„K velkým věcem je potřeba velká víra,“ říká v rozhovoru lektorka měkkých dovedností Janka Chudlíková. „Vize si nedáváme pro to, abychom měli ze života další honičku. Život od nás nechce, abychom se honili, ale abychom byli tvůrčí.“
„V první řadě bych chtěla zdůraznit, že jsem původní profesí ekonomka, takže nečekejte žádné terapeutické odpovědi. Ale celý život se o psychologii zajímám, léta se živím jako lektorka a koučka a 24 let na sobě pilně pracuju, takže mé odpovědi berte jako názor vyplývající z mých zkušeností.“ Janka Chudlíková
Jak je možné, že někteří lidé potřebují změny a jiní je úplně nenávidí?
Vztah ke změnám je částečně daný – genetika nás podle současných poznatků ovlivňuje tak ze čtyřiceti procent. Nedědíme však jen geny biologické, ale přejímáme od předchozích generací i geny v chování. Přijímání změn mnohem více vychází z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Pokud nás vychovávali stylem „nelez tam, spadneš, nelítej, natlučeš si“, něco z dětské zvídavosti se zpravidla zablokuje. Lépe na tom bývají lidé, kteří měli v dětství větší volnost a radost z objevování. Navíc náš mozek je, pokud jde o změny, vlastně proti nám. Je nastaven na přežití a bezpečí, zatímco změna představuje jisté riziko a nejistotu.
Změnám se nakonec ale nevyhne nikdo.
Ano. Ať už se nám změny líbí, nebo ne, život nás do nich stejně dokope. Pokud se nutné změně vyhýbáme, skončíme nemocní, zhroucení… a řada lidí v tom i přesto jede dál. Jenže život pořád přitvrzuje. Někdo pak říká, že je krutý a nespravedlivý, ale já si myslím, že je spíš krutě spravedlivý – dostáváme totiž to, co potřebujeme pro svůj osobnostní růst.
Je nějaký rozdíl v přístupu ke změnám mezi muži a ženami, nebo je to dané typem mozku, temperamentem a výchovou?
Mozek obou pohlaví funguje z hlediska přijímání změn stejně. Tady jde spíš o psychologický proces. I když ženy jako sběračky, které se zároveň staraly o děti, jsou evolučně více zaměřené na vztahy a multitasking, zatímco muži jako bývalí lovci spíš na cíl a koncentraci na jednu činnost. Přirozeně jsme všichni nastavení na jistotu a bezpečí, ale zároveň jsme po tisíce let byli ke změně a riziku nuceni za účelem obživy. Tu dnes máme víceméně zajištěnou, tak proč bychom se vrhali do změn? Možná proto někteří lidé, když nejsou spokojení, stále brblají a stěžují si, ale stejně nic pro potřebnou změnu neudělají. Jde o ochotu na sobě pracovat. Proč je například na festivalu Psychologie.cz a různých seminářích vždycky převaha žen? I když nemám ráda paušalizaci, ženy projevují větší touhu po sebereflexi a zvídavost. Moje zkušenost je, že ženám déle trvá, než udělají nějaký radikální řez. Mužům zase trvá déle, než se vůbec na cestu sebepoznání a transformace vydají, ale potom do toho šlapou a změny realizují rychleji.
Co byste poradila člověku, pro kterého jsou změny strašák?
Zní to už jako klišé, ale základní motivací ke změnám je osobní vize. Pokud je člověk spokojený, žádné velké změny dělat nemusí, ale pokud žije v rozporu s tím, co si přeje, musí se do toho pustit. A proč je to tak těžké? Vášeň a touha po dosažení vize totiž musí být silnější než strach. Jenže většinou je to naopak. Proto prý jen 6 % lidí vykazuje spokojenost s tím, jak žijí. První krok je vize a pak zcela konkrétní odpovědi na otázky, co, jak a v jakém termínu pro její dosažení udělám. Žádné vágní: „Dám si pozor, budu se snažit, zlepším životní styl…“
Takže hlavně pozitivně?
Přestože mám ráda pozitivní myšlení, skvěle funguje také negativní motivace. Pusťte si v hlavě film o tom, jak něco, co vás štve, bude vypadat za rok, za dva, když nic neuděláte. Hlavně si představte, jak budete vypadat vy osobně, jak se budete cítit. Mozek totiž věří obrazům. Lidé jsou z té představy často úplně zděšení a uvědomí si, že to je to, co nechtějí…, ale pak jim dojde, že stále ještě mají čas něco udělat a vylepšit, že to byla jenom představa. To je nakopne.
