Moja otázka sa týka práce a pracovných vzťahov s druhými ľuďmi. Som mladé dievča, ktoré dostalo príležitosť pracovať na vedúcej pozícií v menšom ubytovacom zariadení. V tejto práci sa mi darí veľmi dobre, pretože som veľmi praktická a dokážem riešiť problémy, ale cítim akúsi priepasť a pochybnosti pri tom, keď už mám s niekým spolupracovať.
Celkovo mám tri kolegyne. Navonok spolu vychádzame dobre, ale cítim, že si na tom až príliš zakladám, aby vládla priateľská atmosféra a aby ma mali radi. Veľmi ťažko sa mi niečo kritizuje alebo vyjadruje nejaká nespokojnosť s odvedenou prácou, poprípade neviem, ak je vôbec potrebné kritizovať. Neviem, čo mám robiť, a tak to často nechám tak. Často nad tým dookola premýšľam, čo urobila kolegyňa, prečo to urobila… a tieto veci ma znervózňujú a stresujú, niekedy mi nedajú spať.
Taktiež neviem, ako celý kolektív povzbudiť, ak je to potrebné robiť. Keď pracujem sama, cítim sa skvelo. Viete mi v tomto smere poradiť? Chcem sa naučiť, ako si s tým poradiť, aby som sa cítila aj v tomto smere dobre.
Veronika, 25 let
Názor odborníka
Hezký den, Veroniko,
zvažuji několik možností, jak Váš dotaz zodpovědět. Protože spolu nemůžeme mluvit osobně, vyberu téma, které mi z dotazu vystupuje nejvíce, a to způsob, jestli a jak kritizovat nebo sdělovat nespokojenost. Na závěr se dotknu ještě pár věcí, které mne zaujaly.
Představuji si, jak už jenom přemýšlení o tom, jak někomu vyjádřit kritiku – ač třeba konstruktivní – může stresovat a svazovat. Sama píšete, že nevíte, jestli je vůbec potřebné kritizovat a že se Vám těžko vyjadřuje nějaká nespokojenost.
Rozumím Vám a dává mi to smysl i v kontextu, ve kterém píšete, že si zakládáte na přátelské atmosféře.
Jak si poradit s kritikou
A tak mám pro Vaši inspiraci několik návrhů. Sama využívám všechny – vždy podle svého momentálního rozpoložení a situace.
1) První – a řekla bych i nejrychlejší – krok, který můžete zkusit, je vyměnit kritiku a vyjadřování nespokojenosti za přání a vyjadřování potřeb a požadavků.
Kouzlo spočívá v tom, že pokud mluvíte o sobě, protistrana se necítí tolik „v ohrožení“ (vlastně ji vůbec nekritizujete) a je vyšší pravděpodobnost, že si Vás plně vyslechne. Navíc, pokud jí rovnou sdělíte, co po ní chcete, můžete často ušetřit nervy a čas sobě i jí. Otvírá se i větší prostor pro hledání řešení. Dle mého věta: „Prosím tě, potřebovala bych (případně: je možné, abys….), jestli bys ty rezervace mohla psát tady do té tabulky. Rychleji se mi v tom pak něco hledá,“ zní mnohem bezpečněji a jasněji než: „Vadí mi, že ty rezervace nepíšeš do tabulky, protože se v tom pak nevyznám.“
Tento přístup využívám převážně v osobních vztazích a u kolegů, se kterými mám hlubší než čistě pracovní vztahy a například spolu‑pracujeme na jednom projektu.
2) Další možností je „zadávání instrukcí“, pokud k tomu máte kompetence.
To znamená, že máte jasně vysledováno, co a jak by se mělo dělat jinak, a jste například v pozici nadřízené, zastáváte roli „té zkušenější“ nebo jste nositelem myšlenky apod. (Vy píšete o svých kolegyních, ale v úvodu zmiňujete, že jste na vedoucí pozici.) Můžete druhé straně předat jasnou instrukci: „Chci, aby se od teď všechny rezervace zapisovaly do tabulky.“ Já často používám v úvodu obrat typu: Poprosím vás o to, aby… Ale záleží, co Vám jde lépe přes pusu.
