Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Bojím se odkrýt svou homosexualitu: „Coming out“ je novou šancí.

20. 12. 2011

Dobrý den,

už odmalička jsem věděla, že mě nepřitahuje mužská část populace. Otáčela jsem se za ženami, v katalozích s oblečením jsem svůj zrak neustále zaměřovala na ženy, stejně tak ve škole jsem se víc věnovala sledování učitelky než samotnému učivu. Stále jsem si ale dokola opakovala, že nemůžu být homosexuální, protože rodiče by to nikdy nepřijali, ani mé okolí.

Snažila jsem si to v hlavě celou dobu tvrdit a přesvědčovat se, že to tak prostě nemůže být. Sex – žena se ženou. To bylo pro mě něco zvláštního. Sice mi pohled na dvě krásné ženy v posteli přišel krásný, ale pořád jsem si říkala, že je nemůže přece nic vzrušovat.

Pak ale přišla rána, která mi všechny mé myšlenky obrátila vzhůru nohama. Před půl rokem, v mých sedmnácti letech, jsem měla první pohlavní styk, s mužem. Byl to můj první a doufám, že i poslední, protože mě opravdu nic nevzrušovalo. Nedosáhla jsem orgasmu, celou dobu jsem ho předstírala. Navíc mi to bylo i nepříjemné.

Řekla jsem si, že to není nic pro mě, a tak jsem od té doby začínala navštěvovat lesbické seznamky a kluby. Našla jsem si přítelkyni, se kterou jsem do dnešní doby velmi šťastná. Ve vztahu nám vše klape, včetně sexu, který teď opravdu sexem mohu nazývat. Pokaždé dosáhnu orgasmu a připadá mi, že ženy ví, co chtějí, co se jim líbí. Nejsou v posteli tak sobecké a navíc je vše příjemně zdlouhavé – dlouhá předehra, mazlení, líbání…Mým největším problémem je to, jak to sdělit rodičům a svému okolí, kteří tento typ lidí odsuzují. Mám z toho opravdu velký strach a často, když se nad touto myšlenkou pozastavím, se mi začínají sbíhat i sebevražedné myšlenky.

Linda

Názor odborníka


Milá Lindo,

Ve vašem příspěvku je řada zajímavých věcí. Některé aspekty ponechám stranou a dám prostor několika myšlenkám kolem toho, co jste nazvala svým největším problémem a tím je sdělení rodičům a okolí o tom, kým jste, jak se cítíte a jaký život chcete žít.

Míra strachu může ukazovat hodnotu toho, o co se bojíme, velikost možné ztráty a naopak zisku, pokud se obavy nepotvrdí a věc/situace/vztah dopadne „dobře“. Co je tedy vlastně vše v sázce?

Podle mě se pohybujete hlavně na škále přijetí versus odmítnutí. V případném sdělení vašim rodičům a okolí je možnost zažít velké přijetí nebo velké odmítnutí. Nebo něco mezi tím. Potřeba přijetí je základní potřebou, v podstatě každý člověk potřebuje vnímat, že je přijímán, je to přirozené. Vaše obavy a pocity vám podle mě ukazují, do jaké míry přijetí potřebujete. Rodiče jsou určitým zrcadlem, ve kterém vidíte, co vám schází, co hledáte. Může v tom být potřeba přijetí i v jiných věcech, z událostí v dětství, které jste zažila a kde přijetí nebylo nebo bylo nějak zastřené, jen podmíněné apod.

Možná nejsou jediným zdrojem přijetí rodiče – pokuste se hledat své zdroje přijetí. Hlavním zdrojem, který se ale někdy aktivuje nejhůře, jste vy sama. Až budete sama vnímat svou citovou a sexuální orientaci bez negativních aspektů, nikoli jako nějaký deficit nebo něco, co nemá být, ale jako vaši cestu, díky které můžete vidět svět jinak a třeba i barevněji, přestane být tolik zásadní, co si myslí okolí a dokonce i rodiče. Potřebujete čas – asi se ve vás zatím slaďují nové zkušenosti a pozitivní emoce ze vztahu s přítelkyní s „programem“, který jste v sobě měla nastavený, podle kterého chtěl jet rozum, když jste se snažila přesvědčovat, že nemůžete mít jinou orientaci (a že sex je samozřejmě s mužem, jak jste nejprve zkusila).

Toto sebe-přijetí se může (trochu paradoxně) sytit i zvenku kontaktem s někým, kdo vás přijímá. S vaší přítelkyní máte možnost zažívat, že jste přijímaná a milovaná a tato zkušenost působí na vaše sebepřijetí. Dalším zdrojem mohou být lidé, kteří zažívají něco podobného. A nemyslím jen lidi s nevětšinovou orientací. Mám dojem, že nějaký typ „coming outu“ prožívá vůči rodičům a okolí většina lidí. Moment, kdy se vystavuji tomu, že mě rodiče nepochopí, zklamu je, měli jiné představy o mé životní cestě, je téměř nutností k vlastní nezávislosti a separaci.

Jak se říká v psychoanalýze, dítě zrazuje své rodiče už tím, že přestane být dítětem a stane se dospělým. To mění vše, větší „zrada“ už vlastně není. Bohužel se toto separační období prožívá v rodinách většinou bez potřebného uvědomění a pak se buď nemluví vůbec, nebo se jen práská dveřmi nebo se najde téma, na kterém se toto vše odehraje, aniž se lidé dotknou podstaty. Tudíž jsou všichni „zraňováni“. Jiná sexuální orientace je samozřejmě pro tuto „hru“ velmi výživným tématem.

