Dobrý den,
prosím o radu. Mám pocit, že se můj problém stupňuje. Je mi 28 let. S lidmi komunikuji denodenně, ale neudržím s nimi oční kontakt.
Když zjistím, že se člověk, se kterým mluvím, na mě dívá, tak okamžitě znejistím, dostanu jakoby tik do hlavy (párkrát mi hlava cukne, nevím jak lépe to popsat), obličej i oči mi zkamení. Ruce se mi opotí. Cítím se, jako bych byla nahá.
Nevím, co mám s touto nervozitou dělat. Je mi to velice nepříjemné a omezuje mě to v normálním životě. Toto se mi bohužel nestává pouze při komunikaci s cizím člověkem, ale i s kamarády, dokonce i s rodinou.
Prosím o názor. Děkuji!
Martina
Názor odborníka
Dobrý den, Martino,
jedno staré přísloví říká: “Oko, do duše okno.” Pohled do očí má skutečně v repertoáru naší neverbální komunikace zvláštní místo. Z pohledu do očí druhého člověka si můžeme domyslet mnohé o jeho prožívání. I pro málo empatického člověka nebývá obtížné rozpoznat projevy nervozity, rozpaků, strachu či snahy něco skrýt – z pohybu očí druhého člověka. A zastřít tyto projevy, je docela těžké. Proto si také důvěryhodnost druhé osoby tak často spojujeme s přímým a pevným pohledem.
Pohled do očí druhého člověka je proto přirozeně velmi intimní akt. Akt, jímž se druhému člověku otevíráme a odhalujeme se před ním. Ukazujeme jím, že nic neskrýváme a nazastíráme.
Pohled z očí do očí posouvá komunikaci na mnohem osobnější rovinu, což může být pro některé lidi ohrožující, protože přichází o možnost udržet si od druhých bezpěčný odstup. Mají strach, protože když se “ti druzí” dostanou k člověku příliš blízko, mají moc mu ublížit.
Konkrétní podoby tohoto strachu mohou být velmi rozmanité – strach z kritiky, z odmítnutí, z výsměchu, ze ztrapnění. Jedno ale mívají společné – pocit vnitřní nejistoty. Pokud nemám zdravou sebejistotu, pak to, jak se cítím, určují soudy druhých. Proto se musím snažit skrýt své nedostatky, aby si jich nevšimli. Na to existuje řada strategií, z nichž tu zmíním jen dvě – strategii “neviditelnosti” a strategii “zavděčování se”.
Strategie “neviditelnosti” je jednoduchá – snažit se, abych byl co nejméně vidět. Nevyčnívat. Snažit se být šedá myš, o kterou nikdo nezavadí pohledem a neprojeví ani kousek zájmu.
Strategie “zavděčování se” staví na snaze být takový, jakého si mě přejí druzí. Tito lidé bývají často velmi obětaví, vstřícní. Jako zaměstnanci bývají výkonní, nikdy si nestěžují, jsou ochotní trávit v práci hromadu přesčasů (tedy alespoň do doby, než se zhroutí).
Když se nad tím zamyslíte, obě zmíněné strategie jsou si podobné. V obou jde o kamufláž – důmyslné maskování za účelem ukrytí svého “pravého já”. Ale mimikry fungují jen z dálky a proto je pohled do očí tak ohrožující, protože hrozí, že odhalí náš vnitřní svět.
Na tomto místě ale musím přiznat, že při odpovědi na váš dotaz jsem odkázán více, než kdy jindy, na své spekulace, protože jste sice popsala svůj problém, ale o sobě jste napsala jen velmi málo, tím pádem mi chybí kontext. Proto berte tyto řádky s rezervou. Mohu se pouze domýšlet, jak věci být mohou, ale nemohu s jistotou říci, jak se to s vámi skutečně má.
Využívejte celý web.
PředplatnéPokud si ale myslíte, že by na mých doměnkách mohlo něco být, zkuste si položit několik otázek. Co byste nerada, aby druzí odhalili o tom, jaká “uvntiř” jste? Je nějaký rozdíl mezi tím, kým se cítíte být, a jak se snažíte před druhými vystupovat?
Pokud se vám podaří pojmenovat to, co se snažíte udržet “uvnitř”, budete o krok blíže k tomu to přijmout a zbavit statusu “střeženého tajemství”. Budete o krok blíž k autenticitě – budete víc sama sebou – bez posuzování, bez strachu z “těch druhých”. Pak pro vás nebude pohled do očí jiných lidí už tak obtížný.
