Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Pojďte si hrát

Které hry jste měli rádi jako děti? A co to říká o vaší povaze?

Kamila Thiele

Kamila Thiele

7. 10. 2013

Lidé si hrají pouze tehdy, když mají chuť. Hra je svobodná činnost, která nemá důsledky pro skutečný život. Nepřikládá se jí proto moc velký význam. Hrou skutečně nic nevzniká, hra nevytváří žádné hodnoty ani nějaké dílo. Na konci hry se všechno může vrátit k původnímu stavu, aniž by cokoliv vzniklo. Hra je příležitost pro čiré plýtvání časem, energií a někdy i penězi. Jediným důvodem je pobavit se a uvolnit.

Abychom se cítili v každodennosti dostatečně svobodní a svých cílů dosahovali svou vlastní cestou, je možné využívat kontaktu se svým vlastním vnitřním dítětem a jeho schopnostmi – se zvídavostí, spontaneitou, radostí z pohybu a fantazií.

U někoho je vnitřní dítě bezstarostné a rozmarné, zatímco u jiného citlivé a empatické, u třetího může být srdečné a naivní. Spontánnost a představivost má u každého z nás jiný charakter. Je tudíž mnoho způsobů, jak je rozvíjet. Pokusím se vám nabídnout zamyšlení, jak si tuto část sebe uvědomit.

Proháněla jsem se tryskem mezi ventilátory. Bylo mi sedm. Nebylo nad to, mít v mozku přebytek vzduchu. Čím větší rychlost, tím víc kyslíku svištělo do hlavy a zase ven. Amélie Nothombová

Jste závodník, nebo opice?

Filozof Roger Caillois v knize Lidé a hry rozdělil hry do čtyř kategorií podle dominujících psychologických funkcí. V rámci těchto skupinek se ještě věnoval jejich strukturovanosti.

  1. Existují hry, ve kterých se uplatňuje soutěživý duch (agón). Tady běháme o závod, zápasíme, zkrátka dobrovolně a s radostí se srovnáváme v nějaké disciplíně. Rivalita je zaměřena na jednu určitou vlastnost (rychlost, vytrvalost, sílu, paměť, obratnost, vynalézavost).
  2. Jiné hry nás baví proto, že v nich zakoušíme jakousi závrať (ilinx). Jde o dětské „motolice“, kolotoče, houpačky, nebo i tančení valčíku. Patří sem také lyžování, horolezectví a adrenalinové sporty, při kterých se nám tak trochu zatočí hlava.
  3. Další skupinou her jsou mimikry. Sem patří veškeré předstírání a iluze, dětské opičení, masky, převleky, ale obecně i divadelní umění. Tady jde o převlékání či předstírání něčeho.
  4. Zajímavé jsou také hry založené na náhodě (alea). Tady se různě rozpočítáváme, náhodně sázíme a tipujeme, hrajeme v kostky, ruletu. Jde o projektivní hry, neboť nám umožňují si představit, že zbohatneme, ale zároveň vedou hráče k tomu, aby se dokázal všeho vzdát třeba jedním tahem.

Čím více jsme se v dětství všemu dospělému přizpůsobili, tím dokonaleji jsme v sobě přidusili dětskou radost ze hry.

Možná jste si už našli svoji oblíbenou skupinu či dvě. V rámci těchto skupinek, ve kterých se shromažďují hry stejného druhu, je navíc možné sledovat jejich stupeň strukturovanosti. Dvěma protikladnými póly jsou paidialudus.

  • Paidia je pól nebržděné fantazie, stav vzrušení v čisté podobě, šibalská a spontánní bujarost, šťastné rozproudění, spontánní neklid, nenucená akce. Podstatná je tady absence řádu. Jde o potřebu užívat si pohyb, barvy, nebo hluk. Dáme si sem jako příklad kotrmelce, čmáranice, rámusení a rvačky.
  • Naopak druhou polaritou je ludus, který vyžaduje více herních konvencí, pravidel a překážek. Zde se musíme hodně snažit, abychom se dostali ke kýženému výsledku, ač nepřináší žádný užitek. Vyžaduje trpělivost, obratnost nebo vynalézavost.

