Dobrý den,
mám problém – bojím se lidí. Nejvíc se to zhoršuje od doby, co jsem přestoupil na jinou školu. Ta bývalá se zrušila kvůli malému počtu žáků. Přišel jsem tam a hned si ze mě dělali srandu jak vypadám, z mého příjmení… Pořád se to stupňovalo, z moji rodiny si také dělali srandu. Tak jsem si i začal ubližovat, někdy jsem se řezal do zápěstí.
Po roce odešli ze školy ti nejhorší a se šikanou byl konec, ale z lidí mám čím dál větší strach. Nevím proč, ale když někde jdu, mám strach, že mě budou chtít zbít nebo že si ze mě budou zase dělat srandu. Vždycky když vidím někoho, koho neznám, tak mám strašný strach. Obcházím ho, vyhýbám se. Když už fakt musím mezi lidi, rozbuší se mi srdce a nevím co mám dělat. Prosím, poraďte mi.
Tomáš
Názor odborníka
Milý Tomáši,
Z vašeho dotazu na mě dýchl smutek. Představuji si, jak se ve vás mísí strach – o tom píšete otevřeně, pak zas vztek – který si nachází cestu na povrch třeba tím, když jste si ubližoval. Z toho, co cítím, bych tipnul, že tam někde bude i smutek z těch všech špatných zkušeností, z toho, že život zatím nemá tu správnou příchuť, kterou je téměř pro každého ta čtvrtá základní emoce, kterou je radost.
Každá i sebetěžší zkušenost se dá časem a vhodným přístupem zpracovat tak, že se z ní vyloupne nějaká hodnota, kterou pak můžete v životě používat pro sebe či druhé. Kdo nepoznal bolest, těžko je vnímavý i vůči bolestem jiných lidí, empatie a porozumění se rodí často z různých nepříjemných životních situací, které by si člověk nevybral. (Je to samozřejmě možnost – řada traumat, která nejsou „ošetřena“ naopak může vést k dalšímu šíření bolesti, agrese či strachu.) Nechci lacině „přerámovat“ vaše potíže do pozitiv a vyhnout se tak všemu těžkému, o čem píšete, jen mě napadá, že byste mohl najít inspiraci a naději v tom, pokud budete vidět dosavadní zkušenosti jako určitou kapitolu v knize, která se dál píše, může mít další průběh a v celku se může jevit jako důležité období. Jak by se jmenovala taková pomyslná kniha vašeho života jako celek, jak tato kapitola a co by následovalo?
Abyste mohl být více autorem takového příběhu a mohla se do děje dostat i ta radost, je možná třeba, abyste zažil nějakou lepší zkušenost s lidmi. Zkuste se podívat, kde všude kolem sebe můžete čerpat něco příjemného, kde jsou ve vašem životě místa (nemyslím geograficky, ale spíše vztahově), kde můžete cítit, že strach není určujícím principem nebo je ho aspoň méně. Představte si to jako nějaké oázy, místa klidu, kde nemusíte být v napětí a můžete být takový, jaký jste a nejste za to nějak posuzován a kritizován.
Tyto zážitky s lidmi se mohou „rozpínat“ a postupně měnit poměr toho, kde se cítíte pod vlivem strachu (či vzteku nebo smutku) a kde jste více svobodný, což pro mě nějak koresponduje s tou radostí a uvolněností. Tyto zkušenosti v kontaktu s druhými jsou podle mě cestou, jak pracovat se strachem – v určitém smyslu by se dalo říci, že strach léčí důvěra. Kde je důvěra, není strach. Zážitek důvěry se pak může promítnout do vás samého, takže pak už je tu sebe‑důvěra. Zážitky důvěry ve vztazích jsou jako zasévání semene, ze kterého roste důvěra v sebe, vědomí vlastní hodnoty. Podle mě tady nestačí vyzývat k nějaké změně postoje, nebo boji se strachem, je třeba mít možnost zažívat opakovaně situace, kontakty, vztahy, kde nepřichází vše, čeho se bojíte – kde můžete vyjádřit svou obavu, někdo na ni zareaguje a nikoli odmítnutím, bagatelizováním nebo kritikou.
Při čtení vašeho dotazu jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby se vás už tehdy v té škole někdo zastal, aktéři šikany odešli dříve apod. Jak byste vnímal takového obránce? Možná jde o to, abyste měl takového obránce po ruce vždy. To samozřejmě není možné v nějaké doslovné formě, mám na mysli princip, který by šel nazvat „vnitřní obránce“ – princip, který se spustí v adekvátní situaci a zaručí, že nebude pokračovat další ubližování – jak od druhých, tak zpětně (právě díky vlivům z vnějšku) od sebe samého. Možná zárodek takové síly je právě v tom sebeubližování – jen zatím ten obránce nepracuje pro vás, tu sílu použil proti vám. Vztek, který téměř vždy za sebepoškozováním je, je důležitá emoce a naučit se s ním zacházet vám může přinést mnoho pozitivního. Vztek se může proměnit ve vnitřní sílu, nemusí to být jen vybuchování či impulzivita. Může ve vás vyrůst váš vnitřní obránce.
Přál jste si radu – jednu určitě mám – doporučuju vám využít pomoc a péči psychoterapeuta. Cesta s terapeutem může přinést to, o čem píšu – můžete zažít, jaké to je mít možnost mluvit o tom, co cítíte, být vnímám vážně a bez hodnocení a můžete cítit vnitřní spoluúčast toho, kdo vám naslouchá. V kontaktu můžete získávat důvěru, která se ve vás může usídlit místo obav, důvěra a sebe‑důvěra může získávat větší prostor než těžké a nepříjemné emoce. Mluvit o strachu a dalších pocitech a myšlenkách také nabízí možnost získat od nich určitý odstup – pak už nejste v nich, ale mluvíte o nich. Můžete získat náhled, s čím strach může souviset, čím „se živí“, čím naopak mizí a o čem vám dává zprávu.
Dát někomu důvěru je určitě vnitřně riskantní věc, ale také je to šance, která může otočit poměr příjemného a nepříjemného v nový směr a také je to vlastně vyhlášení války strachu – jak říká jedno úsloví – „strach zaklepal, důvěra otevřela a nikdo tam nestál…“.
Držím palce a kdybyste potřeboval a zkusil risknout to dávání důvěry, jsem jako jeden z terapeutů k dispozici pro dobrodružné tažení vnitřním světem a dobývání radosti.
Aleš Borecký
