Pátrání po datu narození Ježíše Nazaretského nekončí. Současní badatelé je stanovili na 15. den měsíce Tishri, první den svátku tabernákula, což by odpovídalo září až říjnu současného kalendáře.
Podle proroků Starého Zákona to naopak má být doba mezi koncem prosince a začátkem ledna. Výpočet vycházející z narození Jana Křtitele mluví ve prospěch března.
Pragmatický závěr jednoho z vykladačů říká, že podle Evangelií se přeci tehdy sešli pastýři – a ovce se mohou pást jen na jaře, v létě a na podzim. Ale byla‑li zvlášť teplá zima, třeba mohly být venku i v tuto roční dobu.
Možná, že nejblíž pravdě je nejlepší Joshuův kamarád Biff, který říká, že andělé celou slávu zaspali a přišli troubit až za pět let.
Myslím, že obtíže s nalezením data narození jsou úměrné obtížím s naším přijetím Ježíše a jeho učení. Zato Ježíška bereme všichni. Jeho narozeniny stanovili římští křesťané v roce 354 na 25. prosince.
Proč jsme se všichni shodli na Vánocích? Může za to naše dětská úzkost vyvolaná skutečností, že příroda je mocnější než člověk. Vánoce jsou totiž doba krutá, je třeba alespoň nějaká naděje. A tou je příchod vykupitele, třebaže si ho lidé tehdy i dnes představují po svém.
Naděje v děsivém čase
Zimní slunovrat, začátek zimy, nastal letos v Praze a přilehlém okolí naší otčiny ve středu 22. prosince v 0:38, kdy Slunce vstoupilo do znamení Kozoroha.
I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všechen svět. I šli všichni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Josef od Galileje z města Nazaretu do Judstva, do města Davidova, kteréž slove Betlém (proto, že byl z domu a čeledi Davidovy). Aby zapsán byl s Marií, zasnoubenou sobě manželkou těhotnou. I stalo se, když tam byli, naplnili se dnové, aby porodila. (Luk 2,1–6)
To je historicky nejmladší z mnoha legend, jež nesou jedno poselství: naději. Věda dnes složitě odhaluje, co člověk cítil, prožíval a čemu ve své „primitivnosti“ velmi účinně čelil. Nebo alespoň nejúčinněji, jak bylo a dosud je možné, když Slunce vychází každé ráno později, v poledne stojí nad obzorem stále níž a níž a večer dříve zapadá. Představa konce není příjemná, je spíše děsivá.
Caenorhabditis elegans je snad nejprozkoumanější živočich na Zemi. V latině zní jeho jméno vznešeně, česky je to už jenom hlístice oblá. Je to ukázkový mozkový gigant, neboť vládne přesně 302 neurony, mezi nimiž existuje několik tisíc spojů. Přitom v jejím chování najdeme mnoho analogií s jednáním lidským (nebo je to naopak?): když si hlístice žije jak Pánbůh ve Frankrajchu, stará se každá o sebe a k tomu navíc vede podivuhodný sexuální život.
Přijdou‑li zlé časy, hlístice se shluknou do houfu, v němž i „za cenu utahování opasků“ (autorem tohoto výroku je neurolog a neurobiolog Antonio Damasio) přežívají úspěšněji nepřízeň osudu.
Vánoce, zejména pak advent, jsou nepochybně časy zlé. Až do těch hrdel a statků, že epidemiologické práce prokazují, že jsou dobou signifikantně zvýšeného výskytu infarktu myokardu, stejně jako blizard, zemětřesení nebo těžká sociální nejistota.
Lidé se v tento čas vždy stahovali do houfu a běda tomu, kdo se tam nevešel. V tom houfu si vyprávěli příběhy vysvětlující, proč je doba tak krutá, a současně naplněné nadějí, že bude líp. Pojďme je následovat.
Smrt a znovuzrození
Na severu to byl příběh o slunečním bohu Baldrovi, na něhož lstivý Loki nachystal léčku. Baldr byl téměř nezranitelný; jedinou rostlinou, která mu mohla ublížit, bylo jmelí.
Jeho nezkušená matka nepokládala tuto skutečnost za žádné nebezpečí. Ale Loki vyrobil ze jmelí kopí a když bohové, nemajíce televizní show, se jako obvykle bavili házením kopí na Baldra a žasli nad jeho neprůstřelností, podstrčil Loki jeho slepému bratrovi vražedný nástroj, přesně ho navigoval a kopí Baldra zabilo.
Na zemi nastala tma, krutá zima trápila lidi i zvířata. Zdálo se, že život na zemi navždy skončil. Bohyně podsvětí na prosbu jeho matky vrátila Baldra mezi živé, měla však jednu podmínku: Baldr se již nikdy nesměl dotknout země. Bůh se tedy zrodil znovu, ale od těch dob pluje po nebi.
Také v keltské tradici je 23. prosinec velmi tajemný den. Na rozdíl od jiných k němu není přiřazen žádný strom ani znak ogamové abecedy. Nese název „Den neopracovaného kamene“, což podle některých pramenů symbolizuje nový mocný počátek věcí, zahájených právě v tomto čase.
