Názor odborníka

Mezilidská komunikace je plná zrádných úskalí, na kterých může ztroskotat i ta nejupřímnější snaha o porozumění. Například i tak jednoduché jednoslovné zvolání, jako je “Prší!”, může mít celou řadu významů. Může být řečeno radostně, otráveně, vyčítavě (ve smyslu: “Já jsem ti říkala, že máš vzít ten deštník!”), může skrývat požadavek (“Běž zavřít okna!”), ale i otázku (“Nevzal bys mě dnes autem do práce?”). Význam záleží nejen na obsahu slov, ale i na kontextu, intonaci hlasu, mimice a dalších neverbálních faktorech.

Plně porozumět něčímu sdělení tak, jak bylo zamýšleno, není vůbec snadné. Aby toho nebylo málo, většinou si ani ten, kdo nám něco sděluje, neuvědomuje všechny aspekty svého sdělení – nemusí si být vědom třeba emocí nebo očekávání, která do svého sdělení promítá.

Z toho, co jsem napsal se zdá, že je pomalu zázrak, pakliže si přes tu všechnu záludnost dokážeme porozumět. Naštěstí to většinou není tak hrozné.

Pokud v komunikaci něco důležitého přehlédneme nebo tomu nevěnujeme pozornost, stává se to překážkou. Většinou nás na to upozorní fakt, že partner na naši odpověď reaguje podrážděně. Často to znamená, že jsme něco důležitého přeslechli – většinou je to skrytá emoce, nebo očekávání. 

Co s tím? Položte si otázku, co se vám váš partner snaží svým prohlášením sdělit. Jaké emoce asi právě prožívá a co od vás očekává? A ujistěte se, zda jste jej pochopila správně.

Jeden příklad je lepší než tisíc definic. Co se může skrývat za větou: „Celou noc jsem nespal, kvůli těm k…m od vedle?“ Může to být například: “Jsem nevyspalý a naštvaný a mám před sebou náročný den a nevím, jak to zvládnu. Potřebuji to někomu říct, dostat to ze sebe, potřebuji podporu.”  Může, ale nemusí – na skutečné pocity by bylo potřeba se zeptat – mezi tím, co si myslíme, že někdo cítí a tím, co skutečně cítí, bývá často obrovský rozdíl.

Pokud budeme na chvíli předpokládat, že by byl výše uvedený význam pravdivý, pak by vaše odpověď: „Proč ta silná slova, jsou mladí a baví se“, nejspíš nebyla tím, co by váš manžel potřeboval v dané chvíli slyšet. Přítomný vztek, který neměl možnost se ventilovat, se stal překážkou a obrátil se proti vám.

Princip nakládání s emocemi v komunikaci je jednoduchý: Učinit emoci předmětem komunikace. Je potřeba jim dát prostor, mluvit o nich a tím je nechat odplynout. Jinak budou stále přítomny a budou blokovat porozumění. Co naopak nepomáhá, je logicky argumentovat, že daná emoce není na místě. Emoce neslyší na racionální argumenty. Naopak to povede k eskalaci emoce, jako se to stalo ve vašem případě.

Zde je nabídka jednoho z možných způsobů, jak by se dalo s emocí v rozhovoru naložit (kurzívou jsou znázorněny emoce a myšlenky):

 

 

„Celou noc jsem nespal, kvůli těm k…m od vedle.“

 

Je to vztek co slyším v jeho hlase?

„Zdá se, že tě to pěkně naštvalo?“

 

(úleva) Jo, mám vztek, ale jsem rád, že tomu rozumíš a že o tom můžu s tebou mluvit

„To teda jo, rámusili až do rána …“

 

Co ode mě potřebuje?

„Můžu ti nějak pomoct?“

…

 

Popsat zde komplexně principy empatické komunikace by bylo nad rámec možností této poradny. To je téma na knihu. Zde jsem se snažil jen o stručný popis jejích hlavních aspektů. Nemohl jsem se tak vyhnout řadě zjednodušení. Pokud byste však měla zájem se o empatické komunikaci dozvědět víc, doporučuji knihu 7 návyků skutečně efektivních lidí, kterou napsal Stephen R. Covey. Část této knihy se věnuje právě empatické komunikaci a je napsaná čtivě a pochopitelně i pro laiky.

Pokud by se praktické uplatňování těchto zásad ukázalo obtížnější, než se zdá, doporučuji obrátit se na odborníka, který by vám s nácvikem pomohl.

Doufám, že jsem vám nabídl odpovědi, které jste potřebovala. Přeji vám hodně štěstí v osobním životě.