Partnera jsem poznala před čtrnácti lety, náš vztah procházel vývojem od bláznivé zamilovanosti až po hlubokou lásku. Žije s jinou ženou, o které tvrdí, že je jen spolubydlící, a ve společné domácnosti setrvává pouze kvůli dvěma dětem. Obě jsou výsledkem prohýřené noci, ani jedno dítě nechtěl a s jejich matkou nikdy nešlo o lásku. K dětem cítí velkou zodpovědnost a má problém je opustit.
A to je důvod, proč se opakovaně rozcházíme a po obrovském utrpení z odloučení se zase scházíme. To, že žije s jinou ženou, je náš jediný problém. Ve všech směrech si rozumíme, souzníme spolu, máme se hluboce rádi, plánujeme budoucnost, máme společné sny. Náš vztah není žádným tajemstvím, i matka jeho dětí ho požádala, aby odešel, aby byl s tou, kterou miluje, a ona měla také šanci na svůj vlastní život.
Ale on stále nedokáže ten krok udělat a ze mě se stala věčná čekatelka. Pokaždé, když se snaží dětem situaci vysvětlit a odejít, spustí se pláč a on zůstává. A tak je to stále dokola: já věřím slibům, že už odchází, a věrně čekám den za dnem. Za ta léta jsem se snažila po dobrém i po zlém celou situaci změnit – neúspěšně. Racionálně si dokážu mnohé vysvětlit, nyní se pokouším sžít s myšlenkou: Když nedokázal odejít doposud, nedokáže to nikdy, už musím myslet na sebe a jít si svou cestou, ať to bolí, co to bolí. Ale srdce krvácí.
Partner je velmi pracovně vytížený, což často používá jako argument k neřešení. Já jsem se také zahrabala do pracovních povinností, abych se z tíživé situace nezbláznila. A cítím, jak mi protéká život mezi prsty. Nedokážu se odpoutat, když vím, že stačí už jen krůček k tomu, abychom byli spolu. Trápíme se bez sebe, každý náš rozchod je v duchu „miluji tě, ale už nemám sílu čekat“, protože to čekání se pro mě stalo nesnesitelným utrpením, které mě už dohání k nepříčetnosti.
Petra, 33 let
Názor odborníka
Dobrý den, Petro,
svým dotazem určitě mluvíte z duše mnohým, kteří se nacházejí v podobné situaci a stejně jako vy ji vnímají jako bezvýchodnou. Vyjadřovat se ke vztahovým záležitostem takto na dálku je vždy ošemetné, protože nemám možnost doptat se, co ve vztahu přesně zažíváte.
Nelze dát obecně použitelnou radu. Jakýkoli apel na racionalitu nebo rozumné řešení by byl nepochopením toho, že vztahy jsou primárně emoční záležitostí. Proto mi dovolte hned na úvod říci, že ať už na vás moje odpověď zapůsobí jakkoli, jen vy můžete vědět, co vás v takto komplikovaném a velmi konfliktním vztahu udržuje.
Zaseknutá ve vztahu
Čtrnáct let je velmi dlouhá doba. Myšlenka, která ve mně nejsilněji rezonuje, je tato: zdá se mi, že váš skutečný problém není v partnerovi, ale ve strachu ze situace, v níž jste zaseknutá. Podle toho, co píšete, s vámi partner celou dobu jedná víceméně konzistentně: oba víte, na čem jste.
Každodenní realita ukazuje, že váš vztah má svůj limit, a tím je jeho současná podoba. Je jen na vás, zda je pro vás v této podobě vztah dostatečně naplňující; tedy, zjevně není, když se opakovaně pokoušíte partnera popostrčit nebo ze vztahu odejít.
Pokud tomu rozumím správně, pocit, že byste se rozešli, je pro vás nesnesitelný a právě tento pocit vás k partnerovi stále znovu vrací. Nekladu si zde nárok na správnost, jak už jsem řekl, nicméně o tomto pocitu bychom mohli přemýšlet jako o komplexu, protože velmi dobře naplňuje jeho klinickou podobu.
Přes pocit bolesti a se snahou o sebezáchovu vztah opakovaně opouštíte. To se jeví jako velmi rozumné řešení situace. Pocit ztráty a strachu, který po rozchodu cítíte, je nesnesitelný a je ve zjevném rozporu s vaší racionalitou. Uvědomujete si, že vztah vás takto nenaplňuje, ale jako by vám váš citový život v něm nedovoloval zachovat se svobodně a vydržet vlastní rozhodnutí.
Pod povrchem
Pokud chcete sama zapátrat a hlouběji porozumět, co vám nedovoluje zachovat se tak, jak je vám přirozené, a vztah bez nutkání k návratu opustit, je namístě zaměřit svou pozornost na takzvaný „nevědomý materiál“.
Tímto pojmem v klinické praxi označujeme jakýkoli spontánní produkt vaší psyché, například fantazie, které se objevují samy od sebe, tedy bez vašeho vědomého přičinění. Takovýto materiál je nesmírně cenným náhledem do naší duše. V symbolické podobě nám ukazuje naše komplexy nebo projekce, a dává nám tak šanci ošetřit naše zranění.
Pozorováním vlastních fantazií, případně snů ve fázi rozchodu získáte alespoň nějakou představu o tom, zda ve vás rozchod probouzí například strach z opuštění nebo pocit bezmoci, který jste mohla zažít v předešlých významných vztazích – ať už s partnery, nebo s klíčovými postavami vašeho života. Často jsou to právě produkty nevědomí, které vnášejí do našeho vědomého jednání konflikt.
Pro mě osobně je právě v tomto krása hlubinné psychologie. Jsme jedna osobnost, žijeme v jasně ohraničeném těle, a přitom máme sami se sebou tolik konfliktů, kterým často nerozumíme. Zároveň však – mnohdy i díky citové bolesti – odhalujeme, kým vlastně jsme, odhalujeme naše komplexy.
Duše volá o pozornost
Věřím, že vaší situaci málokdo rozumí. Pro mnohé z nás jsou pocity bezmoci natolik těžce snesitelné, že je nedokážeme unést a uchylujeme se k radám, kterými sami sobě kompenzujeme nedostatečně rozvinutou schopnost snášet i nepříjemné emoce.
Petro, já vám neporadím, co máte dělat. V terapii bych s vámi pracoval na tom, abyste lépe rozuměla, co se ve vás děje, proč víc než dekádu zažíváte takovýto konflikt a s ním spojený pocit stagnace a následně strachu. Je třeba zkoumat vaši psyché, která si zjevně žádá vaši pozornost.
Díky vnitřním konfliktům máte otevřenou cestu k poznání, co všechno ve vás vlastně je a co všechno má, byť o tom nevíte, dopad na vaše rozhodování. Užil bych zde i pojem individuace, protože právě konflikty nám ukazují odsunuté části naší vlastní psyché, s nimiž je těžké se vyrovnat.
A v dnešní době, kdy se člověk stydí nevědět a nemít vše pod kontrolou, je toto globální konflikt kolektivního nevědomí.
Moc vás zdravím a děkuji za to, co jste svým dotazem rozezněla.
Jakub Nemček
