K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Neumím komunikovat: Změny dosáhnete pomalu, ale systematicky.

9. 8. 2013

Dobrý den, chtěla bych vás požádat o radu s mým problémem.

Rodiče tvrdí, že do jejich rozvodu (bylo mi 6 let) jsem byla sebevědomá a ukecaná holka.

Nevím, co je na tom pravdy, protože si to nepamatuji a protože z rozvodu nemám do teď špatný pocit, spíše naopak.

Ale věc se má tak, že teď je mi 17 let, a nejsem schopná s někým komunikovat. Myslím, že jsem přirozený intorvert a samotář, jsem ráda sama, ale ne pořád. Musí to být moje nejlepší kamarádka a stejně musí komunikaci začít ona, abych se já s někým mohla bavit. I ve třídě, kterou znám 6 let, se cítím trapně, když si mám s někým povídat.

Horší jsou tábory nebo podobné krátkodobé známostní akce. Tam mám velké problémy a smutky, ale nedokážu to překonat. Nemumím někam vstoupit a říct: „Čau, jak se vede lidi?“. Musí mě někdo vzít za ručičku, odtáhnout do společnosti a na něco se mě ptát.

Teď například jsem měsíc v Anglii na jazykovém pobytu. Spolubydlící má kamarádky a večer s nimi chodí ven. Mě nepozvala a já se nechci vtírat. Navíc je z jiný školy. Ale mě nejde si najít někoho, s kým se tady bavit, i když se snažím nutit. A myslím, že to není angličtinou, protože mluvím celkem slušně, ale hlavně to samé bylo na českém táboře.

Takže chodím sama na obědy, sama domů, sama trávím večery (občas si zajdu popovídat s hostitelskou rodinou, ale to si jen sednu k nim, a oni na mě spustí, protože chtějí procvičovat mou angličtinu) a sleduji, jak si mladší spolubydlící užívá a je mi smutno… 

Prosím, co se s tím dá dělat? Děkuji předem.

Eliška

Názor odborníka


Dobrý den, Eliško,

váš problém je pro váš věk poměrně typický. Myslím, že souvisí s tím, jak mladí lidé vstupují do nového světa, nových zkušeností a zodpovědností, a zároveň se musí vyrovnávat s tím, že i jejich osobnost se mění a z bývalé dětské osobnosti se stává osobnost dospělá, která je však často jiná, než osobnost dětská. My musíme poznat, v čem se liší a jak s ní zacházet.

Souhlasím s vámi v tom, že pokud situaci z doby rozvodu vašich rodičů necítíte osobně jako problematickou, pak bych v ní příčinu vašich problémů a nějaká skrytá traumata určitě nehledal. Temperament dítěte se prostě mění – prvních pár let může být dítě velmi živé, společenské, extrémně zvídavé, poté okolo 8–10 let se z něj stane poměrně introvertní, málomluvné dítě, zaměřené na vlastní svět a vlastní výkon, a v patnácti se třeba temperament a osobnost opět změní… V minulosti bych tedy řešení vaší situace nehledal. K vašemu dopisu mě napadá několik bodů:
 

  1. Nebuďte na sebe příliš náročná co se týče představy o své ideální osobnosti. Píšete o někom, kdo by přišel mezi víceméně neznámé lidi, řekl: „Čau, jak se vede, lidi,“ a strhl na sebe pozornost. Uvědomte si, že i mezi dospělými a mnohem staršími lidmi, než jste vy, je takovýchto lidí třeba jen 5 %. Jsou to extrémní extroverti, velmi společenští lidé, kterým nedělá problémy vstoupit do jakéhokoli komunikačního vztahu. Ale 95 % lidí není takto extrémních a s někým komunikují rádi, s někým ne, a některým situacím se prostě vyhýbají. Abyste si užila ranního běhu, nemusíte být vrcholový maratonec, abyste si užila hodnotných vztahů, nemusíte být extrémní extrovert.

  2. Často chceme být „kompletně jiní“, než v současnosti jsme. Jsme naprosto se vším nespokojení a chceme se totálně předělat. To dost dobře nejde. Pokud chceme opravit dům, musíme použít to, co máme k dispozici. Opravit ten dům, který je před námi (ne vysněný dům), použít ne úplně kvalitní písek, který máme na zahradě (ne ideální písek), mít k tomu omezený rozpočet (ne neomezenou částku peněz) a podobně. Musíme začít s tím, co máme k dispozici. Postupně opravíme dům, třeba nedokonale, a za pár let, kdy v něm budeme víceméně spokojeně žít, zjistíme, že jsme si vydělali na dům nový. Jak je to odlišná situace od člověka, který se do nedokonalé opravy nikdy nepustí, žije dál v chátrajícím domku, do kterého musí investovat o to více peněz, neboť se vše rozpadá, ale uvnitř si fantazijně sní o „ideálním domečku“, který však – právě díky svému přístupu – nebude nikdy mít. Stejně musíme postupovat i v naší osobnostní změně. Daleko účinnější a reálnější pro osobní změnu, je být jen trochu jiný. Vyjít z toho, co mám k dispozici. Každý den opravit jen malinký kousek. Každý den experimentovat a zkusit něco malinko jiného. Něco trochu nového. Postoupit jen o malý kousek, tak malý, že jej lze bez velkého stresu zvládnout, avšak zároveň dost velký, abychom se u něj museli trochu zapotit – protože jedině tak je jakákoli změna možná. Výhodou je, že takový miniaturní krok (experiment) můžete udělat každý den. Desetkrát denně. Udělat něco ne úplně jinak (vstoupit mezi cizí lidi a oslovit je), ale TROŠKU jinak. Říct v konverzaci jen o větu více. Položit o jednu otázku navíc. Položit odvážnější otázku. Navrhnout jednu malou aktivitu. Zkusit jít TROCHU za hranice svého ostychu/introverze. Nepřehánět to, ale být v tom soustavný. Zkoumat nové zkušenosti, které takto vzniknou. Toho, co se osvědčí, se držet. Co se neosvědčí, změnit a zkusit něco jiného. Zkusit se zeptat kamarádky, zda se k ní můžete připojit. Navrhnout společnou aktivitu. Zkusit o sobě říct něco více (informace, názor, vzpomínku, návrh, vtip, zážitek).

