Studuju vysokou školu, můj život jde podle plánu. Jen mi připadá, že těch dvacet let uteklo hrozně tychle. Mám pocit, že jsem toho spoustu nestihla a začít to dohánět bylo už včera pozdě. Bojím se, aby mi něco neuteklo, ale přitom si říkám – kdybych opravdu všechno stihla ve dvaceti, co pak budu dělat celý další život?

V poslední době čím dál častěji slýchám věty jako jó, to když mi bylo dvacet…, taky jsem ve dvaceti… nebo už mi není dvacet… Nutí mě to se zamyslet nad fenoménem, proč zrovna ve dvaceti bychom toho měli stihnout a zažít tolik jako za celý život.

Jako malá holka jsem se hrozně těšila na to, až budu velká a budu dělat věci, co dělají dospělí lidé. Za první hranici dospělosti jsem považovala patnáct let, střed mezi dětstvím a dospělostí. Věk, kdy mi můj status „velká holka“ potvrdila občanka. Ještě den před tím jsem si dělala legraci z toho, jak by za vykradenou výlohu šli sedět moji rodiče. Pak to bylo osmnáct. Legálně zletilá. Možnost udělat si řidičák, osamostatnit se, podepisovat smlouvy, kupovat si pivo.

Teď je mi dvacet, bydlím na koleji, mám tetování – o kterým si myslím, že je to super, mega, bomba věc – jsem nespoutaná a mám pocit, že bych měla udělat díru do světa (napsat knihu, strávit rok v zahraničí, stát se Picassem, objevit lék na rakovinu, studovat dvě vejšky, učit se druhý cizí jazyk, umět hrát na hudební nástroj, tancovat v muzikálech, pracovat, vyznat se ve všech možných aplikacích).

Otevírá se mi kudla v kapse, když někdo kolem dvaceti let dokázal něco v mých očích velmi náročného a ještě to působí, že se u toho dobře bavil.

Zatímco v patnácti jsem chtěla patřit do nějaké skupiny, teď chci chodit po mejdanech, koukat v kampusu po klucích, nechat si píchnout jazyk a mít sex třikrát týdně. Momentálně se nadchnu pro cokoliv. Mám hodně kamarádů, kterým je třeba 23, pokračují dále v magisterským studiu a stěžují se, jak jsou už staří.

Málo, nebo moc?

Chvílemi mám obsesní myšlenky, že bych toho mohla stíhat daleko víc a ještě přidat. Neříkám, že zrovna já jsem na tom úplně nejhůř, znám samozřejmě mnohem starší lidi, kteří toho moc nedokázali, ale na druhou stranu těch případů, kdy někdo začal měnit svět ještě na základce, je bohužel taky dost. Otevírá se mi kudla v kapse, když někdo kolem dvaceti let dokázal něco v mých očích velmi náročného a ještě to působí, že se u toho dobře bavil.

Paradoxně si nemůžu na nic stěžovat, můj život se zatím vyvíjí podle plánu, i když mi přijde, že těch dvacet let se odehrálo hrozně rychle a že toho bylo strašně málo. Prý je tohle chování v tomhle věku naprosto normální. Možná je to můj perfekcionismus, možná se takhle chová každý dvacetiletý blázen, co si myslí, že druhý den ráno po kocovině zvládne hodinu tělocviku s přehledem, jako by se nechumelilo.

Mám pocit, že jsem toho spoustu nestihla, nebude prostor to nějak změnit a začít to teď všechno dohánět bylo už včera pozdě. Bojím se, aby mi něco v mém studentském životě neuteklo, jenže co potom těch zbylých dobrých 70 let (když budu jó hodně optimistická)? Je nesmysl spěchat a snažit se všechno stihnout za jeden rok. Co potom v jednadvaceti, pětadvaceti, třiceti letech? V tom věku bych už snad neměla nic významného zažít?

Chci žít aktivní život, sdílet hezké chvíle s přáteli, prožít nějakou chvíli v cizině, chci být spokojená se vším, co budu mít, poznávat nepoznané, být žádaná ve své profesi a v neposlední řadě zajistit své rodiče.

Už v pubertě jsem začala řešit svou budoucnost. Dostanu se na vysokou školu? Co budu studovat? Co chci studovat? Bude mě to bavit? Budu na to mít? Uživím se tím? Zamyšlení padlo i na můj osobní život. Kdy budu připravena na vážný vztah? Jaký by měl být můj partner? Kdy si chci založit rodinu, jak chci žít…?

Ano, je mi dvacet, studuji vysokou školu a cítím, že pokud chci ještě něco změnit, co by mohlo výrazně ovlivnit nějak mou budoucnost, tak je poslední možnost. I teď potkávám lidi, kteří studují něco jen proto, že se nikam jinam nedostali a můžou být vůbec rádi, že na nějaké vysoké škole studují.

Takový člověk po skončení studia už těžko ovlivní to, že vystudovaný právník chtěl být vlastně lékařem. I já se bála, že neodmaturuji, nedostanu se na vysokou, na kterou budu chtít (nebo abych se vůbec na nějakou vysokou dostala), nedokončím školu, nenajdu si vhodnou práci…Osobně mohu být ráda, že jsem vystudovala střední, na kterou jsem chtěla jít a která mě svým způsobem bavila, a nyní v tom pokračuji.

Dětské sny jsou mi malé

Když se zamyslím, jaký byl můj pohled na budoucnost třeba ještě před pěti lety a jaký je teď, pár věcí se změnilo. Dříve jsem toužila vystudovat vejšku (nejméně titul Bc.), najít si práci, která mě bude bavit, vdát se a založit si rodinu. Celkem klasika. Teď menší převrat. Mé cíle jsou o něco náročnější.

• Co se týče školy, s Bc. si nevystačím.
• Práce, která mě bude bavit? Fajn! Ale kromě toho, že mě bude naplňovat, chci, aby mě neustále rozvíjela a umožňovala mi poznávat nové věci.
• A vdavky? Někdy, možná. Rozhodně dřív než ve třiceti to nebude!

Jako každý člověk i já si přeju život užít a být v něm šťastná. A co to znamená? Pro někoho by to mohly být peníze, drahé auto, pro někoho jeho partner. Pro mě to do budoucna však znamená žít aktivní život, sdílet hezké chvíle s přáteli, prožít nějakou chvíli v cizině, chci být spokojená se vším, co budu mít, poznávat nepoznané, být žádaná ve své profesi a v neposlední řadě zajistit své rodiče.

Ještě nedávno jsem si myslela, jak je ve dvaceti letech člověk dospělý. Ano i ne, jak v čem. Teď mám pocit, že to nebudu moci říct ani ve třiceti. Člověk se stává dospělým až tehdy, je‑li schopný postavit se na vlastní nohy, finančně není na nikom závislý, dokáže se sám uživit, je samostatný, umí racionálně řešit problémy, má zdravou sebekritiku a bere si z udělaných chyb ponaučení. Na to, abychom řekli, že jsme dospělí, musíme k těmto věcem dozrát. A to se děje v průběhu celého našeho života. Budeme pak moci vůbec někdy říct, že jsme už dospělí? Podle mě budeme jen zralejší a zralejší.

Jaký jste měli život ve dvaceti letech vy? A jak vnímáte dospělost?

Shayma, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky či příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz