Na vysoké škole ve 21 letech jsem poznala svého přítele. Byl to pro nás první dlouhodobý vztah a vše jsme se učili spolu (bydlení, vaření, komunikaci). Již od začátku jsem věděla, že jsme oba jiní. On egoistický domácí typ a já naivní přátelský člověk, který rád podniká všelijaké akce. Nejdříve jsem si myslela, že se přítel přidá – po pár letech mi došlo, že se přidal, ale mně to nestačilo.
Dovolená jednou za rok, výlet jedenkrát za dva měsíce a pak skoro oddělené životy. Pracoval z domova, ale večery a noci byl jen u počítače. Sama jsem usínala a v noci jsem se budila, protože chodil spát až k ránu a moc mi chyběl. Potřebovala jsem být více času s ním, ale on to tak necítil a neudělal nic pro to, aby mi vyšel trochu vstříc a například změnil biorytmus. Hádali jsme se, ale vždy jsme to ustáli.
Po sedmi letech jsme se přestěhovali do Prahy, abychom zkusili něco vybudovat, ale na mě v cizím městě dolehla samota, neboť se mi přítel vůbec nevěnoval. Jsem zvyklá trávit volný čas sama, ale přišla jsem si tak prázdná a bez lásky, že jsem se po pár vyhrocených hádkách a třech měsících vrátila do města, kde jsme žili, a našla si spolubydlení.
Nyní je to tři měsíce, co spolu nejsme. Řekli jsme si, že to bude pauza, ale nyní nejsme ani v kontaktu, neboť to emočně nezvládám. Moc mi chybí, ale nevím, zda on, nebo jen být s někým. Nevím, co mám dělat, zda má smysl se po sedmi letech do vztahu vracet a zkusit to budovat znova, nebo se raději odpoutat?
Na příteli mi vadilo jen to, že na mě neměl čas (neudělal si ho) a že mi neprojevoval dostatečně lásku. Ale měli jsme společné vize do budoucnosti (postavit dům, mít děti). Vždy jsem se ale bála, že na to pak budu sama. Nevím ani, kdy a jak pauzu ukončit, mám strach se rozhodnout.
Nina, 29 let
Názor odborníka
Na tohle je těžká odpověď. Kdokoliv z nás, kdo se nachází v této či podobně situaci (například mám si vybrat mezi dvěma lidmi aneb manžel vs. milenec), hledá svatý grál v podobě nějaké rady, doporučení, někdy i kouzla, které zařídí, že už konečně bude vědět, jak se má „správně“ rozhodnout. Jenže místo kouzla přijde prokletí.
To prokletí je ve slovíčku „správně“. Protože ono to správně se teprve stane. Nikdo na světě, ani nejlepší kartářka, vám nezaručí, že to dobře dopadne. To musíte vyzkoušet a k výsledku si dojít. V tom je ta dospělost. Unést si důsledky svých činů, protože nakonec se rozhodnout budete muset.
Volání po změně
Váš dotaz skrývá mnoho dalších otázek, na které bych se jako terapeut potřeboval zeptat. Uvádíte mnoho pro a proti, proč se vrátit i proč zůstat. Asi sama tušíte, že to celé nemusí být jenom o vašem vztahu, ale je to rozhodně o vás. Ukazuje to něco o vašich potřebách a vašem vnímání světa, převážně tam vidím volání po změně u partnera.
Volání po změně u našich partnerů končí právě u jejich vnitřní motivace. To, že vy si něco přejete, byť z lásky a z ryze dobrých úmyslů, se nemusí potkávat s partnerovými potřebami a představami.
U změny platí jedno pravidlo: kdo se nemění, bude změněn. Svět je v neustálém pohybu – my na něj nějak reagujeme a svět zase reaguje na nás, na naše změny.
Jediná, kdo má jakž takž nějaké změny pod kontrolou, jste vy. Pokud ke změně přistupuji pasivně, může mě okolí donutit se nějak změnit. A mně se to nebude líbit, protože to nebude založené na mých potřebách a volbách.
Celé ty zapeklité vztahy nejsou totiž jen o zjevných, vědomých a na stereotypech založených procesech. Provokují i mnoho nevědomých či podvědomých, které by bylo fajn prozkoumat. Nebo se pokusit je prozkoumat.
Proto mám alespoň jednu radu. Zkuste navštívit nějakého terapeuta či terapeutku. Od toho tu jsou. Jste v těžké životní situaci, tak proč nevyužít rady a pomoci lidí, kteří na to mají „papíry“ a mnoho nástrojů, jak přijít na to, o čem to celé ve vás je – a pomoci vám najít odvahu k rozhodnutí.
Pokud vás téma zaujalo, doporučujeme sérii videoseminářů:
Jan Vojtko: Jak na partnerské vztahy
