Naše audiobooky
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Poradna
Ilustrace: Jason Walker

Odpojení od života

Prázdnota, pocity smutku, znecitlivění, odpojení. Jak vznikají a jak je překonat?

Kamila Thiele

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

12. 1. 2022

12. 1. 2022

Nejsem sama sebou, nežiji svůj život. Cítím se zaseknutá, často jako v mlze, odpojená od sebe, od svých emocí. Už asi deset let. Jediné emoce, které dokážu naplno prožít, jsou vztek, strach, úzkost, lítost, smutek. Radost občas cítím, ale ta se na cestě ke svému plnému prožití zasekne jako něco nežádoucího. Velmi se mi líbil článek Rozpomenout se na život v sobě. Popisujete, co se odehrává v těle při traumatu, dojde k disociaci, nezpracování a zablokování situace. Přesně tak se cítím.

A jak popisujete – žiju dál „normální“ život, ale pouze svým racionálním já. Své pocity nebytí sama sebou a zaseknutí jsem si za ta léta už racionálně dokázala rozebrat. Matka se mnou celé dětství i pubertu manipulovala a já jsem v podstatě bytost stvořená její manipulací, strachem a nejistotami. Nedala mi prostor nalézt a vytvářet sama sebe s mým potenciálem. Ten v sobě cítím ohromný, ale zablokovaný. Otec byl v dětství postavou, která se výchovy spíše neúčastnila, a když už, pak skrze vysoké nároky, perfekcionismus a cholerické záchvaty v případě nesplnění.

Nyní mám partnera, skoro rok, poprvé v životě vím, že je to člověk, se kterým už chci zůstat. Bohužel vnímám, že nejsem schopna plně důvěřovat a že tím vztah do budoucna pokazím a to nechci. Nedávno přišlo téma děti. Již od puberty říkám, že je nechci, poslední 2–3 roky ale toto v sobě řeším až nezdravě často. Mám pocit, že dokud nebudu sama sebou, nedokážu toto rozhodnutí učinit dle sebe. Ani rozhodnutí z jiné sféry života. Zkoušela jsem psychoterapii, zamýšlet se, co opravdu chci já, a to dělat, ale vždy se vrátím zpět. Jak postupovat, abych žila svůj život a byla sama sebou?

Barbora, 28 let

Názor odborníka

Milá Barboro,

píšete, že byste ráda byla sama sebou, chcete žít svůj život. Cítíte se ale odpojená od svých emocí, nedokážete plně prožívat. Jak vyplývá z vašich řádků, uvědomujete si, že spokojenost nevychází z toho, co žijeme, ale co prožíváme a cítíme v sobě samých. To, co uvnitř prožíváme, ale ne vždy můžeme ovlivňovat.

V článku Rozpomenout se na život v sobě, který zmiňujete, jsme se tohoto tématu dotkli. Vysvětlili jsme si, jak a proč vzniká disociace – adaptační mechanismus v těle člověka, který mu ve stresové a pro něho traumatizující situaci pomůže udržet si psychickou i fyzickou integritu odpojením sebe sama od reality.

Píšete, že vaše znecitlivění má souvislost s vašimi vztahy s rodiči v době dospívání. Ano, trauma a disociace nevzniká pouze tragickou událostí typu velké dopravní nehody. Jde často o malé, ale stále se opakující nepříjemné situace, ve kterých člověk neví, jak jim čelit.

Může jít o frustrující vztahy v rodině, šikanu, zneužívání, ale i o chronické onemocnění, během nějž se lidé emočně znecitliví, protože léčba je náročná a dlouhá. Nejde o událost jako takovou, nýbrž o nedostatek zdrojů danou situaci zvládat.

Léčit duši i tělo

Ptáte se, jak z toho ven. Nebudeme zde hovořit o patologických disociacích, depersonalizaci, derealizaci, ale o znecitlivěních či disociacích středně závažných, které mají podobu prázdnoty, pocitů smutku, odcizení, odpojení. Z toho u mnohých lidí vznikají nejrůznější kompulze, závislosti na jídle, sexu, hrách, může se objevit sebepoškozování či jiné druhy chování, které člověku přináší úlevu od pocitů této prázdnoty.

První věc, co člověka napadne, je ta, že jde o depresi. Často jsou tyto stavy i takto diagnostikovány a medikovány. Deprese a disociace jsou ale dvě odlišné věci. Neznamená to, že s těmito stavy se deprese či úzkost nemůže pojit. I toto musí určit odborník.

Následná terapie by měla být zaměřena nejen na mluvené slovo, ale i na tělesné prožívání. Existují různé druhy terapií, které se traumatem zabývají. Je třeba se daného psychoterapeuta zeptat, jakým způsobem s traumatem pracuje.

Je třeba říci, že vaše obrany vznikaly dlouho, a tudíž i pro práci k jejich pochopení a uvolnění bude potřeba delší čas (odhaduji měsíce, možná i nějaký rok). V ideálním případě by bylo nechat se doprovázet někým, kdo tento disociační mechanismus dobře zná.

Způsob léčby může být různý. Důležité je uvědomit si, že zvládání těchto stavů není možné vůlí. Přehnaná snaha odvyprávět v terapii svou minulost je někdy kontraproduktivní, protože tento odhodlaný způsob může naopak ještě více zvýšit stres. Následkem zvýšeného stresu se opět aktivuje disociativní mechanismus.

Pocit bezpečí

Potřebujete terapeuta, který vás bude v první etapě vést pomalými kroky k tomu, abyste pochopila, co prožíváte. Přijmete své vlastní fungování, zjistíte, jaké spouštěče ve vás co vyvolávají, posílíte své vnitřní zdroje a bezpečí, abyste mohla jít do kontaktu se svými pocity.

V druhé fázi budete schopna integrovat ty části, které byly disociovány. Pomalými kroky společně s terapeutem, kterému budete věřit, začnete v přítomném okamžiku pozorovat pocity v těle a začnete se učit neodpojovat se ve chvílích, kdy ve vás spouštěč něco vyvolá. Cílem je v bezpečném prostředí naučit mozek, aby nereagoval automaticky.

Nemělo by jít tedy pouze o to, že budete o těžkých situacích mluvit. Potřebujete předtím získat nástroje k tomu je zvládat. V opačném případě budete odcházet z terapie s tím, že je vám hůř a hůř.

Kromě odbornosti by vám terapeut měl navíc sednout. Někdo potřebuje terapeuta spíše dynamického, zkušeného, mladého, staršího, ženu, muže. I když hlava ví, že jde o člověka s diplomy, zkušeného, sedl mé kamarádce, neznamená to, že sedne i vám. Pokud se nebudete cítit v pohodě, vaše tělo zůstane zatuhlé, v nevědomých obranách. I prostředí, ve kterém se terapie odehrává, by mělo být pro vás příjemné.

Vím, že je to poměrně dost podmínek, o kterých píši, a v současné době není lehké takové terapeuty s volnou kapacitou sehnat. Nicméně výběr pro vás vhodného terapeuta je důležitý. Možná, že vaše první terapeutická zkušenost nebyla to pravé. Nenechte se ale od práce na sobě odradit.

Až se vám podaří být znovu v kontaktu se svými emocemi, je možné dělat práci více kognitivní, tedy mít přístup ke svému myšlení, přesvědčením, hodnotám, být znovu se svým tělem, žít autenticky ze sebe, a tak snadněji udělat pro vás zásadní rozhodnutí, o kterých píšete. To bych vám moc přála.

Hodně štěstí na cestě k sobě.

Kamila Thiele 

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.