Je mi 28. Už od dětství jsem nikam nezapadal. Na základce jsem měl jen jednoho kamaráda, na střední dokonce žádného. Nikdy jsem neměl holku. Vždy jsem byl jiný, ale nikdo mi nikdy neřekl proč. Na střední jsem byl podroben dost silné psychické šikaně. Myslel jsem, že po střední se to zlepší, ale bylo to ještě horší. Zkoušel jsem dvakrát vejšku, ale bez úspěchu.
Teď mám sice práci, ta mě ale nebaví, bydlím u příbuzných (už 4 roky) a jen sleduji, jak mi život utíká mezi prsty, a vím, že s tím nemohu nic dělat. Situaci ještě zhoršuje fakt, že mám mladšího (o 1,5 roku) bráchu, který je a vždy byl mnohem úspěšnější. Má byt, přítelkyni, auto, koníčky, kamarády atd. Závidím mu a zároveň žárlím.
Nemám nikoho, s kým bych si mohl promluvit. Nikomu (včetně rodiny) nevěřím dost na to, abych se svěřil. Nikdo mi nikdy nerozuměl, a tak jsem si kolem svého JÁ vybudoval neprostupnou zeď, která mě měla chránit před světem, ale zároveň mi brání vyjádřit své pocity. Bojím se tu zeď zbourat, protože jsem už příliš zranitelný. Tato doba je pro mě moc náročná. Mockrát jsem to už chtěl skončit, ale jsem takový srab, že jsem to nedokázal.
Nevím, jestli moje situace má ještě řešení, nebo jsem ztracený případ. Už mi dochází energie dál bojovat v prohrané bitvě se životem. Nedokážu se pro nic nadchnout. Nic mě nebaví. Často unikám do své fantazie nebo hraju počítačové hry, abych alespoň na chvíli unikl z této reality a zabil čas. Vím, že vaše odpověď mé problémy nevyřeší, ale koupím si alespoň pár hodin naděje, že se o mě někdo bude zajímat.
Radim, 28 let
Názor odborníka
Milý Radime,
z vašeho dotazu cítím obrovskou beznaděj a momentální nechuť cokoli se svým životem dělat. Co se skrývá pod tou beznadějí? Vztek, strach? Strach z toho, že jsem jiný? Strach z toho, že se mi nic nepovede? Je možné, že se tyto emoce na vás jakoby nalepily a vytvořily kolem vás tu nepropustnou zeď, o které se zmiňujete. Ta zeď vás ale nechrání – sám píšete (asi nevědomě) měla mě chránit. Váš dotaz je plný „černých“ zájmen: nikdo, nic, nikomu.
Soucítím s vámi – měl jste to v dospívání (asi i jako dítě) velmi těžké. Prožívat pocity odlišnosti a nepřijetí, psychickou šikanu, neúspěch, srovnávání s bráchou… Chápu, že nikomu z rodiny nevěříte. Dochází vám energie bojovat se životem. Jakýkoli boj je vyčerpávající. Lepší strategie je nebojovat, přijmout život tak, jak je, a postupně ho měnit. Píšete, že jste srab, že jste to nedokázal skončit. Myslím si pravý opak. Máte sílu a odvahu pokračovat, nevzdáváte se.
Ptáte se, jestli vaše situace má ještě řešení? Dobrá zpráva: jasně, že má. Asi nebudu první, kdo vám toto říká: Radime, je na vás, co se svým životem uděláte dál.
Přijmout a pomalu začít měnit
Teď dvě blbé zprávy: důležité je vnitřně přijmout, že váš život nemůže změnit nikdo jiný než vy sám a že odpovědnost za vaše prožívání (emoce) nesete také vy.
Dokud přemýšlíme stylem oni mě naštvali, oni můžou za to, že jsem tam, kde jsem, tak druhým dáváme obrovskou moc nad svým prožíváním a životem. Oni to totiž mohou udělat kdykoli. Pokud změníme uvažování do stylu „já jsem se na ně naštval“, „ok, jsem teď tam, kde jsem, ale mohu s tím něco dělat“, tak se postupně věci a události našeho života začnou proměňovat. Ne samy od sebe, ale díky vám. Samozřejmě že ne hned, ale krůček po krůčku.
Když se na váš život podívám já (z toho, co píšete), řeknu si: Je mu 28 let. Prožil zatím těžký život. Těžký život může ale také znamenat velký potenciál do budoucna. Udělal maturitu (co by za to kdo dal). Má práci a dokázal bydlet už 4 roky u příbuzných, to je dobré. Neměl holku – tady vás jenom chci ujistit, že znám několik lidí ve vašem věku, kteří ještě neměli partnera.
Píšete, že vám nikdy nikdo neřekl, proč jste odlišný. Zkuste pátrat sám – v čem je vaše odlišnost? Pokud se nechcete svěřit nikomu z rodiny, zamyslete se nad tím, zda byste se svěřil např. psychologovi nebo psycholožce. Ti by vám mohli pomoci hlouběji nahlédnout do vašich problémů, porozumět jim, najít postupně řešení, zapracovat na sebedůvěře a přijetí sebe samého. Je vám 28 let. Za pokus to určitě stojí.
A já vám od srdce přeji, ať najdete sílu, překonáte tu beznaděj, dokážete svůj život otočit, dát mu smysl a cítit se spokojený. Znám jednoho vám trochu podobného muže, který ve 30 letech vystudoval bakaláře na psychologii, našel si novou smysluplnou práci, partnerku a teď se cítí fajn.
Radka
P. S.: Další inspiraci můžete najít v článku Dalibora Špoka Životní změna.