Ve Skotsku Keltům vládla od 1. listopadu až do prvního máje Cailleach Bheur, neboli Beira – královna zimy, představující archetyp zlé čarodějnice v osobnosti trojjediné bohyně.
Praslovanský bůh Slunce Džabog o zimním slunovratu umírá, a pak se znovu rodí. Ale co se děje mezi jeho smrtí a zrozením, kdy je svět bez ochrany? Moc nabývají zlé síly, mrtví vystupují ze záhrobí. Mohou pomáhat, ale mohou také škodit.
Nad bezpečností ohrožených bdí koledníci (od slova kalenda), což nejsou žádní žebraví mniši, ale mladí muži, někdy pro zmatení nepřátel převlečení za ženy, kteří střeží sídliště a po proběhlých nocích vybírají zaslouženou odměnu.
Japonská sluneční bohyně Ameratasu byla o slunovratu probuzena ostatními bohy ze spánku, který prožívala ve vzdálené chladné jeskyni. Napřed se jako správná žena marnivě prohlédla v zrcadle, a pak se nechala přemluvit, aby se vrátila a poskytla své světlo celému vesmíru.
Smutek a oslavy
V antickém Řecku zimu regulovala trojice Déméter, Persefoné a Dionýsos. Kdykoli byla Persefoné nucena jako manželka Hada přebývat v podsvětí, truchlila její matka Déméter, bohyně úrody a plodnosti, a lidi ohrožovala neúroda a hlad.
Také tam řádily krvelačné menády. Vlády se ale ujal na krátký čas Dionýsos a na oslavách zvaných Brumalia podával první víno ze sklizně. Byl to velmi populární bůh, měl hojně ctitelů a Římané ho adoptovali jako Bakcha.
Půjdeme‑li proti proudu času, dojdeme až do Babylonu, kde královna Semiramis porodila syna, jehož prohlásila za vtělení Baala, boha Slunce. Po radě astrologů určila jeho narození na 25. prosince. Čtyři dny před tímto datem Baal umírá, aby se za tři dny probudil k životu a další den znovu narodil.
Bohové umírají a znovu se rodí, příroda se však omezuje na nejnutnější životní projevy, aby přežila. V přírodním cyklu se jedná o „zrno ukryté ve zmrzlé a obnažené zemi, životní energii odpočívající v srdci temnot před pomalým gigantickým vzestupem“. Ne každému to prospívá. Sezónní zimní deprese jsou důkazem.
Léčivé účinky jmelí
Nálev snižuje vysoký krevní tlak, zmírňuje bolesti hlavy způsobené vysokým tlakem, pomáhá uklidnit nervový systém, zmírnit nervovou tachykardii a bolestivou menstruaci. Jmelový čaj nebo kapky snižují tlukot srdce a rozšiřují artérie. Jmelové preparáty pomáhají také při pocitech závrati, při chronických křečích a při hysterických záchvatech.
Využívejte celý web.
Předplatné
Co se má dělat v tomto období k odvrácení nebezpečných temných sil a mocností? Jíst všechno, co je žluté: žloutky, piškoty, sýry, med.
Zapálit dřevěný oheň, k němu přinést medem a moukou pomazané posvátné poleno, které se bude pomalu do ohně přistrkovat a které bude hořet celou noc. Část polena zůstane do příštího roku.
V ohni spálit jarní obětiny (pomlázky, píšťalky). Domov vyzdobit rostlinami, jež mají trny, tújemi, cypříšky, jalovci, zeravy, borovicí, břečťanem, cedrem, zimostrázem a cesmínou.
Zapálit svíčky, rozvěsit zvonky. Přichystat místo a prostřít také pro ty, kdo by zvečera přišli, byť by to byli cizinci nebo duchové zemřelých; třeba mohou dobře poradit. Stromy v okolí nasytit a ozdobit. Popíjet odvar z jmelí.
Roládu místo polena
Sekularizace (zesvětštění) Vánoc nezačala včera, táhne se již od dob osvícenství a romantismu. Zpohodlnělí Němci přestali vybíhat do mrazu a zdobit stromy, místo toho je uřezali, nanosili si je domů, tam je ozdobili – a po svátcích vyhodili. Udělali tak další krok k vydělení člověka z přírody, možná stejně tragický, jako bylo vyhnání z Ráje.
Tak se místo mystiky do Evropy vplížilo obžerství. Lidé se obdařili hrdým titulem sapiens, sapiens, jako tuplovaně rozumní si přestali dávat navzájem dárky a celou agendu svěřili Ježíškovi.
Zpovykaní a mlsní Francouzi zase pod záminkou, že nemají krb a že do kamen jsou jen malá dvířka, přestali shánět čerstvá dubová polena a místo nich na stůl začali dávat roládu plněnou krémem a zdobenou jako dřevěné zasněžené poleno.
Tak se místo mystiky do Evropy vplížilo obžerství. Lidé se obdařili hrdým titulem sapiens sapiens, jako tuplovaně rozumní si přestali dávat navzájem dárky a celou agendu svěřili Ježíškovi.
A proto chci o Vánocích připojit svůj hlas k hlasu volajícího na poušti: vzpomeňme při svých biologicky podmíněných a marně popíraných úzkostech také na to, co přináší naději: na Ježíše a jeho zákon lásky!
