Dobrý den,
mám pocit, jako bych byla poslední dva roky mrtvá. Nedělám téměř nic z toho, co mi dává radost ze života, protože všechna moje energie jde na pozornost příteli (který chce všechnu moji pozornost) a na jeho v podstatě každodenní výbuchy. Já říkám hysteráky, jeho dlouhé monology‑přednášky pronášené vzteklým vysokým hlasem, kadence slov jak ze samopalu, sprosté výrazy, třískání věcmi, facka už taky padla (ale já řekla – udělej to ještě jednou a přijede policie. Toho se lekl).
Semínkem takové večerní přednášky (obvykle 19:00 – 00:30) je vždycky banalita. Jednou proto, že přijdu do ložnice v košili, hned další večer proto, že si donesu do ložnice polštář z vedlejší místnosti, večer nato se mu nelíbí, že se ho zeptám, jestli už spí. Ráno se omlouvá, ale prý už opravdu nemohl, prý jsem „ho vyprovokovala a on mi to chtěl jenom vysvětlit“. A přinese kytku a chce sladké usmiřování a sex.
Udělal mi scénu i před domem, i před svojí bývalou ženou, moc se nestydí. Slyším od něj, jak strašně moc mě miluje, a na to slovo už jsem alergická. Pořád se chce držet za ruku, tulit, pusinkovat, ujišťovat se, že ho miluju. Jsem dokonale znechucená tím otlapkáváním a lepením se na mě a těmi výbuchy. Za ty dva roky soužití s ním jsem vyždímaná jak citron. Je schopen mi v jediném dni tvrdit, jak mě miluje a jak si mě chce vzít, a pak mi tentýž den, když se mu něco nelíbí, sdělí, že ten vztah nemá smysl a že končí.
Udělali jsme si pauzu poté, co se se mnou v jednom dni 3× rozešel. 124 dní bez něj mi prospělo, odpočinula jsem si, zase jsem to byla já. Bylo mi tak dobře. Pak mě ukecal a zase mám peklo. Já ho nechci! Jenže nevím, jak mu to říct! On neslyší, pláče, nosí testy z internetu, že je přece v pořádku, že je maximálně jen alkoholik.
Za všechno prý mohou léky, které poslední 2 měsíce beru (antidepresiva), denně mám na talíři „přestaň brát ty prášky“. Hubne, pláče, mám o něj strach, nechci ho mít na svědomí, že to s ním šlehne. Já vím, že je dospělej. Ale nechová se tak. Tohle se začalo projevovat po půl roce (skoro okamžitě se mnou začal bydlet u mě, i když jsme si tohle nikdy nevyjasnili, žádná pravidla, žádnou domácí ústavu nechce).
Všechno to dost zhoršuje, když zrovna pije. Klidně láhev tvrdýho denně a takhle třeba dva měsíce v kuse. A pak má období, kdy nepije a všechno je s ním snazší. Čekala jsem, kdy se „to“ srovná, zlepší, ale po 2 letech nevěřím.
Podezřívám ho, že mě manipuluje, abychom spolu byli. Mně je bez něj líp. Nechci si ho vzít, ani s ním žít. Setkávání se a výlety, pracovní pomoc a tak, to by mi nevadilo. Můžu ho mít za kamaráda, ale ne za manžela. Jak mu to ale vysvětlit, když neslyší a mele si svou? Jak to udělat, aby netrpěl on ani já?
Hela
Názor odborníka
Milá Helo!
„Každý svého štěstí strůjcem. Chce se holka trápit, tak ať se trápí!“ napadlo mě zcela spontánně po přečtení vašeho dopisu.
Samu sebe jsem trochu zaskočila tou nekompromisní tvrdostí, není mi vlastní, a v rozhovorech s lidmi v potížích už vůbec ne ‑ ale rozhodla jsem se tento spontánní pocit nezapudit, neignorovat svou přirozenou, necenzurovanou emoční reakci na váš příběh, ale naopak ji propojit se svým nezainteresovaným pohledem na věc.
Tak tedy: Žijete s mužem, se kterým v páru žít nechcete. S mužem, kterého nevnímáte jako svého budoucího manžela, s člověkem, který vás unavuje svou žárlivostí, svou náladovostí, svými nároky, svou agresivitou a vulgaritou a v neposlední řadě svým pitím.
Mohli bychom zde rozvíjet úvahy (a předpokládám, že v diskusi takových najdete dost) na téma Proč Helena žije s mužem, kterého nemiluje, potažmo Proč Helena miluje muže, se kterým žije, přestože se s ním nemá hezky. (Uvědomila jsem si, že jsem se vlastně nedočetla, zda přítele máte ráda, zda váš vztah vznikl na základě vzájemné lásky a úcty, ještě než to v něm začalo skřípat.) Mohli bychom analyzovat vaše důvody k setrvávání v nenaplňujícím vztahu, hledat původ v dětství, srovnávat s modely soužití, které jste si odnesla z vaší rodiny. Mohli bychom polemizovat o objektivitě vašeho pohledu na přítele, o tom, zda je váš vztah s ním skutečně tak jednostranně neuspokojivý. Mohli bychom zpochybňovat přítelovy city a za jeho vazbou na vás hledat pragmatické nebo psychologické důvody.
Mohli bychom toho spoustu, a bylo by to zajímavé a pro vás jistě i přínosné, ale váš dotaz zní jinak a zní jasně: Jak příteli vysvětlit, že s ním nechcete žít? Jak ho opustit (a případně s ním setrvat v kamarádství)? A jak to udělat tak diplomaticky, aby to nebolelo ani jednu stranu?
A to je přesně to místo, kde si dovolím dát slovo své úplně první reakci, té neúprosně přísné, o níž jsem se zmínila na začátku. Berte ji s rezervou, změkčete si ji mým ujištěním, že naprosto rozumím, v jak těžké situaci jste se ocitla a jak nesvobodně a deprimovaně se v ní můžete cítit. Vím, jak nelehké je ranit někoho, kdo nás má rád, i když rád svérázným a omezujícím způsobem. Přesto ale, nebo právě proto:
Chcete se trápit? Nechcete mu ublížit? Nechcete být tou zlou? Nechcete, aby to bolelo? Ani vás, ani jej? Pak mu nic neříkejte a trpte. Protože kdybyste mu přestala trpět jeho chování a opustila ho (nebo jasně a nekompromisně podmínila setrvání ve vztahu zřetelnou změnou), neunese to. Bude náladový a zmatený. Bude hubnout. Chvíli bude naléhat, že vás miluje, a vzápětí tvrdit, že vztah s vámi stejně neměl smysl a je rád, že skončil. Možná bude i zlý a vulgární. Kadence slov jak ze samopalu, sprosté výrazy, třískání věcmi. A dokonce, nedejbože, bude pít. Třeba i láhev tvrdého dva měsíce vkuse.
Ano, máte pravdu, jen jsem vyjmenovala vše, co už váš přítel stejně dělá. To abych zdůraznila, že hůř už moc být nemůže. Omlouvám se za tuto účelovou ironii. Přeji vám oběma láskyplný vztah!
A mimochodem, ta „zlá“, „ubližující“ stránka, vše to kruté a nemilosrdné, co na sobě v lásce a ve vztazích nemáme rádi, také patří k našim osobnostem a čím dříve s tímto svým stínem začneme kamarádit, resp. čím dříve jej poznáme a pochopíme, tím lépe pro nás i pro naše vztahy.
Andrea Platznerová
