Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Nevím, jak dál s partnerem: Rozplétejte své rozporuplné pocity.

31. 10. 2013

Dobrý den.

Tři měsíce chodím s přítelem a stále víc a víc mám pocit, že ačkoliv se mnou i po tak krátké době plánuje společný život a rodinu, nikdy toho pravděpodobně nebude schopen. Prosím vás o váš názor, zda jsou mé rozporuplné pocity správné, nebo jsem ovlivněna tím, že od dvaceti let žiji sama a jsem naprosto soběstačná.

Příteli je 38 let. Před rokem si koupil svůj byt, s pomocí rodiny si ho zařídil, nicméně ani jednu noc tam nespal a stále přebývá u rodičů. Prý je mu tam smutno. Jeho maminka je jeho nejlepší kamarádka, několikrát denně si volají, maminka tvrdí, že si se svým synem rozumí mnohem více než se svým manželem. Největším koníčkem pro ně je hlídání si zdraví a návštěvy lékařů.

Přede mnou měl pětiletý vztah, pak byl dva roky sám. Ve vztahu šlo prakticky o občasné schůzky. Neplánovali společné bydlení ani děti. K sexu došlo cca desetkrát za celých pět let! Prý partnerka nechtěla a jemu sex nechyběl. Nicméně v této oblasti začínáme narážet na problém – přítel si sex prakticky vůbec nedokáže užít a velmi předčasně vyvrcholí. Na mé uspokojení jaksi zapomíná.

Zaráží mě i to, že mě začíná velmi intenzivně zapojovat do své rodiny, která mi až moc pomáhá – jako by se mě snažila tímto zavázat, abych s přítelem zůstala. A snaží se vnutit i do rodiny mé. Mám rozporuplné pocity.

Mám ho ráda, je na mě moc hodný, ale na druhou stranu mi připadá jako takové malé dítě, které neustále vyžaduje pozornost, je sobecké a nesamostatné. Nemám ze vztahu raději zavčas vycouvat?

Lenka

Názor odborníka


Dobrý den, Lenko,

váš dotaz mě zaujal a nejprve oslovil mou část osobnosti, která si cení samostatnosti, emoční nezávislosti a svobody. Kdyby psal odpověď jen tento „propagátor emoční separace“, bylo by snadné povzbudit vás v hledání spokojenosti ve vztahu a v případě nenalezení souladu s partnerem podpořit úvahy o vašem odchodu ze vztahu. Je docela pravděpodobné, že váš přítel je (a minimálně zčásti asi dál bude) ve svém životním příběhu někde jinde než vy, respektive jde po své životní cestě jinak.

Při druhém čtení vašeho příspěvku mně však více vystoupila do popředí rozporuplnost vašich citů. Jednou z klíčových vět je vaše sdělení či otázka „jsou mé rozporuplné pocity správné?“ Snad to nebude znít jako poučování, ale pocity nejsou správné nebo špatné – prostě jsou a jejich přítomnost má nějaký důvod. Tato hypotéza umožňuje hledání odpovědi, abych své pocity i pocity druhých chápal a následně uchopoval (slovní podobnost zde není náhodná).

Při vnitřním konfliktu se osvědčuje nestranit a priori žádné straně, jakkoli „správně“, racionálně či mile může daný aspekt vypadat. Zacházení s ambivalentními pocity může být složitým procesem, kdy je obvykle třeba opakovaně vážit sílu a míru daných pocitů a vést dialog protichůdných myšlenek, postojů, přesvědčení či emocí. Druhý člověk může nést část osobního nevědomého materiálu, se kterým se těžko spojuji uvnitř sebe. Zde by se nabízela možnost, že partner je stínem (protipólem) vaší samostatnosti. Stálo by za to hledat, jak „uctíváte“ v životě i princip „napojenosti“ či „závislosti“, zda nebyl z nějakých důvodů osobní historie odmítnut jako a priori špatný či nežádoucí.

V jiných kulturách a jiných dobách bylo běžné a často užitečné, že žilo společně několik generací, rodiny a vztahy byly jinak tvořené, více „závislé“, nesené solidaritou, propojením a v karikované podobě také nesvobodou, ovládáním v rámci společenství apod.

Vše má svůj stín (včetně vyhraněné samostatnosti i vyhraněné nesamostatnosti). Někdy bývá fajn dát na chvíli do závorky svůj pohled a přístup a zkusit vidět svět očima někoho, kdo je víc pod vlivem opačného principu. Šlo by na partnerovu přístupu najít něco obohacujícího? (Třeba kdyby nebyl v tak krajní poloze.) Vzniklo by tím trochu víc souladu?

