K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Celý můj život je nanic: Přijměte fakt, že změna je možná

14. 3. 2016

Dobrý den.

Lidi mi svou přítomností strašně vysávají energii, bavit se s nimi mě nebaví, rozebírat malichernosti, mluvit jen proto, aby se mluvilo. Spousta jejich problémů mě ani nezajímá, přijdou mi nicotné. Někteří jsou tak živí, je to vyčerpávající, zúzkostňující a rozčilující.

Na druhou stranu se mi do hlavy vkrádají myšlenky, že když mezi nimi nebudu, nedostanu se z těch depresivních stavů, úzkostí. Budu navždy sama.

Někdy mi přijde, že je to fajn se s kamarádkou sejít jednou za měsíc (někdy dříve, někdy déle) – stačí mi to, ale pak to na mě zase padne a cpe se mi do hlavy, že už budu sama, ani partnera si nenajdu. Ale pokud si najdu partnera, nebude to tak, že mě bude omezovat?

Bývalý partner  se mnou chodil i na WC u nich doma, nemohla jsem ani umýt nádobí, aniž by mě „sexuálně neobtěžoval“ – nepomohlo ani opakované vysvětlení, že mi jeho chování vadí. Nechtěl se mnou nic dělat – např. jít na obyčejnou procházku – v létě bylo moc horko, v zimě moc zima. Vše se točilo jen kolem  jeho sexuálních potřeb. Po dvou a půl roce jsem to už nevydržela a rozešla se s ním. Z toho plyne další strach – co když to dopadne podobně?

Jindy zase že nemá smysl se o něco snažit (o poznávání lidí), protože kvalita lidí prostě klesá. Přijde mi, že spousta lidí se dneska nezamýšlí nad tím, co se kolem děje, jen si řeší ty své blbosti, baví se v hospodách, v nákupních centrech, nic neumí. Tupé stádo. Nechci být jako oni, tak dělám vše naopak (oblečení, zájmy), kolikrát mi to přijde jako bláznovství, ale nějak se nemůžu donutit být normální.

Nechci, aby to vyznělo tak, že se povyšuji, vím, že jsou i lidé chytří a šikovní. Neumím je najít.

Dále chci říct, že od určitého věku se spíš nezapojuji do aktivit, které nám vnucovali ve škole (hry, projekty) a obecně mě nebavila spousta věcí, které dělaly děti v mém věku. Drží se mě to dodnes.

Ve škole i mimo šikana, zesměšňování, protože jsem příliš hubená – jak od dětí, tak od dospělých (i v rodině). Kamarádky si hrály na kamarádky, za zády pomlouvaly – už asi v 10 letech jsem to brala jako zradu. Ve školce, až do 2. třídy ZŠ jsem se účastnila besídek, chodila cvičit atd. a měla kamarádky, pak ale vše začalo. Také strach a stres z učitelů, a že nezvládnu učivo.

Nejsem příliš průbojná a soutěživá. Tím, že jsem byla ze všech tak vystrašená, matka za mě řešila spoustu věcí, myslela, že mi tím ulehčí. Celé dětství jsem byla sama, izolovaná. Nějaké kontakty jsem ve škole i mimo navázala, ale nepřerostlo to v pravé kamarádství.

Po SŠ jsem nastoupila do zaměstnání, kde jsem pracovala s lidmi (i tělesný kontakt – práce ve službách) – stres. Po roce a půl jsem naletěla zloději a s prací skončila. Chvíli na to na mě přišly depresivní stavy – nechtěla jsem vylézat ven z domu, nic nemělo smysl, myšlenky na to, jak se zabít. Tohle trvalo dva roky.

Mezitím jsem se snažila najít práci, ale vlastně jsem ji ani nechtěla – měla jsem strach, že se mi zase stane něco špatného. Spousta nabídek se ani neslučovala s mým životním přesvědčením.

Zhruba před rokem se přidaly nesnesitelné úzkosti, hlas v hlavě ještě silnější než kdy předtím, byl k nezastavení, svírání v oblasti žaludku a jiné tělesné projevy. Byla jsem jako zombie, bez duše. Vše mi bylo jedno.

Nějakou dobu už pročítám knihy o neurózách a osobním rozvoji. Myslím, že na spoustu věcí už jsem přišla a rozluštila je. Už si nepřijdu tak ztracená jako před rokem. Občas se vrátí vnitřní hlas s tím, že nemá smysl cokoliv dělat, snažit se o nějaké dílo, ale už vím, že to musím přetrpět a zase bude líp.

V září jsem nastoupila do zaměstnání, které zrovna není to, co chci dělat, ale jsem za něj vděčná. Také chodím na přednášky psychologie, abych se trochu „otrkala“, jen pozoruju. Myslím, že ale přichází čas začít komunikovat.

Co to se mnou je? Dá se takových rozporů a strachů zbavit? Co s tím?