Je úlevné vidět a zažít, že nejste sama, kdo řeší otázku jak být autentická a riskovat nepochopení. Jiná sexuální orientace je pro otázky separace podle mě dokonce určitým darem – tématu se musíte věnovat a máte možnost se ke své nezávislosti a autenticitě dostat možná bolestivěji, ale rychleji než někdo, kdo roky odolává tlakům rodičů v méně žhavých tématech, kde „není důvod“ tolik se vymezovat. Pak však člověk zjišťuje ve svých 35, 40 letech, že stále žije nějak život svých rodičů.

Myslím, že každý potřebuje jiný čas a způsob, jak získat pocit přijetí a sám se pak přijímat. Jako byste stavěla dům na druhém břehu, skládáte k sobě zážitky přijetí, až budou držet jako stěny. Když bude dům dost pevný, můžete se odvážit přijít i do toho prvního s rizikem, že buď budete přijatá nebo odmítnutá – takové odmítnutí už ale přežijete a vlastní sebepřijetí je mostem, po kterém přejdete do bezpečí.

U sdělení rodičům záleží na řadě věcí:

Důvod – proč se svěřit. Co by to mohlo změnit? Má to být výraz vaší nezávislosti nebo si chcete být s rodiči blíž? Nebo vnímáte, že se to „má“? Podle mě není nutné rodičům nebo komukoli cokoli vysvětlovat a říkat v tom smyslu, jako by se jednalo o povinnost. Je to na vás, pokud chcete něco sdělovat, kdy to budete chtít a jak. Je zajímavé prozkoumat, proč se vám chce a proč ne, možná objevíte ještě více věcí. Někdy se u „coming outu“ vytváří atmosféra, jak kdyby šlo o trestný čin – čteme, jak se někdo „přiznal“ k homosexualitě, pak vlastně čeká, jestli přijde zproštění obžaloby nebo odsouzení (odmítnutí) a období před „coming outem“ jako by bylo nějaké nelegální skrývání. Neděláte nic špatného, pokud nechcete do svého světa zatím někoho pouštět.

Obsah – co vlastně chcete sdělit, s čím se svěřit. Pokud sama budete vnímat, že jim chcete např. říci, že jste šťastná, je to něco jiného než mít představu, že sdělujete něco jako smrtelnou diagnózu.

Způsob – váš postoj k sobě a danému tématu (zde homosexualitě) se odráží v tom, jak věci prezentujete. Způsob popisu problému často mění i samu reakci druhých – lidé nereagují jen na slova, ale na celkové sdělení. Jakoby např. v divadle šly stejné věty použít v komedii nebo dramatu. Můžete si vyzkoušet, že pokud někomu něco (cokoli jiného) oznamujete jako drama, většinou přichází i dramatická reakce, pokud i těžké téma prezentujete s klidným postojem, lidé většinou reagují také v klidu.

Reakci rodičů nemůžete vědět s jistotou. Možnost odmítnutí nebo nepochopení je reálná, ale v naprosté většině případů si rodič nakonec mezi svou představou a realitou svého dítěte vybere dítě a podpoří ho. Možná by rodiče při případném sdělení také potřebovali mít možnost vyjít z určitých předsudků, které mohou mít. Některé z nich nemusejí být jen „moralistické“, ale souvisejí se strachem – např. mýtus o promiskuitě homosexuálů vede ke strachu rodičů, což je přeci jen něco jiného než pouhé odmítnutí. Rodiče a okolí potřebují možnost informací obecně (možná znají jen z karikovaných podob a médií), tak i konkrétně o vašem životě a situaci – je důležité, aby se mohli ptát, vyjádřit i své obavy, přání, otázky atd. Také by asi potřebovali čas, aby si zvykli na to, že věci jsou jinak, nikoli „špatně“.

Nezapomeňte i na možnost příjemného překvapení – možná by se minimálně časem otevřela možnost pro jiný typ vztahu s rodiči, třeba i oni budou rádi, že něco, co nějak mohli vnímat, ale ne tomu rozumět, je venku a mohou být k vám také otevřenější. Mohou si vážit vaší důvěry, že vůbec jim stojíte za sdělení a že stojíte o jejich reakci. V mé poradně Soulgayte jsem slyšel i takové nečekané věci jako když babička, považovaná za nejkonzervativnějšího člena rodiny, s úsměvem reagovala na oznámení vnučky o tom, že má přítelkyni: „Jee, holky, tak to já vám ušiju záclony, když budete bydlet spolu“ nebo máma gay klienta mu po jeho „coming outu“ řekla: „Konečně, jsem ráda, že jsi to řek a nemusíme si na nic hrát. Jen jsem chtěla, abys mi to řekl sám. Pojď, to musíme zapít.“

Škoda, že ještě žijeme ve světě, kde tohle musíme vůbec řešit. Ale věřím, že si můžete vytvářet své štěstí a podle své potřeby, doby, chuti do něj zvát i další, třeba i rodiče. Snad to nebude znít jako klišé, ale nebojte se žít lásku a mluvit o lásce. Věřím, že tím ostatní můžete v nejlepším smyslu nakazit. Kdybyste stála o nějaký další zdroj přijetí ve formě terapie, ozvěte se.

Držím palce,

Aleš Borecký (www.soulgayte.cz)

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.