  3. Mám opakovanou zkušenost, že introverti jsou velmi dobří pozorovatelé sociálních situací. Až v nějaké budete, zkuste být psychologem. Zkuste sledovat, co druzí dělají a jak to dělají, že jim komunikace „jde“. Zkuste analyzovat, co říkají (o čem mluví? Mluví o sobě? O společném zážitku? Navrhují něco? Mluví o svých pocitech? Plánují?), kdy to říkají, ke komu to říkají, jak to říkají. Sledujte ostatní a zkuste něco z toho, co vidíte, sama použít. Využijte to, co pravděpodobně máte silně rozvinuté (pozorovatelské schopnosti) a z toho, co vysledujete, vyberte něco pro své experimentování a zkoušení.

  4. Určitě si nemyslím, že by hostitelská rodina s vámi mluvila jen proto, aby „procvičila vaši angličtinu“. Co třeba přijmout alternativu, že si s vámi chějí prostě popovídat? Povídání nemá cíl. Nechceme se jím někam posunout. Prostě sdělujeme informace, pocity, názory a dáváme druhému prostor, aby činil totéž. S tím souvisí má další rada: Přestaňte se soustředit na zamýšlený VÝSLEDEK komunikace (získat přátele, stát se středem skupiny…), ale soustřeďte se na komunikaci samotnou. Základ jakékoli komunikační výměny je vlastně velmi jednoduchý. Lidé v nich typicky říkají něco (a) o sobě (vyprávím o svém zážitku, názoru, pocitu, vzpomínce, co se mi honí hlavou…), (b) o druhém, se kterým komunikuji (ptám se ho na názor, pocit, poradím mu, pochválím ho, komentuji něco na něm, zeptám se na radu), (c) o prostředí okolo („jak se ti líbí tamto“, „to je horko“, „dneska to byl zajímavý den“), (d) o něčem společném (společném zážitku, společném názoru, společné aktivitě, zájmu…).

  5. Udělejte si malé cvičení – běžte mezi lidi, nemusíte zpočátku komunikovat, a jen si vnitřně řekněte, co byste v této situaci mohla z výše uvedených kategorií říci. Nic hlubokého – prostě nějakou jednoduchou větu, „small talk“, jak říkají Angličané. Řekněte si ne jeden nápad, ale pět nápadů ke každé situaci. Pomůcka je jednoduchá: já – druhý – situace a okolí – to, co máme společné. Cvičte si svou kreativitu a v každé situaci si fantazijně vytvořte pět možností, co byste mohla říci. Budete-li tak činit opakovaně, najednou se přistihnete, že se neudržíte a jednu z těchto možností skutečně použijete. A komunikujete… Nesnažte se zcela změnit, ale naopak – opírejte se o své silné stránky, ať je vidíte kdekoli. Skutečné přátele a silné vztahy vybudujete vždy pouze prostřednictvím těchto silných stránek (intelektuál si najde jiné intelektuály, fotbalista si najde kamarády fotbalisty apod.). Pamatujte, že nevyhrává ten, kdo je středem pozornosti a mluví nejvíce – ten často může být dokonce nejtrapnějším členem skupiny. Vaše obliba v kolektivu se odvíjí od něčeho jiného – od vaší projevené ochoty pomoci, poradit, sdílet své i druhého zážitky, přijmout druhého v jeho jedinečnosti, mít s ním společný prožitek, aktivně něco zajímavého navrhnout a iniciovat, vymyslet zajímavou aktivitu, zasmát se s druhým.

Postupujte tedy pomalu, ale o to vytrvaleji. A ke své změně použijte to, co máte aktuálně k dispozici – situaci, ve které jste, osobnost, kterou máte, a toho konkrétního druhého, se kterým jste nyní v kontaktu. Nespoléhejte se na to, co není (fantazie o dokonalé změněné osobnosti, dokonalých druhých atd.), ale právě na to, co je teď a tady. Svět nás neustále zásobuje možnostmi a příležitostmi. Využijete-li jen 1 % z nich, vaše změna bude nezastavitelná. Přečtěte si prosím taky mé dva poslední klubové články o kontaktu zde na psychologie.cz. Mohly by vás inspirovat.

Držím palce a přeji mnoho odvahy, otevřenosti i ochoty nechat se překvapit, která k budování nových vztahů a přátelství vždy musí patřit.

Dalibor Špok

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.