Dobrý den,
můj manžel vždycky říkal, že nevěra je součástí života. I tak jsem se vždy snažila, aby k ní oboustranně nedošlo, a stala se ze mě slídící žárlivá hysterka.
Vím, že je to špatně, ale nedokázala jsem se ovládat, nezvládala jsem nejistotu, manžel totiž již na počátku našeho vztahu (jsme spolu 4 roky) narušil moji důvěru, která se každou další (i nevinnou) lží prohlubovala.
Takový stav samozřejmě není únosný, takže jsem ve svém slídění asi vyčerpáním polevila, a o to bolestnější pro mě bylo zjištění, že mě partner v poslední době podvedl. Nevím s kým, nevím kolikrát, nevím proč, ale uvědomuju si, že někde je chyba i ve mně, i kdyby byl manžel chronický lhář a záletník. To, co nevím, je – jak se zachovat dál?
Manželův postoj znám jen do té míry, že mě miluje a když mě podvedl, nebyly v tom city, ale nesnese moje kontrolování a nahlížení do jeho soukromí. Já zase ve vztahu potřebuju důvěru – na člověka, který mi lže, se nemůžu spolehnout.
Jsem silně emotivní člověk a každá nepatrná vzpomínka nebo narážka na jeho nevěru mě vytočí, rozbrečí… Neumím prostě v těchto situacích zachovat chladnou hlavu, ale vím, že takové jednání momentálně naší situaci nepomůže, ať to dopadne jakkoliv. Nevím, jak se zklidnit a co po partnerovi chtít…
Mám se pokusit vytáhnout všechny podrobnosti (kdy, kde, kolikrát, s kým, proč) – pomůže mi to nějak? Nebo se mám přes to pokusit přenést a změnit sebe? Ale co když se manžel nezmění?
Jde se vůbec vyrovnat s nevěrou, nebo je v takovém případě lepší od sebe odejít (je nám oběma něco přes 30 let a máme roční dítě)? Jak zapomenout na to, co bylo a jít dál – přenést se přes to, ať už s ním nebo bez něho? Cítím obrovskou křivdu, která mě blokuje…
Laura
Názor odborníka
Milá Lauro,
určete si hranici. Co je pro mě snesitelné a co už ne. Co je pro vás ve vztahu důležité. Hranice jsou individuální a panuje v nich značná svoboda, tedy si je můžete definovat, jak to skutečně chcete a cítíte.
Napadlo vás, že na to nemusíte být sama? Téma hranic si můžete přinést do terapie. Otázka hranic není jednoduchá věc, jejich stanovování a zkoumání může být velice citlivá věc, a zároveň dobrodružná. Může přinést sebepoznání i bolest, když se otevřou některé věci z minulosti, které právě formovaly naše postoje a ze kterých pocházejí vaše emoční reakce. Zdá se, že manželovo chování je pro vás právě takovou výzvou. Jste zranitelná vůči sebemenší narážce na nevěru, takže i tohle téma je pro vás velmi citlivé a ukazuje oblast, na kterou byste si měla posvítit.
Manžel se se svým postojem k nevěře netajil – a vy jste si zas nemohla pomoci v hledání domnělých či skutečných indicií nevěry. Svoji nevěru tak nakonec ospravedlňuje, protože nesnáší, když ho kontrolujete? Vlastně i váš postoj ‚Já bych nikdy‘ a slídění manželovy zálety kompenzují.
Svým způsobem se doplňujete. I když umíte pojmenovat, co ve vztahu potřebujete – důvěru a člověka, na kterého se můžete spolehnout, s manželem stále bojujete a jeho chováním trpíte. V této situaci jste oba zaháčkovaní. Zdá se však, že už z tohoto začarovaného kruhu chcete vystoupit. Zatím nevíte, jak se zachovat, jak se k některým věcem postavit, ale jste na dobré cestě z toho ven. Kladete si hodně důležitých otázek, odpovědi na ně najdete – v sobě. Možná ne hned, za nějaký čas.
Co když se manžel nezmění… máte strach, že i když se s tím nějak poperete a změníte se, že se manžel nezmění? Že budete zase zpátky, tam kde jste byla? Nebojte, práce na sobě se vám vždycky vyplatí.
Nechte i manželovi jeho díl práce na sobě a na budování vztahu, jestli vás miluje a stojí o to, aby vaše manželství bylo spokojené a byla v něm láska a důvěra. Vy se věnujte sobě, budujte si sebedůvěru, naučte se pracovat se svými emocemi. Když vás rozhodí i nepatrná zmínka na téma nevěry, vaše silná emoční reakce poukazuje na to, že se tyto věci dotýkají nějakých hluboko uložených strachů nebo dřívějších zkušeností. Téma důvěry a jejího narušení je pro vás velmi citlivé… i to si můžete přinést do terapie, oblast, kterou můžete prozkoumat v bezpečném prostředí. Když se do takové práce na sobě pustíte, budete méně zranitelná a sebejistější.
Když se budete více věnovat sobě, v rámci možností, pochopitelně, jste i maminka, budete svobodnější i ve svém prožívání a nebudete tolik energie a času vynakládat na to, abyste „řešila manžela“. Budete prostě působit jinak, nemusí to nutně znamenat rozpad vašeho vztahu, ale nějaká změna u vás nastane a na ni zas bude manžel nějak reagovat. Budete si sebe více vážit, vaše prožívání nebude závislé na partnerově chování.
Uvědomuji si, že rozhodování co a jak dál ve vztahu máte ztíženo tím, že jste rodiče ročního dítěte. Doporučovala bych vám nejprve individuální terapii a pak byste zvážila, jestli si na sezení pozvat i manžela. Buď to zvládnete vyřešit vlastními silami – svým postojem a jasným určením hranic a priorit ve vztahu, nebo si přizvete na pomoc odborníka v oblasti lidských vztahu a budete řešit váš vztah formou párové terapie.
Přeji vám mnoho zdaru.
Marta Helingerová
Pomohl vám článek?