Nepřátelé hravosti

Vaše vnitřní dítě se při představě některé z těchto her jistě zaradovalo. Nenechte ho lačnit a vymyslete, jak ho potěšíte. Někdo má na stole v práci krasohled nebo bublifuk, někdo si stahuje do telefonu Your Extra Life, aplikaci, která vás hravosti přímo naučí. Náš současný přístup k hravosti bude souviset s mírou „utlučenosti“našeho vnitřního dítěte.

Čím více jsme se v dětství všemu dospělému přizpůsobili, tím dokonaleji jsme v sobě přidusili dětskou radost ze hry. Není snadné přesně říci, co nyní komu k osvěžení hravosti nejlépe pomůže. Víme ale, co chuť hrát si brzdí.

Když si hrajeme, uvolníme se, a pro některé může být ztráta kontroly nad situací značným ohrožením.

Obecně je tu nepřítelem konformita. Čím více tvrdošíjně dodržujeme dospělý způsob bytí, se kterým se pojí všechna očekávání určitého chování a správného rozhodování, tím více si nevšímáme naší potřeby život si odlehčit, něco pustit a zasmát se.

Další překážkou hravosti je strach z hodnocení okolí. Pro dospělé je hra často velký risk, protože se vystavují nebezpečí sebeodhalení. Když si hrajeme, uvolníme se, a pro některé může být ztráta kontroly nad situací značným ohrožením. Hledáme-li ale ve hře potvrzení u druhých, ochuzujeme se o naši vnitřní radost, intuici a originalitu.

Děti jsou k tomuto přirozeně nadané. Nebudeme-li je cenzurovat, můžeme se od nich učit jejich schopnosti být přirozené a oddané hře kdekoli a kdykoli. Jsou otevřené, zvědavé a spontánní, což my dospělí bohužel v sociálních vztazích můžeme často postrádat.

Dospělí vítání

U dětí je hra důležitá k sebepotvrzování, neboť hra je u dítěte způsob, jak si strukturuje svoji utvářející se psychiku. Na hře se dítě učí životu, hra je pro dítě prostředkem k poznávání druhých, vyvíjí si při ní představivost, logické uvažování, fyzické schopnosti. Radost ze hry pomáhá dítěti překonávat to, co je pro ně obtížné.

Ti, co si umí hrát i v dospělosti, jsou mentálně mladí až do vysokého věku.

A co my dospělí? Jakou funkci má hra pro nás?

  • Základním psychologickým prvkem hry je, že na chvíli zapomeneme na své já. Ať jde o hru individuální či kolektivní, vždy nám umožní vystoupit z každodennosti a chvíli se ponořit do jiné reality.
  • Přes hru můžeme dosáhnout lepšího sebepoznání, neboť při hře vstupujeme do kontaktu se sebou – se svými emocemi, pocity, intuicí, s minulostí. Tato chvíle „vypnutí“ může být prospěšná nejen k odpočinku, ale i v našem seberozvoji.
  • Není novinkou, že hra je také královskou cestou, jak se učit novým věcem. Tam, kde nás brzdí naše přísné kontrolující já, nám hra umožňuje být kreativní. Velmi často se totiž snažíme odpovídat vnějším požadavkům a toužíme se vyhnout všem možným chybám, čímž v sobě ale hasíme svoji jedinečnost a zajímavost.

Hra u dospělých tedy zdaleka není nějakým infantilismem, ale jde o přirozenou psychologickou funkci v naší psychické rovnováze. Bez hry se mysl stává mechanickou a často v emoční rovině strádá.

Obvykle ti, co si umí hrát i v dospělosti, jsou mentálně mladí až do vysokého věku. Hravost je zdrojem energie a pozitivních emocí. Rozdíl mezi dětskou hrou a hrou dospělých je tedy v tom, že děti se hrou poznávají a vytvářejí, zatímco my dospělí na sebe zapomeneme a možná se i něčemu novému naučíme.

Na konec jsem vám chtěla dát nějaké ty tipy, jak a kde si zablbnout, ale docházím k závěru, že si na to jistě přijdete sami. Já mám nejraději hry se zamotanou hlavou. Co vy?

Diskuse 0