Tuto variantu používám při oficiálnějších jednáních s podřízenými či s kolegy, se kterými komunikujeme pouze v pracovní rovině.
3) Další, co v tomto směru můžete udělat, je trénovat a aplikovat tzv. zpětnou vazbu.
Zpětnou vazbu ve své pravé koučovací podobě využívám jen tehdy, jsou‑li obě strany seznámeny s tím, že bude probíhat, tedy při seminářích osobního rozvoje, vyhodnocování procesu práce či projektů, při rozvoji výkonu zaměstnanců apod.
O zpětné vazbě si můžete vyhledat poměrně dost literatury. Její interpretace se může lišit. Já mám na mysli tu koučovací, která spočívá v kladení otázek typu:
- Jak moc jsi spokojen/a se svou prací na škále 1–10?
- Co by tě mohlo dovést k ještě lepšímu výsledku?
- Co potřebuješ k tomu, aby…
Je to delší, ale vysoce efektivní proces. Nicméně je k němu potřeba určitých zkušeností a hlavně připravenosti obou stran. Někdy se může stát, že otázky vyzní nevhodně a jsou považovány za manipulaci.
4) Vedle předchozích variant určitě doporučím vhled na téma: Co pro mne znamená kritika?
Sama nebo za doprovodu kouče/terapeuta se můžete podívat na to, co se ve Vás při kritice odehrává. Např.:
- Co si o ní myslíte a co cítíte v pozici toho, kdo kritizuje, a v pozici toho, kdo je kritizován.
- Prozkoumat, jaké způsoby kritiky využíváte a proč. Jaké strategie volíte.
- Určitě bych se podívala i na to, odkud pramení přesvědčení, že kritika a přátelská atmosféra se vylučují, případně (a teď se trochu domnívám, ale z Vašich řádků to tak chápu) kde a proč se vzalo přesvědčení, že pokud budete někomu sdělovat svoji nespokojenost, nebude Vás mít rád.
Tyto možné pohledy/otázky Vás mohou dovést k hlubšímu pochopení svého nitra. Často si neseme z minulosti přesvědčení, která už v současnosti neplatí nebo nám neslouží, ale odčerpávají energii a vytváří víc překážek, než je nutné.
U prvních třech zmiňovaných přístupů bych ještě chtěla zdůraznit jednu důležitou věc: Nechejte druhé straně vyjádřit svůj názor. Vždy. To „vždy“ je trochu ošemetné, protože můžou nastat krizové situace, kdy není prostor pro diskuzi. O to důležitější je vytvořit ho později a dál na řešení spolu‑pracovat. Tedy pracovat a spolu.
Důvěra je věc obou stran
Závěrem ještě k tomuto. Píšete, že někdy „ty věci necháte tak“. Jaký to má dopad? Zhoršuje to Vám nebo dalším kolegům práci? Podepisují se nějak negativně na chodu zařízení?
Někdy se stane – obzvlášť ve vedoucí pozici – že člověk pod tíhou zodpovědnosti podlehne dojmu, že jeho způsob řešení je ten jediný pravý. Při bližším ohledání a odstupu zjistí, že to může fungovat i jinak a stejně dobře. I s tím mám bohaté zkušenosti a chce to větší míru sebereflexe a sebelásky přiznat si, že i když to není podle mých představ, plní to účel. Mnohdy i lépe.
Na téma jak povzbudit kolektiv bych mohla napsat dalších několik stránek. Ale jedna rada za všechny: Všímejte si kvalit svých kolegů. Oceňujte dobře odvedenou práci. Upřímně a ze srdce.
Využívejte celý web.
PředplatnéMožná se budete muset chvíli učit „vidět“ všechny ty možnosti, za které můžete poděkovat či pochválit. Pro většinu lidí je ale nesmírně důležité, že jejich práce je vidět a že si jí vážíte a že jim důvěřujete. Důvěra je věc obou stran.
Držím palce ať se co nejdříve cítíte v kolektivu stejně dobře, jako když pracujete sama.
Pomohl vám článek?