Souvisí to s vnitřním nastavením introverta, schizoidního/depresivního typu, melancholika/cholerika/flegmatika?

P. D.

Názor odborníka

Ptáte se na otázky, které pálí mnoho z nás. Když budu sama sebou, budou mě druzí mít rádi? Jak to udělat, abych byla součástí nějakého společenství, aniž bych ztratila svou individualitu? Jak pracovat se svou úzkostí, strachem ze zahlcení druhými? Jak se otevřít druhému? Co dělat, když mám špatné zkušenosti se vztahy? Jde s tím vůbec něco dělat?

Nemyslím si, že se na výše uvedené otázky dá najít jednoduchá odpověď. Jde o hluboká témata, která, byť v něčem společná více lidem, jsou vysoce individuální záležitostí. Přesto si dovolím nabídnout pár námětů k zamyšlení. Půjde o nahozené udičky, ne ucelenou teorii, neboť nejpodstatnější není to, co si o dané záležitosti myslí psycholog, ale co si myslíme a říkáme my sami.

Přijetí toho, jaký jsem

Když lidé řeší rozpor či konflikt mezi dvěma protichůdnými tendencemi, vidím jako klíčové učit se přijímat, že toto jsem já. To se lehko říká a hůře dělá, ale pokud máme smysluplně hledat cesty, jak si naplnit více rozdílných potřeb, musíme vyjít z místa, kde uznáváme, že jsme tam, kde jsme. A že i když s tím nejsme zcela spokojeni, tak se bereme vážně a s laskavostí se přijímáme.

Je to opravdu učení, neb jsme zvyklí se stále nějak vylepšovat a někam směřovat. Jen ne k prostému přitakání tomu, jací jsme. Dalo by se až říct, že jde o akt agrese vůči sobě samému, když se snažíme natlačit do nějaké představy toho, jací bychom měli být (více otevření, méně se bát, více zapadnout, atd.)

Výzva ke změně

Druhý krok je ale také podstatný. Je důležité se nezabydlet v tom, že jsme holt nějací a že s tím nejde nic dělat. Jde. Někdy je to dlouhý bolestný proces, jindy jde „jen“ o změnu postoje. Je však třeba vyjít z komfortní zóny a trochu se otevřít riziku a neznámému.

Oba tyto kroky spolu jdou ruku v ruce. Když se pouze přijímáte, stojíte na místě. Když tlačíte na změnu, vytváříte rozdělení. Pokud ale s nadhledem a pochopením souvislostí přijímáte, že jste takoví, jací jste, a současně se otevíráte prostoru možností, je možné se mnohé věci naučit i odnaučit.

Konkrétně to pak vypadá třeba tak, že když máte pocit osamocení, tak ačkoliv byste raději zůstali doma s knížkou, zavoláte kamarádovi nebo zajdete někam, kde můžete potkat nové lidi. Nebo když se bojíte oslovit někoho, kdo se vám líbí, přesto to uděláte. A když už nějaký vztah navážete, pečujete o něj, i když je to někdy náročné.

Že se vzdáte představy být normální a přijmete vlastní jedinečnost. Že přestanete brát tak vážně vaše hodnocení druhých, které vás zbytečně omezují a vytváří domněnky, které nemusí být realita. Neboť kdo jsme, abychom posuzovali kvalitu jiných lidí?

S důvěrou do toho a půl je hotovo

Tohle všechno jsou samozřejmě pouze teoretické řeči. Do chvíle, kdy začnete brát vážně, že změna je skutečně možná. Nejsem idealista a vím, že některé věci jdou ztuha nebo vůbec. S některou životní situací nezbývá než se smířit. Ale s většinou věcí, se kterými se potýkáme v psychologických ordinacích nebo rozvojových seminářích, je reálné pohnout, změnit přístup či pohled.

Zvyk je však železná košile, a tak se nám často stane, že změnu, o které tolik mluvíme, že chceme, ve skutečnosti odmítáme. Ať už ze strachu z převzetí odpovědnosti nebo jen neznámých obzorů. V našem pokojíčku je sice zatuchlo, ale známe to tam. Kdybychom vyšli do širokého světa, co by se mohlo stát? O co bychom přišli?

Zde velmi pomáhá důvěra. Důvěra ve zdravou lidskou přirozenost, v lidi, kteří jsou v něčem zkušenější než my. Žel jsme ji často ztratili vlivem různých okolností, tuto bazální důvěru ve svět a život sám o sobě. Proto nepřichází sama od sebe, ale můžeme ji budovat, rozšiřovat a upevňovat do každé buňky našeho těla.

Rozpory a konflikty (vnitřní i vnější) zde byly, jsou a budou. Našim dílem odpovědnosti je směřovat k celistvosti, vědomí a jednotě. Jednotě se sebou, dovolení přítomnosti, aby byla, jaká je, a pohybu tam, kde je to třeba.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.