Jakmile mi na něčem záleží, tak je v podstatě jisté, že to „zvořu“. Moje emoce mě prostě vezmou, praští se mnou o zem a já pak nezvládnu ani vcelku jednoduché úkoly.
Během pohovoru jsem nebyla schopná vytvořit jednoduchou excelovou tabulku, ačkoliv za normálních okolností umím i pokročilé funkce. Když jsem měla odvézt těhotnou kolegyni na služební cestu, noc před tím jsem téměř nespala a ráno jsem nás několikrát ohrozila na životě. Pak jsem kolegovi brečela v kanceláři, jak jsem neschopná, tak mě vzal do stejného typu služebního auta a já celkem v pohodě projela Prahou v plném provozu.
Samozřejmě mi moje panikaření dělá problémy i v osobních vztazích, kdy jsem schopná se naprosto vystresovat děsivými scénáři věcí, které se nikdy nestaly ani nestanou, a na jejich základě vztah sabotovat. Nesnáším se za to, že takhle ve stresu reaguji, a nejraději bych se všech svých emocí nadobro zbavila. Přináší mi tolik problémů, že mi to ani pozitivní emoce prostě nevyváží.
Jak bych svoje emoce mohla zklidnit? Hluboké dýchání, meditace ani logické argumenty na moje panikaření vůbec nezabírají. Stresu se zbavím až ve chvíli, kdy se po dané události pořádně vybrečím, ale to už je opravdu pozdě a na památku mi zůstane další selhání, které si sice snažím nevyčítat, ale ve skutečnosti to jen posílí můj strach z toho, že až zase budu potřebovat něco zvládnout, tak mi moje vlastní emoce podrazí nohy.
Lucie, 32 let
Názor odborníka
Milá Lucie,
děkuji za důvěru. K vašemu dotazu mě napadá hodně věcí, ale nemohu se vás doptat, tak budu psát místy trochu obecněji. Vidím řešení vaší situace ve třech hlavních rovinách.
1. Schopnost zvládat stres
Stresové situace zjednodušeně obsahují tři ingredience: vnímaná náročnost, vnímaná důležitost a vnímaná schopnost zvládnutí. Před každou složkou je slovo „vnímaná“ – to znamená, že se jedná o vaše subjektivní hodnocení, se kterým lze například v terapii velmi dobře pracovat.
Ve vašem případě se mi zdá, že za určitých okolností nejprve výrazně nadhodnocujete důležitost situace, což se potom promítne do zvýšeného vnímání její náročnosti a podhodnocení svých schopností to zvládnout.
Za běžných okolností je pro vás snadné sestavit excelovou tabulku a řídit auto, ale jakmile se dostanete do situace, kterou subjektivně hodnotíte jako velmi důležitou, už to pro vás není tak jednoduché. Důležité ale je, že to umíte. Takže teď je otázkou, jak to vaše umění přenést do situací, na kterých vám záleží. K tomu se hodí techniky zvládání emocí.
2. Zaměření pozornosti na selhání, neúspěchy a negativní očekávání
Pokud jste v hloubi své duše přesvědčena, že když vám na něčem záleží, je jisté, že to zvoráte, tak se vám to pravděpodobně bude dít stále dokola: vy to tak budete vnímat, a to i tehdy, pokud to víceméně zvládnete. Tam, kam zaměřujete pozornost, to roste.
Co si častěji připomínáte? To, že jste na přijímacím pohovoru nedokázala vytvořit excelovou tabulku, nebo kolikrát se vám tu tabulku běžně povedlo vytvořit? Co bylo na přijímacím pohovoru dobře? Jak je možné, že pokud všechno zvořete, máte zaměstnání?
S kolegyní jste nakonec obě jízdu přežily. Takže jste ve finále nějak zareagovala, zřejmě správně. Co se konkrétně stalo? Jak hodně vás obecně stresuje jízda autem? Jakým způsobem těhotná kolegyně zvýšila váš stres? V čem se lišila situace (jízda autem) s kolegou a s kolegyní? Znáte někoho na světě, kdo je dokonalý a nikdy nic nezvoral? V jakých oblastech se vám daří?
