Které hry jste měli rádi jako děti? A co to říká o vaší povaze?
Lidé si hrají pouze tehdy, když mají chuť. Hra je svobodná činnost, která nemá důsledky pro skutečný život. Nepřikládá se jí proto moc velký význam. Hrou skutečně nic nevzniká, hra nevytváří žádné hodnoty ani nějaké dílo. Na konci hry se všechno může vrátit k původnímu stavu, aniž by cokoliv vzniklo. Hra je příležitost pro čiré plýtvání časem, energií a někdy i penězi. Jediným důvodem je pobavit se a uvolnit.
Abychom se cítili v každodennosti dostatečně svobodní a svých cílů dosahovali svou vlastní cestou, je možné využívat kontaktu se svým vlastním vnitřním dítětem a jeho schopnostmi – se zvídavostí, spontaneitou, radostí z pohybu a fantazií.
U někoho je vnitřní dítě bezstarostné a rozmarné, zatímco u jiného citlivé a empatické, u třetího může být srdečné a naivní. Spontánnost a představivost má u každého z nás jiný charakter. Je tudíž mnoho způsobů, jak je rozvíjet. Pokusím se vám nabídnout zamyšlení, jak si tuto část sebe uvědomit.
Proháněla jsem se tryskem mezi ventilátory. Bylo mi sedm. Nebylo nad to, mít v mozku přebytek vzduchu. Čím větší rychlost, tím víc kyslíku svištělo do hlavy a zase ven. Amélie Nothombová
Filozof Roger Caillois v knize Lidé a hry rozdělil hry do čtyř kategorií podle dominujících psychologických funkcí. V rámci těchto skupinek se ještě věnoval jejich strukturovanosti.
Čím více jsme se v dětství všemu dospělému přizpůsobili, tím dokonaleji jsme v sobě přidusili dětskou radost ze hry.
Možná jste si už našli svoji oblíbenou skupinu či dvě. V rámci těchto skupinek, ve kterých se shromažďují hry stejného druhu, je navíc možné sledovat jejich stupeň strukturovanosti. Dvěma protikladnými póly jsou paidia a ludus.
Vaše vnitřní dítě se při představě některé z těchto her jistě zaradovalo. Nenechte ho lačnit a vymyslete, jak ho potěšíte. Někdo má na stole v práci krasohled nebo bublifuk, někdo si stahuje do telefonu Your Extra Life, aplikaci, která vás hravosti přímo naučí. Náš současný přístup k hravosti bude souviset s mírou "utlučenosti"našeho vnitřního dítěte.
Čím více jsme se v dětství všemu dospělému přizpůsobili, tím dokonaleji jsme v sobě přidusili dětskou radost ze hry. Není snadné přesně říci, co nyní komu k osvěžení hravosti nejlépe pomůže. Víme ale, co chuť hrát si brzdí.
Když si hrajeme, uvolníme se, a pro některé může být ztráta kontroly nad situací značným ohrožením.
Obecně je tu nepřítelem konformita. Čím více tvrdošíjně dodržujeme dospělý způsob bytí, se kterým se pojí všechna očekávání určitého chování a správného rozhodování, tím více si nevšímáme naší potřeby život si odlehčit, něco pustit a zasmát se.
Další překážkou hravosti je strach z hodnocení okolí. Pro dospělé je hra často velký risk, protože se vystavují nebezpečí sebeodhalení. Když si hrajeme, uvolníme se, a pro některé může být ztráta kontroly nad situací značným ohrožením. Hledáme-li ale ve hře potvrzení u druhých, ochuzujeme se o naši vnitřní radost, intuici a originalitu.
Děti jsou k tomuto přirozeně nadané. Nebudeme-li je cenzurovat, můžeme se od nich učit jejich schopnosti být přirozené a oddané hře kdekoli a kdykoli. Jsou otevřené, zvědavé a spontánní, což my dospělí bohužel v sociálních vztazích můžeme často postrádat.
U dětí je hra důležitá k sebepotvrzování, neboť hra je u dítěte způsob, jak si strukturuje svoji utvářející se psychiku. Na hře se dítě učí životu, hra je pro dítě prostředkem k poznávání druhých, vyvíjí si při ní představivost, logické uvažování, fyzické schopnosti. Radost ze hry pomáhá dítěti překonávat to, co je pro ně obtížné.
Ti, co si umí hrát i v dospělosti, jsou mentálně mladí až do vysokého věku.
A co my dospělí? Jakou funkci má hra pro nás?
Hra u dospělých tedy zdaleka není nějakým infantilismem, ale jde o přirozenou psychologickou funkci v naší psychické rovnováze. Bez hry se mysl stává mechanickou a často v emoční rovině strádá.
Obvykle ti, co si umí hrát i v dospělosti, jsou mentálně mladí až do vysokého věku. Hravost je zdrojem energie a pozitivních emocí. Rozdíl mezi dětskou hrou a hrou dospělých je tedy v tom, že děti se hrou poznávají a vytvářejí, zatímco my dospělí na sebe zapomeneme a možná se i něčemu novému naučíme.
Na konec jsem vám chtěla dát nějaké ty tipy, jak a kde si zablbnout, ale docházím k závěru, že si na to jistě přijdete sami. Já mám nejraději hry se zamotanou hlavou. Co vy?
S psychologem Jakubem Kuchařem o lidech, kteří všechno obracejí proti sobě.
21 min
Změňte svůj pohled na závislost: není to vaše slabost, ale přirozenost. Začněte být závislí vědoměji.
12 min
V terapii hledáme autentickou osobnost. Tu, kterou se někdejší dítě marně chtělo stát.
34 min
Co nám brání jít do konfliktu? Nevěříme vzájemnému vztahu, nevěříme ani sami sobě.
9 min