Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Odcizení s rodiči kvůli víře: Najděte a ukažte jim svou cestu.

30. 4. 2012

Dobrý den,

obracím se na vás s problémem, který mě trápí. Byla jsem vychovávána v rodině, kde byli mí rodiče věřící a k tomu vedli i mě. Já si ale před lety vybrala jinou cestu, trochu jiné hodnoty a přesvědčení. Jsem v podstatě ateista, ale věřím v nějakou vyšší sílu. Existenci Boha jako takového nepopírám, ale nelíbí se mi, co z něj udělali křesťané a církev obecně, jak se církev po staletí chová, jak se chovají lidé, kteří tvrdí, že věří, ale příkladem zdaleka nejsou.

Problém je v tom, že se můj vztah s rodiči od puberty, kdy jsem přestala chodit do kostela, dost změnil. Vlastně spolu vůbec nekomunikujeme. Možná proto, že v době, kdy jsem s nimi chtěla a potřebovala mluvit nejvíce, jsem z jejich strany cítila spíš chlad a raději jsem všechny své problémy v dospívání řešila sama. Dnes nevím, kde navázat. Rodiče jsou přesvědčeni, že za náš vztah může mé odpoutání se od víry, vyčítají mi to, stejně jako prarodiče. Nedokáží pochopit, že ač jsem bez jejich víry, můžu se chovat tak, abych se za sebe nemusela stydět. Není s nimi rozumná řeč.

A i když je teď vídám jen pár dní v týdnu, chtěla bych, aby se naše vzájemné vztahy zlepšily – jsou to přece mí rodiče a mám je ráda. Oni mě bohužel považují spíše za výchovnou chybu.

Předem děkuji za radu, jakým způsobem bych na našem vztahu měla pracovat.

Lenka

Názor odborníka


Milá Lenko,

k vaší otázce mě napadlo tolik věcí, že mám trochu problém být výstižný a dát myšlenkám strukturu – uvědomuju si, že mnohem raději bych byl s vámi v přímém dialogu. Váš dotaz by šel pojmout z pohledu vývoje vaší osobnosti, z hlediska rodinné dynamiky a vývoje rodiny i spirituálního vývoje vás i rodičů. Každý pohled (a byly by jistě i další možné) by si zasloužil více prostoru, ale pokusím se je aspoň trochu propojit. Zkusil jsem si vaši situaci představit jako určitý popis vzdálenosti od rodičů, která vám teď nevyhovuje. Je to vzdálenost, která je absencí blízkosti a určitým odmítáním. Vy jste odmítla určitou podobu víry a podle vašeho popisu rodiče odmítli vaší cestu, tedy vlastně vás. Asi zůstali stát na bodu, který pro ně znamenal/znamená něco důležitého a nemohli/nechtěli se pohnout i za cenu toho odcizení, které nastalo.

Dalo by se začít uvědoměním – kde, kdo a s čím – s jakými pocity a myšlenkami – stojíte. Možná potřebujete sama pojmenovat, co vše jste zažila a cítila a pak s větším porozuměním sobě budete moci vstoupit do dialogu s rodiči, budou-li oni k němu v nějaké míře a formě ochotni. Přijde mi, že pasáž o „špatných příkladech křesťanů“ se nějak týká vašich rodičů (resp. toho, jak jste je vnímala, co jste od nich potřebovala) a zklamání z nich. Téměř každé dítě zažívá zklamání z rodičů. Nalézt postoj k „neideální realitě“ svého života je však i důležitá část v procesu separace a stávání se originálem, nejen genetickým a emočním klonem původního výchovného prostředí.

Tématika víry a spirituality je natolik široká, že mi přijde nemožné zúžit ji jen na nějakou oblast nebo světonázor – to je podle mě jen karikatura víry. Víra (chtělo by dlouze vyjasňovat, co kdo pod tímto slovem vnímá) se týká (nebo se může týkat) všech oblastí života, vrstev osobnosti i vztahů. Je to i postoj k životu, přesvědčení, která zastávám, hodnoty, ve které věřím a uplatňuju v životě, pohled na své já i vztahy, na vztah ke světu – je mi blízké pojetí spirituality jako vztahu k „širšímu celku“.

V tomto smyslu jsme spirituální všichni a i sebevětší ateista zaujímá určitý spirituální postoj a názor. Velmi mě oslovuje pojetí, o kterém píše např. Tomáš Halík – víra je také důvěra, otevřenost a projev touhy – každý si nějak (ovlivněni různými vlivy) vybíráme postoj k  „věčnému Ty“ (vypůjčím-li si pojem od filozofa Martina Bubera). Víra může být touha v „chci, abys, Bože, byl“ nebo „chci, abys, Bože, nebyl“, přičemž za slovo Bůh si lze dosadit více „věcí“, onen širší celek apod. Tento spirituální miniexkurs popisuju proto, že je podle mě možné, že jsou aspekty víry, ve kterých jste si s rodiči blízcí nadále, a aspekty, kde si blízcí nejste. Opravdové porozumění mezi lidmi většinou nevzniká jako shoda v myšlenkovém světě, ale jako určitá emoční blízkost, která se tvoří směsí empatie, tolerance, autenticity a kdo ví čeho všeho k tomu. Porozumění vzniká „napříč spirituálním spektrem“ – je šance, že objevíte společné a blízké body i s rodiči. Přiblížení k rodičům může nastat díky komunikaci, čím jste emočně prošla vy a čím rodiče.

