S partnerem máme vážný čtyřletý vztah. Už nějakou dobu přemýšlíme o společném bydlení a po dokončení VŠ jsme začali aktivně hledat a plánovat. Avšak partner přišel s tím, že si přeje, aby společně s námi bydlela jeho mladší sestra, která nastupuje na VŠ.
Bohužel si takové spolubydlení nedokážu představit – nemáme se sestrou kamarádský vztah, spíše formální, stejně tak s partnerovými rodiči. Po sdělení mého nesouhlasu partner naše společné bydlení zrušil s tím, že se nemůže „vykašlat na své lidi“ a vyčítal by si, že svým příbuzným nepomohl.
Toto sdělení pro mě představovalo velkou „zradu“ našeho dlouholetého vztahu a plánů. Zároveň se snažím pochopit důležitost, kterou cítí. Ocitla jsem se v patové situaci a nevím si s ní rady. Mám o náš vztah obavy a nedokážu si další fungování představit.
Cítím se nedůležitě a odstrčena na druhou kolej. Bojím se, že partner je nastavený na upřednostňování své rodiny. Kdybych ustoupila, cítila bych úzkost z toho, že jsem se „nechala zahnat do kouta“.
Jak mám takovou situaci řešit? Má takovýto vztah vůbec cenu? Mám být jen trpělivá a vyčkat? S partnerem jsme poslední dobou řešili i velmi důležité otázky budoucnosti – svatbu, děti – a cítím, jako by naše plány byly smeteny ze stolu.
L., 23 let
Názor odborníka
Milá L.,
děkuju za sdílení vašeho příběhu. Je z něj opravdu cítit určitá bezmoc, pocit, který člověk v patové situaci mívá. Vlastně jde o trochu méně obvyklou variantu tématu soužití s primární rodinou – tedy například společného bydlení s rodiči partnera. Je jasné, že takové soužití má své výhody i nevýhody a má jiný význam pro vás a pro partnera.
Vypadá to, že došlo ke střetu dvou tendencí vašeho přítele – rozvíjet váš vztah, zakládat „hnízdo“, a vedle toho pomáhat své primární rodině, postarat se o svou mladší sestru. Z jedné strany vidím určitou podobnost – přemýšlení o zakládání vlastní rodiny a potřeba pečovat o mladšího sourozence má určité společné motivy. Na druhou stranu pro většinu mladých párů je dnes nepřirozené sdílet domácnost se sourozenci nebo jinými členy rodiny. Mladí lidé mají tendenci se od primární rodiny spíš odpoutat a bez jejího přímého vlivu budovat vlastní domov, rodinu, normy a hodnoty.
Úplně chápu, že jste si to představovala jinak, že vás partnerův postoj zaskočil. Cítíte se zklamaná, odstrčená, otřásl se váš pocit výlučné osoby v partnerově životě. Chcete budovat domov pro vás dva a pro vaši budoucnost – rodinu, zatímco partner vlastně mluví o spolubydlení. Vypadá to jako překážka pro další krok ve vašem vztahu – sdílet společný domov a být v tom sami, jen vy dva, a poznat tak jeden druhého v této nové roli.
Co to pro mě znamená?
Neznám celý kontext ani partnerovy důvody pro společné bydlení se sestrou, ale podstatné je, jestli je znáte a chápete vy. Píšete, že se snažíte pochopit důležitost, kterou partner cítí. Z toho (a jednoduše i z toho, že nám píšete a máte snahu situaci pochopit a vyřešit) usuzuji, že jste otevřená na celou věc nahlížet i partnerovýma očima. To je fajn – pokud to tak máte oba, určitě najdete řešení.
Mě napadá nabídnout vám pár otázek, které se mi vynořují, když se do vaší situace vžiju.
- Co si každý z vás od společného bydlení sliboval, co jste chtěli zažívat?
- Jaký je důvod či důvody, proč by s vámi partnerova sestra měla bydlet?
- Jaký je motiv vašeho partnera pro společné bydlení se sestrou?
- Na jak dlouho by to bylo? Je to nějaké časově ohraničené období?
- Je přínos (pomoc, benefit) pro partnerovu sestru a partnera tak velký, že převáží vaše negativní pocity?
- Jakou zprávou pro vás partnerovo rozhodnutí ve skutečnosti je? (Nejde jen o fakt, že chce bydlet se sestrou, ale spíše o to, co vy z toho vyvozujete o vašem vztahu, o partnerově povaze, o jeho motivech atd.)
