Mám psychické problémy s lidmi, kteří mě nemají rádi, aniž bych jim někdy něco udělala. I když to rozumově dokážu pochopit, psychicky mi to ubližuje. Asi třikrát se mi dokonce stalo, že vůči mně projevili zášť lidé, kterým nejenže jsem nikdy nezkřivila vlas na hlavě, ale ani jsem s nimi dokonce nemluvila – jenom jsme se max. pozdravili. Stalo se to třeba tak, že jsem byla na návštěvě u kamarádky nebo známé, dotyčná osoba tam byla taky a podle jejího chování, výrazu tváře jsem pochopila, že mě nesnáší.
Mám taky jednoho příbuzného, kterého jsem měla vždycky ráda, i když máme jiné životní postoje. Chovala jsem se k němu vždy přátelsky a vesele, přesto jsem po čase zjistila, že mě moc nemusí. Moje snaha o zalíbení se dost naráží a bohužel to ve mně vyvolává pocity méněcennosti, jako kdybych byla nějaký outsider. U něj je problém v tom, že zatímco s těmi ostatními se vůbec nestýkám, tak s ním se občas stýkat musím, jelikož je z rodiny.
V podstatě pořádně nevím, jak se mám chovat k lidem, kteří mě nemají rádi, aniž bych se u toho cítila méněcenná anebo to vyústilo do nějakých hádek.
Karla, 35 let
Názor odborníka
Hezký den, Karlo,
svou odpověď začnu u vaší poslední věty. Jak se chovat k lidem, kteří vás nemají rádi, aniž byste se u toho cítila méněcenná? Napadá mne: přirozeně. Vím – můžete odvětit, že to není lehké nebo že to dost dobře nejde. Ale zkuste se se mnou u této myšlenky zastavit, rozpomenout se, co v přítomnosti daných osob cítíte, co se vám honí hlavou, k jakému chování vás to vede a nakolik se v takových chvílích projevujete autenticky a respektujete své potřeby, hranice a pocity.
Pocity méněcennosti si v přítomnosti jiných osob totiž způsobujeme většinou sami. Důvody mohou být různé. Srovnáváme se, snažíme se zalíbit, chceme se utvrdit, že jsme hodni lásky nebo že jsme dost chytří, krásní a podobně. Zaměříme svou pozornost mimo sebe, na druhé, a spadneme do kolotoče myšlenek, kterými se přesvědčíme, že musíme své chování měnit podle představ či přání někoho venku. Nejčastěji právě proto, abychom se vyhnuli konfliktu.
- Představte si, že před vámi bude stát deset cizích osob. Dvě se na vás budou usmívat. Co vás napadne, když se na vás usmějí cizí lidé?
- Dalších osm se na vás bude mračit, budou uhýbat pohledem. Co vás napadne u nich?
- Jak sama sobě vysvětlíte, že osm lidí z deseti se na vás mračí? Jak chápete to, že dva se na vás usmívají?
Způsob, jakým nad situací budete uvažovat, může leccos naznačit o vašem vnitřním postoji nejen ke světu, ale i k sobě samotné.
Některým lidem možná připomínáte osoby z jejich minulosti, na které nemají dobré vzpomínky. Někoho může rozrušovat váš úsměv, protože sám cítí příliš velkou úzkost. Jiného bude rušit váš tón hlasu bez dalšího odůvodnění, zkrátka na něj nebude naladěn. Nic z toho ovšem neznamená, že se máte začít mračit, změnit intonaci nebo dokonce celý svůj vzhled.
Prvotní nelibost
Ne všichni si na první pohled „voníme“. Jen je třeba mít na paměti, že všechny ty nelibé pocity vůči ostatním nám říkají v první řadě něco o nás samotných. Ukazují nám naše přesvědčení, přání a potřeby, které při setkávání jsou či nejsou naplňovány.
Dokonce bych řekla: všechna psychologická témata jako asertivita, seberegulace, sebevědomí, práce s emocemi atd. jsou nástroje, které nám tuto prvotní nelibost pomáhají držet v bezpečných mezích a vyvarovat se unáhlených reakcí. V neposlední řadě pak díky nim můžeme cestu k sobě navzájem najít, ačkoliv se to zprvu zdálo nemožné.
K přirozenosti, kterou zmiňuji v úvodu, bych tedy ještě přidala další doporučení. Zkoumejte, proč máte potřebu se k lidem, kteří vás nemají rádi, chovat „nějak“ jinak, než je vám přirozené. Bojíte se například konfliktu? Proč? Máte strach, že ho neustojíte? Jak zpracováváte nepříjemné emoce, jako je například hněv nebo odmítnutí?
Z jakého důvodu se cítíte méněcenná, pokud zjistíte, že vás někdo nemá rád? Věříte tomu, že se musíte líbit všem? Proč? Máte dojem, že nelibost je něco špatného? Zkuste tímto směrem prozkoumat svá přesvědčení a způsoby, jakými se vztahujete ke světu kolem sebe.
Věřím, že zde na Psychologii.cz najdete řadu inspirujících článků na toto téma. A rozhodně nic nezkazíte tím, pokud právě zde navštívíte Učebnu Honzy Vojtka: Jak si nastavit hranice.
A kdo jsem já?
Z vašeho textu bohužel není úplně jasné, jak přesně jste zjistila, že vás dotyčné osoby nemají rády. Řekly vám to? Řekl vám to někdo jiný? Zeptala jste se sama? V první části svého dotazu píšete jen to, že jste pochopila z výrazu tváře, že vás nesnáší. Nemohu tedy opominout ani téma domněnek, které často pramení právě z našich vnitřních strachů a přesvědčení a které bych vám doporučila blíže prozkoumat.
Já se například ve svém životě pomalu zbavuji přesvědčení, že si musím za všech okolností vědět rady a vždy být „nad věcí“. Vím o sobě, že mám tendence po sobě v tomto směru chtít dokonalost. Pokud pak nějakou situaci nezvládnu podle svých představ, jsem schopná ve tváři všech lidí kolem sebe, blízkých i cizích, číst „zklamala jsi“. Už se ale znám a připomenu si, že možná jejich pohled nemá nic společného se mnou, ale je to vyjádření jejich aktuální situace – a kdo jsem já, abych jim uměla číst myšlenky? Ve většině případů pak přijdu na to, že vidím kolem sebe to, čeho se nejvíc bojím uvnitř.
Využívejte celý web.
PředplatnéSamozřejmě jako lidé umíme být empatičtí a v hlubších vztazích poměrně spolehlivě dokážeme „vycítit“, co se v druhém odehrává, ale to je mnohem komplexnější záležitost.
Pokusím se své psaní shrnout pro lepší zapamatování do pár bodů, které doporučuji prozkoumat:
- Přirozenost. Nakolik rozumíte svému vnitřnímu světu a dovolíte si projevovat své potřeby, názory či obavy autenticky? Znáte své emoce a hranice a rozumíte jim?
- Vztah ke světu. Jaká jsou vaše přesvědčení o světě kolem a o vašem místě v něm? Čeho se obáváte? Jak se vyrovnáváte s konfliktem či odmítnutím?
- Domněnky. Jakým způsobem si ověřujete to, jak vnímáte svět kolem sebe? Dáváte si prostor pro zdravé pochybnosti? Připouštíte možnost, že to, co vidíte ve tváři ostatních, je odraz vašeho pohledu na sebe samotnou? Doptáváte se?
Karlo, jsem si vědoma, že v mém textu je více otázek než odpovědí. Doufám ale, že vás nasměrují právě tam, kde odpovědi můžete najít. Dovnitř sebe.
Přeji mnoho štěstí!