Dělat to, s čím vnitřně souhlasím
Pořád se ale mluví o tom, jak máme žít tady a teď. Není tohle vlastně takové malování čertů na zeď, jemuž se řada lidí věnuje s chorobnou vášní a jediným efektem je ještě větší strach z budoucnosti?
Tady a teď je skvělé, ale spousta lidí si ho plete s obyčejnou pohodlností a leností. Když je potřeba změna, sama se neudělá. Nevím o žádné věci, která by jen tak vyhnila. Samozřejmě, některé drobnosti se řeší samy, třeba že nenapíšete článek a máte to štěstí, že z čísla vypadne, ale na to se nedá spoléhat. Odkládáním akce vzniká stres a je prokázané, že ve stresu nejsme kreativní, i když spousta lidí vykřikuje, že bez tlaku „dedlajnů“ z nich nic nevypadne. Otázka je, jak kvalitní výsledek pak dodají. Dobrý možná jen za předpokladu, že už byli, jak tomu říkám, „mentálně těhotní“, měli vše nachystané v hlavě a jen to na poslední chvíli dotáhli. Pod stresem je totiž náš mozek nastaven jen na útok, útěk a ustrnutí, takže opravdu není žádný prostor pro kreativitu.
Ale zpět k tady a teď…
I buddhisté mají cíl, ne že ne, jenže nežijí kvůli těm cílům, ale kvůli cestě, nikoli honbě za nimi. Dejme tomu, že mám v plánu jít na výlet. První, co udělám, je, že si řeknu, kam chci dojít. Ráno vstanu a vydám se tam. Po cestě tam potkám dřevorubce, popovídám si s nimi… a z těch zážitků na cestě se skládá obraz dne i života. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že důležité je to, že tam JDU, ne to, že tam DOJDU.
To pak ale mohu jen tak chodit kolem dokola a nic!
Dokola chodíte, jen když nemáte vizi, bez ní vás to totiž stahuje k minulosti. V 95–99 % případů mozek spouští autopilotní reakci podle toho, co už zná z minulosti, chybí kreativita. Musí se proto naučit odpoutat se od minulosti. Nejdůležitější na našich cestách jsou právě ty zastávky, třeba setkání s dřevorubci, to je to „tady a teď“, ne honba za cílem… Chrám svatého Víta se taky stavěl přes 600 let a byla k tomu potřeba velká víra ve vlastní vizi. Vize si nedáváme pro to, abychom měli ze života další honičku. Život od nás nechce, abychom se honili, ale abychom byli tvůrčí. Abychom se stále učili žít dobře a zdravě. Já si třeba každý den pustím nějaké zahraniční video, vykouknu z toho našeho malého rybníčku, poměřuju to, co dělám, s tím, co dělají venku, učím se pořád nové věci.
Například?
Před rokem jsem začala dělat on‑line poradenství. I kdyby mi nevydělalo ani korunu, hodně mi dalo: jsem v kontaktu s mladými lidmi, stíhám současnou dobu. Kdybych se do něj nepustila, jelo by to kolem mě jako rychlík, mohla bych mu tak akorát mávat, ale takhle se v něm vezu! Jenže změna a zkoušení nových věcí vždy znamená, že dočasně jdete do nepohody. Lidé kolem mě tenkrát děsili, jak to dopadne, a dnes říkají: „Jé, ty se máš!“ A mám se! Odvážní ale musíme být sami pro sebe, ne to dokazovat světu. Dělala jsem dřív vrcholovou manažerku, byla jsem personální ředitelkou v Léčivech (dnešní Zentiva). Jako samoživitelka s vysokou hypotékou jsem šla z velkého příjmu na nulu s tím, že chci žít jinak, nechci dělat věci, s nimiž vnitřně nesouhlasím, navíc jsem v té době znala dva lidi, kteří se v poměrně mladém věku opravdu „udřeli“. Byl to velký risk, velká změna, ale vyšla.
Zvědomělá touha srdce
Není to tak dávno, kdy jedinou vizí žen byl bohatý a spokojený sňatek, jak jsme na tom s vizemi nyní? Nejde to mužům snáz a nemají jiné vize než ženy? Já třeba mám pocit, že většina velkých změn v životě „se mi děje“. Ovlivňuju jen dílčí věci (zhubnu, začnu běhat, cvičit Tibeťany…).
