Dobrý den,
prosím o radu v mém složitém vztahu. S přítelem jsme spolu dva roky, oba jsme velmi dominantní a paličaté osobnosti. Bohužel spolu nemůžeme žít a vídáme se vždy ob týden – díky střídavé péči o děti po týdnu. Týden, kdy máme děti, se nevidíme, jen občas o víkendu. Týdny, které máme pro sebe, jsme vždy aktivně užívali, byli jsme zamilovaní, plánovali.
V poslední době, po vyprchání zamilovanosti, tráví přítel více a více z „našeho“ času beze mě, přestal plánovat, ze zdravotních důvodů i sportovat a zdá se mi, že vše společné už zevšednělo a vrací se jakoby zpět do doby, kdy žil sám. Jede víc a víc po své koleji, mně své plány pouze oznamuje. Často po večerech pracuje, přestože jsme spolu (já práci vypnu, snažím se užít společný čas, kterého není moc).
Pro mě je takový vztah samozřejmě sám o sobě složitý (přítele týden nevidět, nedotýkat se, neusínat vedle sebe, pouze si psát maily), těšit se na něj a pak zjistit, že nám zbývá jeden, maximálně dva společné večery. Často se stane i to, že si něco naplánujeme a uprostřed týdne přítel plány změní. Dost často se v poslední době hádáme, jednak kvůli výše uvedenému a jednak narážíme na rozdílnost vnímání stejné situace. Vše většinou končí mlčením nebo mým odjezdem domů.
Moc mě to trápí, připadá mi, že díky nezvyklým podmínkám vztahu bychom se měli snažit trávit více času spolu, vztah budovat. Mám pocit, že pomalu směřujeme k rozchodu. O všem spolu mluvíme, ale přítel situaci nevidí tak špatnou. Tento stav mu vyhovuje.
Čeky
Názor odborníka
Dobrý den, Čeky,
myslím, že byste si měli s partnerem sednout a společně probrat, co od vztahu očekáváte a kam by váš vztah měl dál směřovat.
Budovat vztah neznamená jen trávit společně čas. Vztah potřebuje především směr. Když vyprchá prvotní zamilovanost, drží jej pohromadě hlavně společná vize – cíle a hodnoty, jejichž naplnění se skrze vztah realizuje. Společná vize je dynamická a v průběhu vztahu se často její obsah mění, ale je nutná pro udržení soudržnosti vztahu, pro vznik stabilního pouta vzájemné loajality. Vztah bez jasného směru je proto vztah bez budoucnosti – je nakonec odsouzen k rozpadu.
Zkuste si proto především každý za sebe odpovědět na otázku, proč jste spolu? Co od vztahu čekáte? Kde by váš vztah měl být za rok, pět či deset let? Co chcete s pomocí toho druhého společně vytvořit, dosáhnout, vybudovat?
Za důležité to považuji především proto, že díky podmínkám, v jakých váš vztah funguje, nenabízí mnoho prostoru k naplňování „obvyklých“ společných hodnot, jako je budování domova, rodiny či zázemí pro spokojený život. Jak jsem pochopil, nežijete spolu a z důvodů, které souvisí se střídavou péčí, společné bydlení ani neplánujete. (Přiznám se ale, že mi není jasné, proč se v době, kdy máte děti v péči, o ně nemůžete starat spolu? V mailu se o tom nezmiňujete, ale zřejmě to bude mít nějaký vážný důvod.)
Absence možnosti společného života je pro vztah vždy velkou zátěží, protože velmi omezuje možnost posunout vztah někam dál. I procesy vzájemného sbližování a intimního poznávání brzy v těchto mantinelech narazí na hranice, které bez posunu od života vedle sebe k životu spolu nelze překonat. A pak hrozí stagnace a rozpad vztahu nebo také náhražkové soužití, které se těžko dá nazvat vztahem, ale mnozí mu dají přednost před samotou, která je pro ně horší než tato neuspokojivá varianta.
Aby váš vztah takto neskončil, potřebuje smysl. A ten mu můžete dát jen vy dva tím, že spolu proberete svá očekávání a společně se pokusíte najít takovou podobu soužití, která bude pro vás oba smysluplná a naplňující.
Píšete, že se v poslední době často hádáte kvůli rozdílným očekáváním a rozdílnému pohledu na věc. Celá situace často končí mlčením nebo vaším odchodem, což ale asi není úspokojivým vyřešením konfliktu ani pro jednu stranu, že ano?
Vztah, kde by partneři občas neměli odlišné potřeby a očekávání, neexistuje. Jednou z důležitých dovedností pro fungování vztahu je proto dovednost v zacházení s rozdílností.
Cestou k překonání rozdílů není snažit se druhého přesvědčit nebo se pokoušet najít nějakou objektivní pravdu – nezaujatý pohled na věc. Ve vztahu totiž žádné objektivní pravdy neexistují. Pokud se pokoušíme o nezaujatost a snažíme se (na základě vlastní úvahy nebo tvrzení vnější autority) přesvědčit partnera, jak se věci „skutečně“ mají, napětí mezi námi neklesne, naopak naroste. V podstatě totiž jde o znevažování postojů, citů a životní zkušeností partnera.
Tam, kde bychom se měli snažit pochopit, se uchylujeme k přesvědčování. Hledání „pravdy“ vede k prohlubování neporozumění. Cestou ke sblížení je pokusit se partnerovi porozumět a snažit se, aby on správně porozuměl mně – to je základ respektujícího přístupu k sobě i druhým.
To, jak o svém problému píšete, na mě působí dojmem, že víte celkem přesně, co od vztahu i partnera očekáváte a co ve vztahu potřebujete, abyste byla spokojená. Když však mluvíte o partnerovi, jako by tomu chyběla „hloubka“ – náhled na pozadí jeho jednání. Proč pracuje i doma? Je v práci pod tlakem? Jak snáší pracovní stres a co mu pomáhá jej zvládat? Jak on nese týdny, kdy jste odloučeni?
Klást si podobné otázky a ptát se na ně – to je první krok k porozumění, druhý krok je nabídnout mu pohled do vašeho vnitřního světa – chápat a být pochopena. I když úsilí o vzájemné porozumění předpokládá oboustanně aktivní přístup, toto je cesta jak začít (samozřejmě jen tehdy, pokud budete chtít být ten, kdo na sebe vezme iniciativu).
Pokud navzájem rozumíte své rozdílnosti a respektujete ji, je pak daleko snažší najít způsob, jak s ní naložit k oboustranné spokojenosti. Většinou se pak najde elegantní způsob, jak si vzájemně vyjít vstříc a někdy nastane zlepšení vztahu jako vedlejší produkt snahy o porozumění jaksi mimoděk.
Využívejte celý web.
PředplatnéHledání společné vize a hledání porozumění jsou komplementární procesy – jeden podporuje druhý. Ale zvládnout je není úplně snadné, zvlášť vezmeme‑li v úvahu nestandardní podmínky pro fungování vašeho vztahu. Chce to odhodlání a trochu trpělivosti. V případě, že se vám jednoho nebo druhého nebude dostávat, neváhejte a zkuste využít pomoci odborníka.
Budu vám držet palce, aby se vám podařilo spolu najít cestu k naplňujícímu a fungujícímu vztahu a doufám, že k tomu má odpověď alespoň trochu přispěje.
