Dobrý den,
před časem (nyní je tomu něco přes rok) jsem potkal svoji nynější přítelkyni. Zpočátku se zdálo všechno krásné, jak tomu většinou bývá, ovšem po zhruba půl roce na mně začala být přítelkyně závislá. Začalo to spaním u mě a postupně jsme spolu začali dělat úplně všechno.
Jednou se mi naskytla dobrá pracovní příležitost – jít pracovat na týden do Německa. Přítelkyně mi denně psala tunu sms, plus si se mnou chtěla celý večer psát na facebooku, což bylo ovšem po dvanácti hodinách v práci celkem vyčerpávající. Párkrát mi také volala, že už to psychicky nezvládá a že se bojí, že si něco udělá, což mě strašně moc vyděsilo – ten pocit odpovědnosti za to, že se jí něco stane.
Kvůli nešťastné náhodě jsem ale musel odjet o něco dřív, takže jsme to zvládli a já to nějak přehlížel a říkal si, že už ji to zřejmě přešlo. Před pár dny jsme se však lehce pohádali u mě doma, ona vyskočila z postele, otevřela okno a chtěla skočit. Naštěstí se mi ji povedlo z okna strhnout a vtáhnout ji zpět.
Jsem na ni opravdu hodný, někdy mi přijde, že až moc. Ona je ale každý den kvůli něčemu smutná, a to už jen kvůli tomu, že se například učím a nestačím jí věnovat „dostatek pozornosti“ – napříč tomu, že jsem s ní téměř celý den. Prosím o radu, už opravdu nevím, co mám dělat. Miluji ji, ale někdy už je toho i na mě moc…
Greg
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Píšete si o radu. Nevím, jestli vám poradím, ale můžu vám napsat, co si o vašem příběhu myslím. Potřeboval bych asi vědět něco více o vaší přítelkyni, takhle je to do značné míry jen hádání (na druhou stranu právě v tom tkví kouzlo i slabina internetových poraden.) Dovolil bych si svou odpověď rozdělit do několika částí…
-
Sebevražda
Na podobné téma jsem tu v poradně už, myslím, odpovídal, takže jen zopakuji, co už jsem už kdysi psal. Vyhrožování sebevraždou v situaci, kdy chci druhého k něčemu donutit, není fér. Je to podpásovka nejhoršího kalibru založená na prachsprosté manipulaci. Funguje právě kvůli tomu pocitu odpovědnosti, o kterém píšete. K tomu mám jediné. Za svou přítelkyni v tomto ohledu zodpovědný nejste. Pokud si něco udělá, je to jen a jen její věc a rozhodnutí.
Je mi jasné, že teď zase budu označen za příliš příkrého, takže to ještě zhorším krátkým exkurzem do teorie sebevražd. Většina sebevražd, či pokusů o ně, je takzvaně patických, to znamená, že jejich motivace je podmíněna nějakou psychopatologií, tj. s něčím, co už je za pomyslnou hranicí vymezující oblast duševní normality. Opakem jsou sebevraždy nazývané biické, u nichž žádný důvod pramenící z psychopatologie není. Těch je ovšem mizivé procento.
To, že vám někdo dost rychle neodpoví na sms, ovšem za dobrý (rozuměj nepatologický) důvod k sebevraždě považovat nemůžeme. Z toho plyne, že přítelkyně vás buď jen vydírá a pak samozřejmě stojí za zvážení, zda chcete v takovém vztahu být. Nebo má skutečně nějaké psychické potíže (jako je například deprese nebo porucha osobnosti) a s těmi jí sám pomoci nedokážete. Jediné, co můžete udělat, je nasměrovat ji na odbornou pomoc.
Na druhou stranu, tohle je právě ten moment, kdy by bylo třeba o vaší přítelkyni něco vědět. Domnívám se, že je velmi mladá, což je aspekt, který k takovému jednání může někdy vést. Je možné, že podobné strategie používá někdo v její rodině, je možný tisíc vysvětlení. Promluvte si s ní, snažte se ji pochopit a pak se nějak rozhodněte. Ale nenechte se vydírat. A pamatujte si, nejste za ni zodpovědný. Jste snad zodpovědný za (realistické) sliby, které jste jí dal. Ale nejste zodpovědný za plnění jejích očekávání. -
Pozornost
Téměř absolutní pozornost musíme věnovat malým dětem. A s tím, jak rostou, jí může trochu ubývat. U dospělého člověka předpokládáme, že se nějak dokáže zabavit sám. A že pochopí, že když se učíme, neznamená to, že už ho (ji) nemáme rádi.
Samozřejmě, že v partnerském vztahu nějakou pozornost tomu druhému věnovat musíme. I zde platí to, že každý jsme jiný. Každý máme nějakou potřebu a schopnost pozornost dávat a nějakou potřebu pozornost dostávat. Ideální samozřejmě je, pokud jsou tyto vlastnosti v rovnováze jak u jedince, tak i v páru. Ideál je sice málokdy dosažitelný, ale můžeme se mu aspoň blížit. Je samozřejmé, že přítelkyně nemůže mít 100 % vaší pozornosti. A mělo by být jasné, že je nemůže ani chtít. O důvodech, proč je chce, zde můžu jen spekulovat.
Nemám příliš rád psychologické řeči o vymezování hranic, ale zde by byly asi na místě. Promluvte si s přítelkyní o tom, kolik času a pozornosti jí chcete věnovat. A to pak dodržujte. A hranice pak spočívají v tom, že ona nebude požadovat víc a vy v ní nebudete vyvolávat nejistotu pramenící z toho, že jednou víc dáte a podruhé už ne.
Nevím, jestli vám to k něčemu bylo. Podle mého názoru je zřejmé, že vás čeká rozhodnutí o tom, zda s přítelkyní být nebo ne. Někdy totiž ani to, že někoho milujeme (nebo někdo miluje nás), nestačí k tomu, abychom spolu byli schopni být. Váš dotaz se hodně týká toho, co po vás přítelkyně chce. Mě k tomu ještě napadá otázka, co vlastně ona dává vám.
Držím vám palce,
Pavel Král
Pomohl vám článek?
