku pro svůj dobrý pocit a tělo udělá víc než fitnessový dříč.
Mrcha disciplína
V dnešní situaci se často vyzdvihuje, že teď přišla ta správná příležitost něco začít dělat, pustit se do něčeho, co jsem dlouho odkládal. Ale je to opravdu tak jednoduché? Jde primárně o čas? Čeká nás setkání s vlastní disciplínou. A ta umí být pořádná mrcha!
Tvrdit člověku, který s disciplínou celý život bojuje, že je to vlastně snadné, je trochu jako říkat extrovertovi, který je zvyklý na rušno a kopu lidí kolem sebe, aby se lusknutím prstů usebral do sebe. Nebo workoholikovi, aby najednou vypnul, odpočíval a trávil více času s rodinou – jenom proto, že teď může a má příležitost.
Čas je důležitá proměnná, ale ne ta nejdůležitější. Když jsem měl dříve více času a neměl rodinu, nemůžu rozhodně říct, že jsem zvládal výrazně víc a byl efektivnější. Nakonec napoví i selský rozum – čím méně něčeho máme, tím lépe s tím zacházíme, tím více si toho vážíme.
V tomto článku nechci popisovat, jak vyzrát na pokulhávající disciplínu. Chci vás povzbudit, ať časem poznáte a prošlápnete si tu svou cestičku, která vám sedne. I kdybyste měli chvíli přešlapovat na místě.
Pravidelně a rozumně se hýbat a trénovat je určitě skvělá investice do dalších let a zaručená psychohygiena, ale najít si skutečně to své může trvat i déle než jednu karanténu. Obrazně řečeno: někomu vyhovuje sprint, někdo se chce jen tak sám loudat a koukat kolem a jiný potřebuje podél cesty spoustu atrakcí.
K tomuto poznávání připojím ještě něco osobního, i když se to samotného pohybu až tak moc netýká. Ale vlastně taky. Dlouhé roky jsem se přesvědčoval, že jsem extrovertní pohodář, abych mnohem později zjistil, že jsem vlastně dost stažený a uzavřený v sobě. Trpělivý posluchač, nikoliv komunikativní bavič. Teprve po tomhle zjištění jsem se víc uvolnil, něco ze mě spadlo. A s pohybem jsem to měl podobně.
Možná teď nepotřebujeme více tvrdosti, ale naopak více laskavosti. Přeji vám, ať se v té své disciplíně k pravidelné pohybové údržbě podle svých možností najdete. Stojí to za to!