- Existuje nějaké jiné řešení bydlení pro vás dva a pro partnerovu sestru?
- Jak by vám společné bydlení ovlivnilo život? Jak by ho to změnilo?
Obecně v každé situaci, kdy jsme zmatení a plní emocí, pomáhá oddělit sebe (své emoce) od situace jako takové. Pokuste se na to podívat co nejvíc ne‑osobně. Myslím tím takový úhel pohledu, kdy si celou situaci představíte, jako by se vás netýkala. Jako by se týkala někoho cizího, jako by vám ji někdo vyprávěl.
Jde hlavně o to oddělit se od svých sebe‑vztažných pocitů – od pocitů, že vás tím partner zrazuje, zklamává, odstrkuje, snižuje vaši výlučnost a důležitost. Teprve pak můžete vše pravdivě vyhodnotit a zaujmout pevný postoj. Protože každá situace, kterou v životě zažíváme, a v tom partnerském snad nejvíce, nám brnká na naše vnitřní, osobní struny, které jsou napnuté na základě minulých zkušeností, zážitků, získaných norem a očekávání.
Co už je pro mě nepřijatelné?
Nikdo jiný nemůže určit, jestli má váš vztah cenu. Každý máme jiné potřeby, je nám dobře v něčem jiném. Odpověď znáte jen vy sama. Záleží na tom, jak máte nastavené priority, jaký vztah si přejete, co potřebujete, co považujete za klíčové a nezbytné.
Mám dojem, že kdybyste se zeptala deseti lidí, co si o vaší situaci myslí, dostala byste různé odpovědi. Pro někoho by bylo společné bydlení nepřijatelné, pro jiného pochopitelné, pro dalšího výhodné. Já jsem se takto několika lidí ve svém okolí zeptala a výsledkem je, že většině by vadila hlavně ta podmínka – to, že spolubydlení s partnerovou sestrou je podmínkou ke společnému bydlení. Pokud by to bylo dáno jako návrh s pádným odůvodněním (například finanční situace) a na konkrétní, omezenou dobu, bylo to většinou nahlíženo jako přijatelné, jako podmínka však nikoli.
Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na vzájemné vztahy mezi vámi třemi a na to, jak by případné uspořádání domácnosti vypadalo. Umíte si představit, že byste se se sestrou společně lépe poznaly a nějaký osobní vztah navázaly? A umíte si představit, že by ve vaší domácnosti měla roli té, která je vděčná za vaši pomoc a pomáhá vám?
Je na vás, jak se rozhodnete, jaký postoj zaujmete, v tom jste svobodná. Rozumím těžkosti celé situace – vlastně vás vyzývá k tomu, abyste zaujala postoj k celému vašemu partnerskému vztahu. V každém vztahu se takové momenty objevují, v různých kontextech, různě často. A je to tak dobře, dovolují partnerům se vzájemně lépe poznávat, učit se překonávat překážky a řešit rozpory či konflikty, rozvíjet sebe i vzájemný vztah.
Každý člověk je jiný, má za sebou jinou životní zkušenost. A jestliže se dva lidé rozhodnou sdílet své životy – být spolu v partnerském vztahu, snadno se může stát, že narazí na něco, v čem se neshodnou, nepochopí, nesladí. A to je výzva a zkouška. Buď to vzdají, vyhodnotí, že to pro jednoho/oba nemá smysl, nebo se pokusí najít společnou cestu.
Rozhodnutí je na vás obou, ale zaměřte se teď na sebe. Pokuste se vytěsnit myšlenky na to, jaký je váš partner, jak vás zklamal atd. Zaměřte se na to, co cítíte vy, co chcete, jaká jste, co s vámi celá situace dělá. Dívejte se teď dovnitř, ne ven. Odpověď najdete v sobě – ta vám napoví, jak se k celému vztahu postavit.
Pak budete nejlépe připravena na diskusi s vaším partnerem, budete vědět, na co se ho ptát, co je důležité si vysvětlit, v čem je zakopaný pes. Otevřená diskuse vás dvou je, myslím, podmínkou zvládnutí této situace. To platí obecně o všech překážkách a konfliktech, které se ve vztahu vyskytnou.
Moc vám držím palce a přeji hodně sil na vaší cestě, ať už povede kudykoli!
Milena Nováková
Pomohl vám článek?
