Dobrý den,
hledám radu. Občas cítím, jak mě cosi uvnitř drtí. Nedávno jsem došel k názoru, že je to možná stále ještě nezpracovaná sebelítost po pěti letech od rozchodu.
Mám neustálou potřebu s ní mluvit. Pořád mám pocit neuzavřenosti, jako by se něco nedokončilo, nebo nebylo skončeno. Jakákoliv komunikace už nějakou dobu není možná – nechce se setkat, mluvit, napsat. Když jsme spolu ještě byli ve spojení, napsala mi, že se nechce zabývat minulostí, protože to v ní otevírá staré rány. Pak se stalo hodně věcí, pro které se dá pochopit, že se mnou nechce nic mít.
Mám z toho všeho pocit obrovské neférovosti – z toho vztahu utekla ona, a to tak, že si rovnou našla někoho jiného. Po stránce důvodové ji v podstatě chápu, tehdy bylo hodně ospravedlnitelných důvodů. Po stránce pocitové se na ni strašlivě zlobím. Až teď si říkám, že je to možná dosud nezpracovaná sebelítost. V hodně věcech jsem se od té doby posunul – mám dva roky fungující vztah, zvládl jsem většina návalů hněvu. Ale pořád se vevnitř zlobím až do té míry, že mám někdy tendence se mstít.
Cítím se divně – na jednu stranu si uvědomuji, že je to možná problém mého vidění celé situace, na druhou stranu si nemůžu nijak pomoct. Taky je pravda, že neumím „vyřvat“ svoje pocity. Zkoušel jsem nedávno vybavit si a prožít znova některé chvíle z toho vztahu, pokusit se zpracovat své pocity z těchto chvil. Nešlo to. Byl jsem najednou napnutý, všechny svaly zaťaté, jako bych se chystal na rvačku.
Máte nějakou radu nebo podnět?
Jan
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Váš dopis je jeden z těch, které s sebou nesou spoustu otázek. A protože na ně neznám odpovědi, budu si muset dost vymýšlet. Kdybychom se viděli tváří v tvář, ptal bych se vás, co jsou ty staré rány, jaké byly ty ospravedlnitelné důvody rozchodu, jaké věci se to staly, že s vámi nechce nic mít, jaké chvíle z toho vztahu jste se snažil si vybavit… Ale takto se vás zeptat nemohu.
Existuje teorie, že jedna ze sil, které nás ženou kupředu, je snaha zabránit ztrátě. Na tom principu je založeno mnoho reklam a marketingových triků. Že v nás vyvolávají pocit, jako bychom už něco měli a tak nás donutí si to koupit, abychom to neztratili. To je jeden z důvodů, proč gambler neodejde od automatu. Jsou v něm jeho peníze, které nechce ztratit. A rozchod je ztráta. V terapii často vidíme situaci, kdy jsou spolu dva lidi nešťastní a oba chtějí ze vztahu odejít. A pak to jeden řekne nahlas a ten rozchod uskuteční. A ten druhý se zhroutí. Kdyby to bylo obráceně, byl by zhroucený ten první. I když v tom vztahu původně nechtěl pokračovat ani jeden, tak najednou se rozdávají role opouštějícího a role opouštěného.
A jsme‑li opouštěni, ztrácíme. Ztrácíme partnera, jistotu, sebeúctu, sebevědomí, pověst… každý něco jiného. Tady je limit mé odpovědi, protože nevím, co jste ztratil vy. Ale něco ano.
Píšete, že je to jako kdybyste se chystal na rvačku. Kdyby vám někdo chtěl ukrást peněženku, bylo by vám divné, že se chystáte prát? A bylo by vám divné, kdyby do vás vjel vztek i po letech? Myslím, že ne. Pereme se, když ztrácíme. Co jste ztratil, víte jen vy. Ale asi to bylo cenné a stojí vám za to se kvůli tomu rvát.
Mám‑li vám poradit, najděte si psychoterapeuta. Pomůže vám jednak pochopit, co se vám vlastně stalo a pomůže vám uvolnit emoce, které ve vás zůstávají.
Držím vám palce,
Pavel Král
