Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna
Foto: Shutterstock.com

Jak se chovat k lidem s depresí? Důležitá je podpora.

Dobrý den, moje otázka zní: Jak se chovat k lidem s depresí? V tomto životním příběhu …

Andrea Platznerová

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

14. 8. 2014

14. 8. 2014

Dobrý den,

moje otázka zní: Jak se chovat k lidem s depresí?

V tomto životním příběhu jsem já, kdo depresí trpí – konkrétně depresí v zátěžové situaci. Trvá to už zhruba rok a velmi záhy, kdy se začaly projevovat depresivní příznaky, jsem vyhledala pomoc a navštěvuji psychiatra. Nedávno jsem začala navštěvovat také psychoterapeuta.

Dost na sobě pracuji a paradoxně se posouvám mnohem rychleji než celých 32 let před depresí. Hodně mi pomohlo, že mi mé stavy někdo pojmenoval a já si vědomě připustila, že mi sice něco je, ale je možnost s tím pracovat.

Velmi mi také pomáhá blízký přítel, není to partner, ale máme spolu úzký vztah a tohoto přítele jsem poznala krátce po diagnostikování deprese. Je to člověk, který na sobě pracuje a zajímá se o sebepoznávání se. Mnoho věcí mi za relativně krátkou dobu zvědomil a stal se jakým si průvodcem na mé cestě.

Vše funguje do chvíle, než mě přepadne ataka, což je naštěstí stále méně. V těchto stavech nejsem schopna reálně fungovat, jsem úzkostná, sedím a dívám se do blba, vše je špatně, jsem unavená a podobně. V těchto chvílích můj velmi racionální přítel začne klást otázky a chce mi zvědomit mé stavy, ale snažím se mu vysvětlit, že v těch chvílích nechápu ani sama sebe, natož jeho otázky, a už vůbec nejsem schopná přijít na odpověď.

V těchto situacích mi velmi často pokládá otázku: Jak se mám k tobě tedy chovat a co by ti pomohlo? Ale já sama to nevím, protože mám sama problémy odpovědět si, kdo jsem, co chci a co by mi mohlo pomoci. Proto žádám o radu vás. Ani já a ani on nevíme, jak by se měl ke mně chovat, každopádně vím a vnímám, že tak, jak se ke mně chová při atace teď, je pro mě příliš tvrdé a necitlivé…

Iva

Názor odborníka


Milá Ivo,

snad rozumím správně, že vám je dvaatřicet let (pokud počítáte trvání svého posunu po úsečce života od momentu narození). 

Co z vašeho psaní není úplně jasné, je, zda jste léčena psychiatrem i medikamentosně, tedy zda užíváte antidepresiva. Nevím ani, zda vám diagnostikoval tzv. unipolární depresi, jíž se říká endogenní (protože se za její příčinu považují vnitřní faktory – genetika a z ní plynoucí biochemické, neurotransmiterové mozkové odchylky), v kontrastu k depresi reaktivní, která je, jak už plyne z názvu, reakcí našich osobností, často takzvaně predisponovaných čili více zranitelných, na složité životní události. Trvání vaší deprese víc nasvědčuje druhé možnosti, ale klidně to může být jinak.

Depresivní reakci na svět a život máme v naší psychické výbavě všichni, a někteří touto cestou dospějeme až k těžké depresi, připomínající hloubkou i příznaky tu „endogenní“. Rozdíl mezi oběma je zejména v přístupnosti psychoterapii, resp. v typu psychoterapeutického přístupu.

Endogenní, „biochemická“, „hormonální“ deprese (je ale nutno podotknout, že i u deprese jako reakce na svízelnou životní situaci nastane změna v koncentracích neuromediátorů, hormonů, dokonce dle některých výzkumů i v anatomické stavbě mozku) má svůj rytmus, který je potřeba spíše akceptovat, než ho „lámat“. Spíše se s depresivními propady naučit žít, neztratit v nich sebe a svou motivaci žít, než se vyčerpávat snahou nebýt smutný, být aktivní a plodný. V tom je i prospěch psychoterapie v depresivních fázích – bývá podpůrná. Největší chybou v těžké depresivní fázi je snaha – většinou začínajícího, nezkušeného terapeuta – za každou cenu pacienta aktivovat. (Kdybyste mě v noci vzbudila a zeptala se, za co se za svou psychiatrickou praxi nejvíce stydím, zaručeně si vzpomenu na mladou obézní slečnu v těžké depresivní fázi, se kterou jsem, krátce po promoci na lékářské fakultě, dlouze rozebírala, že se nesmí tak opouštět, že se má víc aktivizovat, hýbat a snažit).

Reaktivní deprese – pokud tedy nedosahuje takové hloubky, že už je od té „primárně biochemické“ neodlišitelná – samozřejmě také dobře reaguje na podpůrný přístup, ale na to, aby se sklon k ní nefixoval, aby se člověk ze svých opakujících se depresí jako „řešení“ životních trablů vymanil, je naopak potřeba hnout osobnostní reaktivitou, nepřínosnými obrannými mechanismy a vůbec tím, co fixuje depresi a nedovolí posunout se v životě dál. To vše zajisté v době, kdy na tuto práci se svou osobností člověk má kapacitu a energii. Pokud je vám natolik špatně, že nemáte ani sílu vstát z postele nebo si natřít chleba máslem, nepomůže v naprosté většině případů ani nejlépe míněná rada typu „vstávej, nesmíš se té depce poddávat“. I smutek, pasivita a paralyzovaná nečinnost mají v našich životech své místo, bývají tím dnem, ze kterého se pak odrazíme. 

Až si říkám, že váš blízký přítel a pomocník v nouzi možná má trochu problém s nečinností a se situacemi, které nemá pod kontrolou, se kterými nemůže aktivně hnout… Přesto a zejména – díky za každého přítele, který rozumí, který podpoří! Ať už v depresi, úzkostném stavu nebo jakémkoli jiném těžce únosném emočním stavu. Máme v něm pomocníka, a jistě zároveň i někoho, přátelství s kým je dalším z důvodů, proč stojí za to bojovat za osobnostní harmonii, emoční vyrovnanost a vnitřní sílu – aby naše přátelství mohlo být stvrzeno nejen těžkými časy a trápením, ale i vyrovnaností sil, harmonií mezi dáváním a přijímáním, obyčejným lidským souzněním, prostým sdílením příjemného životního pocitu. S takovým emočním zázemím se pak lépe zvládá cokoli. I těžká deprese. 

Andrea Platznerová

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.