Mojí oblíbenou literární postavou je Kusejr, spolužák Ivana Vyskočila, a to hned vedle jeho pana učitele Kloheně. Kusejr měl zvláštní dar, díky kterému uměl rozmělnit cokoliv až do ztracena. Začal tím, že jedna a jedna jsou dvě, ale skoro jedna a skoro jedna už nejsou dvě, leč o něco méně, atakdále, až z toho byla nula. Například třicetiletou válku dokázal rozdrobit v sérii hospodských rvaček, které se odehrály v letech 1618 až 1648 v prostoru mezi Štěchovicemi a Štokholmem.
Tímto způsobem zachránil pana ředitele, který propil koně nadél (to bylo tělocvičné nářadí) a inspekce to zjistila. Škola to mazaně sváděla na Kusejra, čemuž pan inspektor nevěřil. Pan učitel vyzval tedy Kusejra, aby pohovořil o botách páně inspektorových. Když se ocitl inspektor v ponožkách, netoužil již po dalším dokazování, ve vypůjčených přezůvkách rychle odcestoval a více se tam neukázal.
Kusejra posléze zaměstnali na Úřadu pro nepohodlné otázky a tam patrně sídlí dodnes. Chodí se tam k němu radit kdekdo, a také filmaři. Ti totiž neunesou syrovost klasiků, kteří se nepářou se zapeklitými situacemi, ani s charakteristikami svých postav. Filmaři ale vědí, že pohádky se budou vysílat před 22. hodinou a že by jim třeba Charles Perrault, původní autor Popelky (Cendrillon, Cinderella), mohl komplikovat život, stejně jako Božena Němcová či cituplní bratříčci Grimmové.
A tak syrové prvky předloží Kusejrovi, jemuž zaplatí nemalou sumu, a ten se dá do práce. Incestní touhy a návrhy zvrhlého královského tatíčka princezny Lady, jichž se ani Němcová nezalekla, se transformují do zlého krále Kazisvěta…
Princ Šlendrián
To však není nic proti tomu, že Popelavá prdel – jak ji nazývaly zlé nevlastní sestry – se změní v líbeznou a duchaplnou Libušku Šafránkovou, která umí po vzoru Jamese Bonda vše, co je právě zapotřebí, a navíc perfektně ovládá s východními mistry umění lukostřelby (a možná i starobylý čínský zápas justy‑justy).
Jak zaprorokoval Jan Neruda: Bude‑li každý z nás z křemene, bude celý národ natvrdlý.
Nicméně práce analyticky myslícího terapeuta postupně odkrývá jednu vrstvu palimpsestu za druhou a dobírá se původního pramene. Zapomeňme tedy na Libušku, na její tři vořechy a jednoho bílého koně a pojďme do XVII. století za Perraultem, kterého právě vylili ze zaměstnání a na úřadu práce mu řekli, že mu nedají ani sous (to byl francouzsky halíř), ať se živí, jak umí. A protože nic pořádného neuměl, začal psát…
Popelka je zdravím kypící ruměnné vesnické děvče, jehož mentální obzor je na jedné straně omezen plotnou a na druhé hnojištěm na konci dvora. Nemít čarovnou kmotřičku, která si přeje vystrnadit ji z baráku, aby si mohla v klidu užívat s jejím tatínkem, nikdy by se na ples nedostala. Je ale pracovitá, a tak si zaslouží užít si také.
Prync také moc rozumu nepobral, budou si dobře rozumět; píšu ho naschvál s Y, protože je natvrdlý (jak o něco později zaprorokoval Jan Neruda: Bude‑li každý z nás z křemene, bude celý národ natvrdlý – a už se mu to plní). Je to lempl, který si nechá utéct holku pajdající v jednom střevíčku. Navíc ji nejde hledat sám, ale pošle pro ni jakési šlechtice, kteří jsou v té pohádce jediní čestní lidé, protože ač se jim Popelka líbí, nezneužijí toho a přivedou ji pryncovi jako čistou pannu.
A byla svatba!
To vám byla svatba děti, takových je málo! Perrault zde chytře končí a nerozpatlává to jako Erskine, který uvažoval nad tím, jak to muselo vypadat ve Spartě, když se zestárlá Helena vrátila Meneláovi z Tróje (z té, co dobyli Řekové, ne ze ZOO v Praze) po deseti letech domů.
Můžeme tedy uvažovat. Sladký třešně zrály… A jak to bylo dál? Jak se sluší a patří, Popelka o svatební noci otěhotní a královský pár bude očekávat dědice. To je fajn, ale očekáváním se nedá strávit celý dlouhý den. Navíc prync, také jak se sluší a patří, bude jezdit na lov, trávit čas se svými kumpány a taky v úředních hodinách vládnout (to není žádná sranda!). Otázka je – když zůstal tak štajf nad střevíčkem – zda netrpí sexuální úchylkou zvanou „retifismus“ po věhlasném literárním ševci, který se velice neměl rád s markýzem de Sade.
Popelce náleží místo ve fraucimóru. To je hejno slepic, které svým intelektem Popelku nepřevyšují, spíš naopak, ale jsou patřičně důležité a „vznešené“, mají kinderstube, místo „prdlajs“ říkají „ó nikoliv“ a na Popelku jsou pěkně našňupnuté, protože na prynce – který se jim jevil jako celkem snadná kořist – si dělaly zuby ony.
Mezi nimi se Popelka musí cítit jak nahej v trní. Jejich kecům o lifestylu, dietách (je stále při chuti, navíc teď speciálně na okurky) a módní policii nerozumí, jejich zájmy jsou jí naprosto cizí.
Je proto úplně přirozené, že hledá bezpečí a jistoty tam, kde to zná: v kuchyni. Se služebnictvem si krásně pokřandá, což jí vynese mezi urozenými dvorními dámami ještě hroznější pověst. Řekl bych ale, že si na ni moc netroufnou, protože vox populi = vox dei a lid začne Popelku milovat.
Využívejte celý web.
PředplatnéJedinou nadějí Popelky je, že nebude chtít ctižádostivě míchat politickou polívku svého přiblblého prynce (ač ji budou občas prsty zatraceně svědit, jak se stalo v naší historii třeba Elišce Přemyslovně, která zvorala, co mohla), ale že se stane charitativní královnou, která bude nahé odívati, hladové krmiti, žíznivé napájeti, a tak dále v intencích křesťanského milosrdenství. Tady má i naději, že se potká s nějakým zdravým a nedegerovaným Honzou a některé z malých princezen budou nejen krásné, ale také méně přitroublé než jejich nikoliv biologický, zato legitimní otec.
A protože v těch dobách neměli novináři přístup na královský dvůr, dožije se požehnaného věku a nezabije se v Paříži jako její nešťastná žačka a následovnice, princezna Diana.
Disclosure: Námět mi dodal Eric Berne, k litrárnímu zpracování mi svůj štáb spolupracovníků zapůjčil Alexandre Dumas starší.
