Před rokem jsem se seznámila se svým současným partnerem. Všechno klapalo úžasně, vztah rozkvétal a já byla spokojená. Po dvou měsících jsem věděla, že s tímto člověkem chci sdílet svůj život. Od začátku jsem věděla, že je to velmi hodný muž, ale trochu žárlivý a výbušný. V té době se mi to zdálo v pořádku. Každý má přece své mouchy. Ale asi po deseti měsících mi přítel začal dělat příšerné žárlivé scény. Nikam mě ani nechtěl pustit, když jsem si měla vyjít po měsíci s kamarádkou ven, hned se mě vyptával s kým jdu, kam jdu a ať se opovážím jít s nějakým jiným mužem! Tohle nebylo naposledy. Pokaždé, když mi třeba jen někdo volal nebo mi přišla sms, tak se mě hned vyptával, kdo to je. Pořád si myslel, že si píšu s jiným mužem nebo že ho podvádím. Zdá se mi hodně majetnický.
Po několika scénách jsme se začali hádat kvůli úplným maličkostem. Vždy z nějáké malé hádky vzrostla velká a my se pak spolu přestali bavit. Vždy zase přišel a omluvil se, ale po několika dnech to bylo to samé. Je nervák, takže ho naštve i úplná maličkost. Pokaždé se mi zdálo, že prostě ve mě nemá důvěru. Když jsem se ho na to ptala, tak mi odpověděl, že mi samozřejmě ve všem věří, jen je prostě žárlivý, protože mě miluje a má o mě strach.
Čím víc hádek je, tím víc se mi citově vzdaluje, už to prostě není takové, jaké to bývalo. Nevím, co těď mám dělat. Mám i strach, že opět skončím sama. Můžete mi prosím poradit, jestli má tento vztah ještě cenu nějakým způsobem udržovat, nebo mám od něj raději odejít?
Karla
Názor odborníka
Milá Karlo,
na váš příběh se lze dívat z různých úhlů pohledu a úrovní. Začněme třeba tím, zda a do jaké míry můžeme vnímat žárlivost a strach o partnera jako důkaz lásky. Když někoho miluji, tak je celkem přirozené, že si přeji, aby se mu dařilo dobře a byl šťastný. Je také přirozené, že chci trávit s milovanou osobou společný čas a že si přeji, aby mi byl věrný a nikdy mne neopustil. Každý vztah v sobě však nese vždycky také riziko svého konce. Pokud má jedinec dostatek vnitřních zdrojů, tak tuto skutečnost tolik neřeší. Prostě si dovolí prožívat přítomnost naplno.
Možná i proto, že cítí, že pokud by došlo k rozchodu, bude to sice bolet, ale on to unese. Přehnaný a často neodůvodněný strach, že bych o partnera mohl přijít, v sobě většinou zahrnuje obavy na hlubší úrovni: bojím se bolesti ze ztráty, bojím se samoty a prázdna, které by mohlo přijít, kdybys mne opustila, život bez tebe pro mne ztrácí význam a proto chci, abys tu byla jen pro mne a proto si tě hlídám a chci tě mít pod kontrolou.
Kořeny těchto strachů sahají často do raného dětství, kdy jsme nedostali to, co nám patřilo. Mám na mysli citovou podporu a ujištění, že jsme v bezpečí a že nebudeme opuštěni. Pro dítě je přítomnost blízké osoby podmínkou přežití. Tam jde skutečně o život. Dítě, které zažilo pro něj silně znejišťující situaci, si pak nese životem až do dospělosti přesvědčení malého dítěte, že je třeba být „na pozoru“ a hlídat si milovanou bytost. Často se stává, že mu pak některá situace v současnosti připomene tu z dětství. Tato podobnost rozezní staré pocity, strach z opuštění toho malého dítěte v něm a on to prožívá jako by se to dělo právě teď, aniž by si uvědomoval tyto souvislosti.
Problém je v tom, že už je dospělý a má jiné prostředky, jak by to mohl a měl zvládnout. Někdy stačí si tuto skutečnost uvědomit, někdy je třeba pomoc odborníka. Sama jsem se několikrát setkala při práci se svými klienty s tím, že k takovémuto zranění došlo při pobytu dítěte v nemocnici. Bílé pláště, cizí prostředí, dítě se muselo vypořádávat s nemocí a nikdo z rodičů tehdy nemohl být nablízku. Existuje ale samozřejmě celá řada dalších možných zážitků.
Vraťme se na začátek. Pokud má vztah dobře fungovat, je třeba, aby si partneři dávali vzájemně prostor a důvěru. Jakmile však dojde z jedné strany k omezování, druhý z partnerů se dříve nebo později začne „dusit“. To může být začátek konce vztahu. Strach ze ztráty sám o sobě přináší ztrátu a bolest.
Vy a váš partner máte jednu věc společnou. I vy se na konci svého dopisu zmiňujete o svém strachu, že opět skončíte sama. Dle mého názoru neexistuje jednoznačná odpověď na vaši otázku, zda má cenu tento vztah nějakým způsobem udržet. Doporučovala bych, abyste si s partnerem o vašem vztahu otevřeně promluvili. Zkuste se zdržet výčitek. Mluvte o tom, co prožíváte, když se mezi vámi něco děje. Můžete také zkusit zjistit, zda by měl zájem s tím něco dělat s pomocí odborníka. V žádném případě ho ale do ničeho nenuťte. Mělo by to opačný účinek.
Vaše rozhodnutí zda zůstat nebo ze vztahu odejít pak bude záviset na tom, které cestě dáte vy s hlubším porozuměním situace přednost. Když se rozhodnete ze vztahu odejít, pocítíte pravděpodobně zmiňovanou samotu. To může bolet a zároveň to může být pro vás i výzva k práci na sobě. Třeba změníte svůj životní styl a začnete dělat věci, které vás naplňují, abyste zmírnila svoji samotu. Třeba ujdete kousek své životní cesty s pomocí odborníka a podíváte se na příčiny svého strachu.
Varianta, že zůstanete ve vztahu a budete pasivně a trpělivě žárlivé scény svého partnera snášet, je dle vašeho dopisu dost málo pravděpodobná. Ale i takové ženy se najdou. Žijí s vnitřním přesvědčením, že je lepší snášet omezování a hádky, než být sama. Takovým ženám by pomohla obnova vnitřní ch zdrojů, podpořit svoje sebevědomí, sebeúctu, vnitřní sílu…
Využívejte celý web.
PředplatnéKdyž se rozhodnete ve vztahu zůstat a nastane ta lepší varianta, tedy to, že budete svoje problémy řešit každý sám za sebe i společně, se vzájemnou úctou a ohleduplností jeden k druhému, může mít váš vztah jistě šanci.
Držím vám palce :)
