Dobrý den,
jako dítě jsem se bála, ale přišlo mi to přirozené. Než někdo vešel do místnosti, podvědomě jsem to věděla, aniž bych slyšela kroky. Byl to pocit narůstajícího napětí, které zmizelo, když někdo vešel.
Bohužel tento pocit mi přetrval až doteď, jen s tím rozdílem, že nikdo nevejde. V noci se budím strachem z toho, že v pokoji někdo je, cítím, jak se na mne dívá. Většinou nemůžu vstát z postele, brečím, třesu se, nemohu dýchat, i když vím, že mé chování je iracionální, a jsem zhnusená sama sebou.
Namlouvám si, že slyším kroky, každý zvuk mě vykolejí. Občas musím někomu telefonovat, abych mohla jít zhasnout světlo, spím v obýváku, když jsem sama doma. V noci se budím zpocená a vyděšená a mám strach znovu usnout.
Už mi to přerůstá přes hlavu. Nevím co tyto stavy vyvolává, stává se mi to v kteroukoliv denní dobu. Poslední dobou častěji. Někdy trvají pět minut, jindy i hodinu. Strach přichází ve vlnách a v tom nejhorším vždy vím, že už to skončilo.
Opravdu nevím, co s tím, a myslím, že vaše rada by mi pomohla. Děkuji za odpověď.
Anna
Názor odborníka
Milá Anno,
jakmile jsem dočetla dopis o vašem strachu, hned mne napadlo: a co její odvaha? Má ji? Bojuje?
Určitě tam odvaha někde bude. Nechci říct, že mít strach znamená nemít odvahu. Myslím si jen, že když vás přepadá strach, je to chvíle, kdy můžete vaši odvahu ukázat. Budete se muset strachu postavit. Vždy obdivuji ty, kterým se to podaří a bojují proti nepříteli, který je uvnitř nich samotných, neviditelný a schopný uvádět člověka do divných stavů a vytvářet iluze silnější, než je realita. Tento nepřítel vede navíc válku skrytě v temnotě. Nikdo ho nevidí.
Aničko, věřte, že je to vaše odvaha, která vám pomůže překonat těžké chvíle, o kterých píšete.
Tyto návaly úzkosti se aktivují ve chvíli, kdy současná událost (myšlenka, pocit, tělesný prožitek) zarezonuje se „základem“ vaši nevědomé úzkosti. Píšete, že s těmito stavy bojujte od mala. Pomohl by vám podle mne podrobný terapeutický průzkum vašich pocitů nyní, ale také z dětství – jak s tím strachem pracujte, jakou oporu jste ne/dostala, jaké strategie jste si vytvořila, co funguje, co nefunguje, atd. To by vám pomohlo ke snížení úzkosti. Samotné mluvení o „tom“ je léčivé.
Dál by šlo o to, snažit se hledat nové zdroje k pochopení té původní úzkosti. Nebývá to jednoduché, někdy zdlouhavé, protože tam se nikomu nechce. Velmi často vede tato cesta ke strachu z neexistence, z nebytí, ze smrti. Ta postava, o které píšete, vás nějak ohrožuje. Pozoruje vás. Strach ze smrti je přitom velké téma nás všech. Všichni se smrti bojíme. Máme nějaké mechanismy, které nám pomáhají tento strach v sobě „zvládat“ (vytěsňujeme, zlehčujeme, přebíjíme aktivitou, apod). Někdy tyto strategie mohou selhat a nás zavalí velká úzkost. Jde o to si zase najít způsob, jak se zklidnit a zvládat to.
Protože píšete, že tyto pocity máte od dětství, zajímalo by mne, co jste jako malá prožívala, zda jste nezažívala nějaké ohrožení v té době (rozvod rodičů, úmrtí v rodině, nepřijetí v kolektivu, v rodině). Mám tím na mysli situace pro dítě obtížné na přežití, pokud nemá podporu. Dítě se strachem máte stále v sobě. To ono pláče strachem během vašich návalů úzkosti. Psychoterapie by vám pomohla ho pochopit a poradit mu, jak to zvládnout.
Kamila Thiele
Pomohl vám článek?