Třeba si vaši rodiče a možná pod jejich vlivem i vy sama myslíte, že nemáte víru. Možná je to bolí z různých důvodů – mohou si připadat, že se jim nepodařilo předat vám, co pro ně bylo zásadní, selhali a cítí vinu, kterou si pak promítají na vás. Kdyby se povedlo navázat nějaký dialog, bylo by možné ukázat, že máte jinou víru nebo dokonce „jen trochu jinou víru“. Možná by rodiče potěšilo, kdyby viděli, že nejste bez víry – možná různé aspekty víry žijete – přijde mi, že věříte v hodnotu mezilidských vztahů, což by pro určitou nezkreslenou podobu křesťanství mohl být výrazný styčný bod. Možná potřebujete zjistit, co kdo čím myslí, dostat se někam pod povrch, z myšlenek do pocitů a sdílení zkušeností, tužeb, pohledů na svět, které jsou komplexnější.

Možná půjde zjistit, že i víra se může vyvíjet – často lidé odhazují jen karikaturu víry, která skutečně nemá sílu život obohacovat a proměňovat. Často je však spiritualita také nerozvíjená a velmi naivní, jakoby odpovídala druhé lekci učení se cizí řeči. Je pak těžké vést dialog s někým, kdo vlastně nic neví a používá jen fráze a laciné argumenty, ať už z ateistického nebo jakékoholi fanatického náboženského tábora. Nevím, jak jste na tom vy i vaši rodiče, zda je ochota k tomu naslouchání si a vyjasňování, co pro koho co znamená a proč. Kdyby se vám chtělo, možná můžete hodně získat i tím, že se budete zajímat o víru vaší rodiny více do hloubky, abyste lépe rozuměla tomu, jak se dají některé věci různě nahlížet – třeba objevíte určité možnosti „překladu“ – třeba není nutno vylít s vaničkou i (Boží) dítě.

Právě v našem kulturním kontextu lze najít bohužel i bohudík velmi různé interpretace a směry v křesťanství – můžete hledat a pak znovu zvážit – více vědomě a svobodně – co si chcete nechat a co odmítnout, respektive nenásledovat a nerozvíjet. Je možné, že odmítnutí toho, co vám rodiče prezentovali, bylo více odmítnutím něčeho z nich nebo jejich vztahu k vám. Třeba je důležité ještě jednou vybírat, už méně jako „antiprogram“ vůči rodičům, ale sama za sebe. Ale neznám vás, tak nevím, zda by tohle na váš příběh sedělo, je to jen možnost pohledu, že možná to není celé o víře a postoji ke křesťanství, ale o podobě a způsobu, kdo vám jak a co předkládal. Použiju-li velmi nedokonalou metaforu, svíčková nebo bramborový salát nejsou samy o sobě dobré, nebo špatné, ale záleží, jak se připraví, jestli chci jíst, co potřebuju, jestli mě do jídla někdo nutí apod. Můžete přijít na chuť spiritualitě, která vám sedí. Velmi by vám pomohl někdo, kdo může zprostředkovat svět spirituality (ať už křesťanské či jiné) tak, jak to odpovídá vašemu životu a vašim otázkám, vašemu hledání. Zjistěte, co vás duševně sytí a naplňuje, co s vámi rezonuje. Takže jako jednu z možností přiblížení k rodičům vidím zintenzivnění vaší spirituality (v nejširším a v podstatě nadkonfesním smyslu).

Vrátím-li se k výchozímu připodobnění vzdálenosti od rodičů a přibližování se, neznám lepší způsob přibližování než radu lišky z Malého prince – blízkost se vytváří tak, že „každý den si sedneš kousek blíž a budeš se mnou“. Co vás spojuje? Jak vzniknou chvíle, kdy je vzdálenost menší, resp. blízkost větší? Neděje se to třeba tak, že některé z rozdílných názorů se nechají stranou a spojuje vás zážitek, zkušenost, sdílení? Asi nikoli náhodou se i napříč náboženstvími objevuje velká shoda v mystických tradicích, které spojuje hluboká zkušenost s duší. Možná je blízkost ve větší hloubce, nejen ve vyjasňování slov a disputacích, čemu kdo věří. Hledejte, zda jde nějak posílit víru ve vaší rodině – víru ve smyslu důvěry mezi vámi. Můžete ukázat svůj zájem, nadhodit otázky, projevit, že je pro vás důležité si rozumět, nalézt k sobě novou blízkost, která už nebude dětskou poslušností ani pubertálním vzdorem, ale více rovnocenným dialogem. Podaná ruka rodičům může napovědět. Záleží, jestli však jste na to již připravená – možná je třeba trochu zahojit zklamání z rodičů a jejich výchovy, vidět zranění, ale také se jimi nenechat spoutat. Snadno se to řekne, ale cesta může být náročná.

Část práce na vztahu můžete udělat vy, ale je třeba i reakce druhé strany. I zde by se vám mohl chodit určitý „mediátor“, ať už někdo moudrý z duchovního prostředí (mám zkušenost, že existují!) nebo terapeut, který nějakým způsobem vnímá, reflektuje a rozvíjí oblast spirituality a může vám pomoci stavět mosty, navazovat přetržené vztahy a „překládat“.

Držím palce, A.Borecký

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.