Ale i to jsou velké změny! To přece není až tak snadné! Vize není nutný konkrétní cíl, kterého musíte za každou cenu dosáhnout. Je to spíše stav bytí, za kterým v klidu kráčíte a užíváte si „tady a teď“ s tím, že máte směr, a víte, proč děláte to, co děláte. Vize dává životu hlubší smysl a pomáhá nám lépe se rozhodovat. Lidé, kteří začínají s myšlenkou na konec a drží směr, jsou v životě úspěšnější a spokojenější. Pro ženu je často vize už jen potenciál mít dítě, ať už ho využije, nebo ne. Svou vizi vlastně máme uvnitř sebe. Muži musejí svou vizi hledat a najít ve vnějším světě, o to je to pro ně náročnější. Dříve šli do bitvy, aby ochránili ženu a děti. Dnes to je složitější. Ale to bychom se dostaly ke zcela jinému tématu.
Existuje v životě vůbec větší změna než mateřství? Řada žen k němu dnes přistupuje jako k projektu, ostatně sousloví „pořídíme si dítě“ to přesně vystihuje. Z nevhodného projektu odejdou, ale když zjistí, že mateřství není to, co čekaly, navíc ten vyžadující tvor koliduje s kariérou, dítě už jim nikdo neodpáře, co s tím?
Na to by měl odpovídat spíš psycholog, ale já ženám z pohledu svých zkušeností i jako šťastná matka 24leté dcery říkám jediné: „Uklidni se, mateřství je nejlepší job tvého života a povede se ti jednou, dvakrát, třikrát za život. Nic ti neuteče.“ Navíc dítě první tři roky života jednoznačně potřebuje matku. Je to tak evolučně nastavené, protože po tu dobu děti bývaly dříve po tisíce let kojené. Tuhle vazbu dítěti nemůže sebelepší otec ani chůva nahradit.
Jaký je rozdíl mezi vizí a ambicemi? Některé lidi ambice úplně sžírají a představa pozvolné salámové metody – rozdělení velkého úkolu na kousky a odměňování se za jejich dosažení – je pro ně děsivá. Každý den trpí tím, že nejsou tam, kde by chtěli být.
Vize je zvědomělá touha srdce. Je to vášeň. Jde o niternou záležitost, která není vázaná na druhé. Nic si tím nedokazujeme, nemáme ji kvůli druhým, ale kvůli sobě – na rozdíl od ambicí. Nepoměřujeme se s jinými lidmi, jen si nacházíme svoje místo. Ambice jsou skrytou soutěží s ostatními a mohou nás uvrhnout na falešnou stezku boje s celým světem, který nemůžeme vyhrát.
Pokud je mou vizí třeba lepší bydlení, jak se mohu za jednotlivé kroky odměňovat – nákupy to v rámci šetření nebudou, jídlo taky ne, to bych za chvíli vážila metrák… Jaké máte vyzkoušené odměny?
Odměna by neměla být jen pokrm pro tělo, ale i pro duši. Já se odměňuji výletem, minidovolenou, masáží, četbou, koupelí ve vaně s aromatickými olejíčky, voňavou svíčkou, prostě věcmi, které ve mně vyvolávají pohodu.
A co mě tak zhruba čeká, když se s problémem nechuti ke změnám obrátím na kouče?
Zásadní věc je ta, najít si dobrého kouče, který umí rozlišovat mezi terapií a koučinkem. Jsou sice lidé, kteří dobře zvládají obě profese, ale pak musí být jasně dané, co s klientem dělá. Koučovací metody jsou vhodné na jakéhokoli téma, i na postupné přijímání změn. Kouč se na rozdíl od terapeuta nedívá do minulosti a do traumat, ale na to, co se děje teď a co klient chce v budoucnu. Pomáhá pochopit status quo, najít vizi a „rozchodit“ užitečné návyky vedoucí k jejímu dosažení. Takže vás čekají jednotlivá sezení a na těch se postupuje krok za krokem k vašim cílům a přáním.
Podívejte se na záznam přednášky Janky Chudlíkové:
Máme možnost volby
Videozáznamy přednášek odborníků Psychologie.cz jsou pro předplatitele. Předplatné, tedy přístup k našemu hlavnímu obsahu, si můžete aktivovat tady: https://psychologie.cz/predplatne/