Je pro mě zajímavé, že píšete o partnerově vztahové minulosti a nikoli o svojí. Takřka jsem se chytil do toho prvoplánového přitakání, že problém je v partnerovi a pryč od něj. Jeho vztahové zkušenosti jsou určitě důležité, stejně však jako vaše. Nejsem schopen bez širšího kontextu vaší cesty dát naslepo vodítko, podle kterého byste mohla jít vy. Mohu tedy jen obecně napsat, že někteří lidé potřebují posílit v tom, aby naslouchali svým emocím a intuici a aby se na svůj pocit spolehli, nelpěli a nezůstávali na místě, kde jim není dobře, pokud cítí, že danou cestou jít nemají. Někdo jiný se potřebuje naučit „hned neodejít“, protože tímto způsobem přichází o potenciálně sladitelné důležité vztahy. Zkuste si přebrat, jestli něco z toho na vás sedí.

Za důležité považuji věnovat vašemu zvažování pozornost, čas a určité vhodné úsilí. Kam pozornost utíká samovolně? Vidíte spíše negativní věci? Dá se pozornost vědomě zaměřit jinam? Je pak pohled jiný? Čas sám řadu odpovědí upřesní – nezastaví-li se vývoj vztahu hned v prvních týdnech v jakési první lustrační fázi, zda se k sobě hodíme. Dalším možným milníkem je třeba první rok vztahu. V něm už je vidět jak určitý vývoj, tak i vnitřní komplementarita a slaďování dvou osob. Sledování harmonie a harmonizace není jen v tom, jestli máme společné zájmy nebo společné názory na život.  Komplementaritu můžete poznat spíše v emočním ladění, jak vzájemně reagujeme na strach, vztek, smutek, radost, sílu, slabosti partnera, na vnitřní svět druhého. Mohou být odlišné, ale přesto mohou ladit. Vztah je něco jako orchestr – je potřeba sladit různé potřeby, představy a principy, jinak to nedává dobrou melodii. Nemusím vidět druhého optikou, že to má „špatně“, ale prostě hraje „jinak“. Někdy takový jiný pohled rozšíří možnost slaďování, někdy to samozřejmě nestačí. Někdo také potřebuje (přesto, že si na to může i stěžovat) určitý nesoulad – vztah může plnit funkci přehrávání vnitřních konfliktů, ke kterém potřebuji spoluhráče či protihráče.

Jako třetí klíč jsem uvedl určité vědomé úsilí – péči o vztah, ale i o sebe samu. Možná je dobré mít v představě (a pak i v realitě) body, podle kterých poznáte, že se vztah ubírá dobrým směrem – mohou být velmi konkrétní (např. společné bydlení) nebo jen pocitové. Vaše emoce a zkušenosti je třeba vyhodnocovat a také mluvit s partnerem, jakým směrem byste chtěla jít vy, jakým on, jakým způsobem po cestě kráčet, v jakém tempu apod. Za rok může být partner přestěhovaný, s mámou mluvit „přiměřeněji“ k faktu, že je dospělý a že je její syn, nikoli partner. Nebo se nic nebude měnit a více se upevní vaše přesvědčení, že touto cestou jít nechcete a že to vlastně ani není cesta, ale zafixovaný stav.

V rozhodování je dobré upřesňovat kritéria, podle kterých budu vědět, jak, kudy a s kým jít. Každý si svá kritéria nastavuje nebo může nastavovat sám. Vztah funguje, když dávám druhému, co potřebuje, po čem touží, a on zase mně, co potřebuji já. Nemusí to být totéž. Mohu dávat druhému to, co bych chtěl od něj sám dostávat (třeba samostatnost), ale partner může oceňovat něco, co nenabízím. Také lze upřesňovat vlastní představu, co je pro vás zásadní, co méně podstatné, co máte na partnerovi ráda, co nemusíte (ale jste schopná snést) a co je za hranicí snesitelnosti. Opět zdůrazňuji význam subjektivních kritérií, zde nemusí pomáhat ani rady přátel (respektive jen rady nesené velkou empatií), protože lidé nemají totožné vztahové zkušenosti, potřeby, přání, představy, emoce atd.

Vždy je ve hře soulad a nesoulad, záleží na jejich poměru a na tom, jaký druh nesouladu chci, snesu, příp. potřebuju. Poznávám-li stín partnera, mohu poznat lépe svůj stín. „Hodný“ partner bude asi více „závislý“, u nezávislého se zas můžete obávat, jak bude se svou silou a nezávislostí nakládat. Vše je potenciálně krásné i nebezpečné, konkrétní odpověď musí vznikat v konkrétním kontextu mé situace, mé historie, mých představ a kritérií. Máte šanci poznat, jak se nalaďujete na někoho, kdo reprezentuje jiné principy, než jsou vám vlastní. Třeba to bude zkušenost o slaďování a/nebo i vymezování a potvrzení cesty, kudy dál nepokračovat. Nevím, jestli jsou vaše rozporuplné pocity „správné“, ale přijdou mi významné a užitečné pro to, abyste si upřesnila svá rozlišovací kritéria. Nemám moc vás zbavit frustrace, která rozporuplnost doprovází, ale ani bych to nedělal – přijde mi důležité, že se ptáte. Věřím, že žízeň (frustrace) vede k pramenům (poznání či naplnění) a že na cestě svou odpověď a svůj vnitřní i vnější soulad najdete a budete tím obohacena.

Držím palce,

Aleš Borecký

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.