Hezký den,
vím, že mnoho lidí se zabývá minulými vztahy. Sama jsem zažila dlouhý šestiletý vztah s mým nyní již expřítelem. Oba dva už máme téměř rok jiné partnery.
Problém je v tom, že ve mně stále existuje touha po tom vracet se do minulosti. Náš vztah byl divoký, živý, ale někdy plný ošklivých slov a ne moc hezkých věcí. Když jsme spolu začali, bylo mi 18 let, on je o tři roky starší. Setkání to bylo náhodné, pro mě osudové. Potkali jsme se na ulici, prohodili pár slov a pak jsme se tři měsíce neviděli. Po třech měsících jsme se opět náhodně potkali, domluvili si rande a od dalšího dne spolu žili šest let.
Několikrát se stalo, že jsme se rozešli, ale vydrželi jsme bez sebe pár dní a byli opět spolu. Po šesti letech nastal definitivní rozchod, hodně bolesti a slz… jenže potom jsme si psali, kontaktovali se a několikrát viděli.
Dnes je to přes rok, kdy jsme se viděli naposled. Každý z nás má svého partnera. Bohužel, i když mám nyní muže, který mi rozumí, naslouchá, stará se o mě a miluje mě, tak já den co den myslím na svého ex. Možná je to tím, že stárneme, chtěla bych děti, svatbu, ale bohužel pro mě si nedovedu představit, že mým partnerem bude někdo jiný než můj „pan osudovosudový“.
Co s tím? Bojím se kontaktu, může být sám šťastný… Bojím se, že ublížím svému nynějšímu příteli, který mě zbožňuje a nic netuší. Ale říkám si, že je asi lepší být sama, než zůstat celý život zamčená v minulosti. Myslíte, že osudový partner opravdu existuje?
Karol
Názor odborníka
Dobrý den, Karol,
ve vašem příběhu nacházím hodně bílých míst. Celých 6 let vašeho vztahu s bývalým přítelem jste vtěsnala vlastně do jediné věty o tom, že to byl vztah divoký, živý. Podle všeho v něm tedy bylo hodně vášní – pozitivních i negativních. Ale je toho tu opravdu velmi málo, co by nabízelo konkrétnější vodítko k vysvětlení vašich přetrvávajících pocitů.
Často je však právě to, co v příběhu chybí, samo o sobě tím nejdůležitějším vodítkem. Když píšeme mail, máme čas zvážit, co nám připadá opravdu důležité, a zformulovat text podle toho. Během řeči se nám snadno stane, že něco podstatného prostě opomeneme, ale v psaném projevu se to tak často nestává. Pokud v textu některé věci nejsou, může to znamenat, že vám možná nepřipadaly až tak důležité.
Víte, co mi chybí v tom vašem příběhu především? Jsou to informace o vašem vnitřním světě, tedy o tom, co se celou dobu těch šesti let odehrávalo s vámi a ve vás. Co ve vás bojovalo, když přišlo na opakované rozchody a následná usmíření? Co vám stálo (alespoň z jisté perspektivy) za všechny ty hádky a kdovíco ještě horšího? Co z toho, po čem ve vztazích toužíte, vám právě tento vztah dokázal dát (i když třeba v jiných ohledech selhal)? Co je onou pomyslnou drogou, která po roce ještě pořád vyvolává abstinenční příznaky a proč ji tolik potřebujete? To jsou některé z otázek, které se mi honí hlavou, když čtu váš mail.
Já na ně odpověď (vzhledem k omezeným informacím) neznám, ale to není vůbec podstatné. Důležité je, jestli si na ně umíte odpovědět vy. Heslo, které stálo nad vchodem do Delfské věštírny – Gnóthi seauton („Poznej sebe.“) – je mou dnešní radou pro vás.
To, jak dobře rozumíte sobě samé (a především svým pocitům, touhám a potřebám) je totiž pro řešení této situace klíčové. Na vašem bývalém příteli není samo o sobě nic osudového. Je to obyčejný chlap jako každý jiný. Osudový není on, osudový je váš vztah k němu. A za touto osudovostí nebude asi nic jiného než lpění. Na něčem z toho, co vám tento vztah nabízel, lpíte tak moc, že se toho nehodláte vzdát. Je to o vás, ne o něm. Zaměřte se tedy na pochopení sebe, ne na ex‑partnera nebo vztah.
Čím lepší odpovědi najdete, tím víc budete mít jasno nejenom v tom, co se stalo, ale i v tom, jak s tím naložit „tady a teď“. Pokud už své odpovědi máte, ale nijak vám nepomáhají, pak nejsou ty správné odpovědi. Nejspíš nebudou úplně mylné, jen nejsou dost přesné – to znamená, že je třeba jít v pochopení vlastních pocitů a motivů víc do hloubky. Chce to krapet trpělivosti a vytrvalosti, ale nakonec se to poddá, uvidíte.
Přeji vám při hledání těch správných odpovědí mnoho úspěchů.
Michal Mynář
Pomohl vám článek?