Vnímání situací je tak trochu podvod naší mysli, tak proč se nepodvádět tak, aby se vám žilo lépe. Přečtěte si následující příběh: Moje kamarádka Julie mi nadšeně sdělila, že od určité doby skvěle zaparkuje. Vždy, než vyjede, si intenzivně představí, jak najde volné místo k zaparkování. Byla jsem zvědavá, tak jsem s ní situaci rozebrala. Jaký byl výsledek? Julie změnila své očekávání, vzpomínky a přesměrovala pozornost.
Julie byla nejprve přesvědčená, že je nemožné najít v blízkosti její kanceláře místo k zaparkování. Přitom téměř s jistotou můžeme předpokládat, že i v minulosti nakonec vždy nějaké parkovací místo našla – jinak by ve svém autě kroužila po městě dodnes. Její pozornost se však orientovala na nedostatek parkovacích míst čili na to, že se jí to nepodaří.
Pokud například třikrát ze šesti případů, kdy přijela do kanceláře, měla problém najít místo k zaparkování, utkvěly jí v paměti právě tyto tři případy. Zbylé tři, ve kterých se jí podařilo zaparkovat celkem dobře, rychle pustila z hlavy.
Poté, co svoji pozornost nasměrovala k tomu, že zaparkuje, změnilo se i její vnímání. V přesně stejné situaci jako předtím si zapamatovala ty tři pokusy, kdy se jí to podařilo dobře. No a pro ty zbylé tři, kdy to nešlo úplně hladce, si našla své způsoby zdůvodnění. Například že myslela na něco jiného nebo se dostatečně nesoustředila.
Kromě toho totiž ještě svým očekáváním „že najde hned místo k zaparkování“ změnila i své vnímání. Když teď objeví mezi auty mezeru, která pro ni byla dříve moc malá, tak do ní po chvilce kličkování zaparkuje. Proč? Aby splnila své očekávání. Začala registrovat i parkovací místa, která dříve přehlížela.
Vidíte tam nějaké propojení s vašimi situacemi?
3. Automatické opakování „začarovaného kruhu“
Ptáte se, jak můžete zklidnit své emoce, aby vám zase nepodrazily nohy. Já osobně jsem přesvědčena, že emoce lze regulovat přes myšlení nebo přes tělo.
Princip je jednoduchý: podnět (situace) vyvolá myšlenku a ta navodí emoci. Emoce se promítne do těla a vše dohromady ovlivní naše chování. A pokud si myslíme o situacích stále to samé, tak si generujeme stejné emoce a chováme se pořád stejně. Splňujeme definici šílenství od Alberta Einsteina „dělat věci stále stejně znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“.
Píšete, že hluboké dýchání, meditace ani logické argumenty nezabírají. Je to možné, ale zeptala bych se vás, jak dlouho jste se věnovala meditaci? Ona většinou zabírá tak zhruba po pravidelném dvouměsíčním tréninku. Jak pracujete se svým tělem? Zde mám na mysli jakýkoli pohyb. Nebo se svojí myslí? Například s tvorbou katastrofických scénářů? Zde doporučuji přečíst si a aplikovat principy ze seriálu Dalibora Špoka Kontrola mysli nebo z článku od čtenářky Moje cesta z deprese.
Pomáhá vám, pokud se vybrečíte. To mi říká mnoho klientů. Slzy jsou léčivé. Jedna z mých klientek vyměnila slzy za psaní a velmi dobře jí to funguje. Když má pocit, že se něco nepodařilo, sedne si k počítači a vše, co se jí honí hlavou, píše do Wordu. Například jsem kráva, už nikdy nedokážu uvařit ani to kafe, nikdo mě nemá rád, všichni si o mně myslí, že jsem nemožná… Potom to začne číst a sama sebe se ptá, zda je to reálné a pravdivé. Některé fráze si ještě zvětšuje a zvýrazňuje červenou barvou. Po pár minutách se začne usmívat a kroutit hlavou: jasně, že to takhle zlé není. V okamžiku, kdy chce zavřít soubor, se Word zeptá: Chcete to uložit? Ona vybere s úlevným pocitem možnost neukládat.
Lucie, moc vám držím palce a věřím, že se z toho kolečka dostanete. Můžete si vzít na pomoc psychologa, kouče nebo psychoterapeuta a nakonec přijdete na způsob, který vám zabere.
Radka
