Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Mám problém být milá: Porozumějte tomu, co vás uvnitř bolí a zraňuje.

18. 5. 2012

Dobrý den,

dlouho mě trápí tento můj problém a jelikož se mi tento web zalíbil a delší dobu už jej sleduji, napadlo mě napsat právě sem. Nevím, jak přesně specifikovat to, co se ve mě odehrává, ale shrnula bych to slovy: Dělá mi problém být milá.

Při komunikaci s ostatními ráda lidi shazuji nebo se jim vysmívám i přesto, že mám o nich třeba dobré mínění. Raději poukážu na ty špatné stránky. Někdy si říkám „buď milá, buď milá…“, ale nakonec ze mě stejně vyletí něco, co toho druhého nepotěší. Abych byla konkrétní, není to tak vždy a se všemi. Tento problém se týká hlavně komunikace s mou matkou (a podotýkám, že nejsem v pubertě).

Vytáčí mě některé běžné věci, které dělá a jak je dělá. Není mi příjemné, když se mě dotkne. Mám ji ale moc ráda a moc ráda bych s ní měla lepší vztah – bohužel vím, že tohle je ve mně.

Podobný problém mám s muži. Nerada dávám najevo pocity, raději působím nedostupně, i když třeba mám zájem. Jen málo lidí o mně ví, že jsem ve skutečnosti daleko emocionálnější člověk, než jak působím. Nelíbí se mi, jak některým lidem ubližuji a nechápu, proč je mi tak proti srsti chovat se hezky k mé matce.

Děkuji.

Hannah

Názor odborníka


Dobrý den,

nejprve bych chtěl zdůraznit, že na základě dotazu je těžko možno usuzovat na skutečnou povahu vašeho „malého psychického problému“, takže se budu vyjadřovat obecněji a zcela jistě ne v úplnosti.

Asi první otázka, která mě napadne, je: Toužíte být milá, protože to „chcete“? Nebo proto, že si myslíte, že milá být „máte“, jelikož to tak je společensky přijatelnější? Odpovím si s vaším dovolením tak, že se jedná o vaši vlastní potřebu.
Když druhého člověka shazujeme/devalvujeme/snižujeme jeho hodnotu v našich očích nebo dokonce v očích ostatních lidí, může to vyjadřovat negativní povahu našeho vztahu k němu. Je ale možné, a často to tak bývá, že snaha shazovat druhé souvisí spíše se vztahem k sobě samému než k druhému člověku.

Někdy všichni používáme devalvaci druhého jako způsob, jak si vedle něj nepřipadat méněcenní. Nebo to může být přímo snaha se nad něj nějak povýšit. Je to celkem přirozená snaha, jak si vedle někoho zachovat pro nás dostatečně hodnotný obraz sebe sama. Potom je dobré položit si otázky: Z jakého důvodu mě tento člověk zpochybňuje? Proč mám potřebu se vůči němu takto vyhraňovat?

Vůči vlastním rodičům máme téměř každý potřebu se vyhraňovat, zejména v období, kdy dospíváme, hledáme vlastní identitu a zcela přirozeně se potřebujeme oddělit od toho, co je spojené s našimi rodiči. Pokud tato snaha ve výraznější podobě zůstává i v dospělosti, může souviset s přetrvávajícím vzorcem komunikace mezi námi a rodiči nebo také s nedostatečnou separací.

Někdy příliš pečující matka nevnímá skutečnost, že její dítě je již dospělý člověk, který se bude rozhodovat na základě vlastních hodnot. Péče z její strany pak může vyvolávat pocit vlastní nekompetence a potřebu se vyhraňovat. To je samozřejmě pouze jeden z možných důvodů vašich pocitů. Pokud žijete s matkou ve společné domácnosti (což z vašeho dotazu nedokážu posoudit), tak by vaše reakce byly o to srozumitelnější, jelikož potřebu vlastního prostoru a ohraničení se snažíme realizovat na rovině psychické, když jí nemůžeme dosáhnout ve fyzické podobě.

Píšete, že mámu máte moc ráda, tak na tom stavějte a zkuste porozumět tomu, jaké jednání ze strany vaší maminky vás „vytáčí“. Velmi pravděpodobně to nebude vše, co vaše maminka dělá. Je možno si o tom promluvit, jste oba dospělí. Přijďte vy za matkou v dospělé roli, k níž patří přijetí zodpovědnosti, ale také respekt vůči druhému. Tím můžete posílit její tendenci vás jako dospělou vnímat a jednat tak s vámi. Snaha vše negovat, odmítat, devalvovat, nebývá obvykle jednáním na rovině dospělého, ale na rovině dítěte, a vyvolává z druhé strany pečující nebo kárající reakce.

„Dítě“ si v sobě každý neseme, je to nedílná součást našich osobností a buďme za to rádi. Ale příjemnější a užitečnější je užívat si „dítě v sobě“ hravostí, spíše než „okopáváním kotníků těm dospělým“. Pokud chápu váš dotaz správně, tak vaše reakce na matku jsou automatické a nejste schopna je někdy kontrolovat, ač si jich jste vědoma. Pokud to je pro vás větší než malý problém, tak bych vám doporučil si o tom s někým popovídat. Asi moc nebude pomáhat říkat si „buď milá, buď milá“, spíše si zkuste uvědomit, co pro vás vaše maminka znamená. A co vás k vašemu jednání vede.

Co se týče další části otázky, je možné, že původ emoční odtažitosti, kterou zmiňujete, také souvisí se vztahem k sobě. Když máme potřebu skrývat své prožitky, tak to samozřejmě může mít více příčin, ale často se jedná o obavu před zraněním. Když se totiž druhému ukážeme v tom, co prožíváme, jací jsme, jsme otevření jeho reakci na nás. To nás samozřejmě může činit zranitelnější, zejména pokud náš sebeobraz není dostatečně stabilní nebo zjednodušeně, pokud náš vztah k nám samotným není příliš dobrý nebo si nejsme jisti sami sebou.

Na druhou stranu nám emoční otevřenost umožňuje prožitky sdílet a společně umocňovat. Když nedokážeme být otevření vůči tomu, co nám život přináší (a někdy to je samozřejmě těžké), ochuzujeme sami sebe, ale i lidi okolo nás. Nejistota ohledně sebe sama, své identity a hodnoty sebe sama jsou běžné pocity, které doprovázejí období dospívání a mladé dospělosti, tedy období vytváření identity a intimity v partnerském vztahu.

Jste v období života, které je naplněné utvářením intimních vztahů a sebepoznáváním v této oblasti. Asi jediná rada, kterou vám mohu takto dát. Jděte do blízkosti, a vnímejte, co to s vámi dělá. Co vás zraňuje, co je vám příjemné a co ne. Užívejte si to příjemné bez zábran, pokud to nezraňuje druhé, a zkuste porozumět tomu, co vás bolí/zraňuje. A jestli to není z nějakého důvodu možné, zkuste nebýt na řešení situace sama. Je škoda ochuzovat se o blízkost a otevřenost ve vztahu, i s ohledem na to, jak krátké ve své podstatě naše životy jsou.

Žijeme ve společnosti, která klade důraz na náš vnější obraz, což vidím jako patologii naší společnosti, zejména pokud nám příliš podsouvá jak je správné, aby ten obraz vypadal. Vše, čím se od tohoto požadovaného obrazu lišíme, v nás může vyvolávat nejistotu. Zkuste si uvědomit, že máte svobodu být sama sebou a tím také získat pocit spokojenosti ze sebe sama. Na druhou stranu být sám sebou, to je program na celý život. Tak na sebe nemějte přehnané nároky.

Diskuse 0

Petr Ptáček

Klinický psycholog, psychoterapeut, lektor

www.psychoterapie-praxe.cz

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.