Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Po smrti syna měl poměr s terapeutkou: Mluvte spolu o svých pocitech.

16. 9. 2014

Dobrý den,

po dvou letech nalézám odvahu svěřit se a otevřít svůj problém. S manželem jsme vychovali tři skvělé, dnes dospělé děti, které již žily svým životem a přinášely nám radost. Osudná tragická smrt našeho nejmladšího syna zcela převrátila náš život.

Nemusím popisovat prvotní období beznaděje, žalu, trápení, nespavosti a hororových nocí. Kamkoliv se podíváte, vidíte svého milovaného syna, slyšíte otevírání dveří, když se vrací domů, zvuk motorky – úleva, že je zdráv. Rodiče, kteří přežijí své dítě, budou poznamenáni na celý život.

Oba jsme se snažili nastávající situaci řešit zcela odlišným způsobem. Já jsem vyhledala pomoc psychologa a pod vlivem antidepresiv se snažila doslova přežít. Manžel vyhledával vědmy a snažil se najít odpověď na otázku, proč musel syn odejít tak mladý. Jeho smrt byla pro něj podivná. Na cestě domů na motocyklu jej do helmy trefil malý ptáček a syn havaroval.

Po dvou sezeních u „vědem“ manžel nebyl spokojený. Poté dostal doporučení k osobnostní poradkyni, která od první chvíle byla dle jeho názoru ta pravá. Od první návštěvy u ní manžel byl jako vyměněný. Porozuměli si.

Shodou okolností jsem se dostala k mailům psychoterapeutky a muže (prosím neodsuzujte mě, muž mě o to požádal) a zjistila jsem, že manžel neplatí za poskytnuté sezení, a že je mezi nimi více než vztah klienta a odborného poradce. Následovaly dva neskutečně dlouhé měsíce, kdy jsem věděla, že udržují intimní poměr. Manžel mi oznámil, že se zamiloval a chtěl odejít „konat dobro“ k té hodné paní. Sdělil mi, že „už mu zase chutná sex“ a že to, co prožívá s ní, už si nenechá nikým vzít.

Neskutečně dlouhé proplakané noci, vztek, bezmoc, neschopnost se soustředit na práci, to byl důsledek jeho návštěv u milé paní. Nadšení z duchovna, které sdílel, tantrické masáže, meditace, holotropní dýchání, konstelace, to vše se mnou otřásalo. Mojí oporou byly děti a vnoučata. Po poradě s lidmi z Dlouhé cesty jsem s manželem chtěla skončit vztah a dát mu prostor pro jeho další posun v životě. Poté náhle ukončil vztah s psychoterapeutkou a vrátil se domů.

Můj problém spočívá v tom, že jsem manžela sice přijala zpět, protože ho skutečně miluji, ale ztratila jsem bezmeznou důvěru, kterou jsem k němu kdysi měla. Neustále se mi vybavují situace, kdy mi sděloval zážitky, které prožil s ní. Je to jako nůž v srdci – bolestné a zničující. Jak jen mohl? Já jsem potřebovala slyšet slova milujícího muže, který by mně utěšil a řekl, že je tu pro mne, že ví, že náš chlapec už tu není, a že mně o to víc bude milovat…

Jak mám tuto situaci ustát? Jak dál posunout náš vztah? Nevyčítám mu nic, ale v srdci to hlodá…

Marie

Názor odborníka


Milá Marie,

moc si vážím vaší důvěry, toho, že jste nám napsala a svěřila se, chápu, že zhmotnit tento příběh a s ním spojené pocity „na papír“ je obrovsky náročné a bolavé. Především musím říct, že vás obdivuji. Obdivuji váš nadhled a schopnost odpuštění. Píšete: „Nevyčítám mu nic…“ – to by jistě nezvládl každý! A obdivuji to, že jste celou situaci zvládla a dokázala si říct o pomoc, jste silná žena s obrovským srdcem a velkou osobnostní zralostí.

A v neposlední řadě, důkazem vaší zralosti a schopnosti nadhledu je i to, že se na nás obracíte i přes to, jakou máte s „terapeutkou“ osobní zkušenost. Můžu vás ujistit, že intimní poměr s klientem je v psychoterapii naprosto nepřípustný z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, že terapeut může snadno uvést klienta do vztahu závislosti, což vede k naprosto nezdravému vztahu.

Vyrovnávání se smrtí probíhá u každého jinak

Když jsem si přečetla váš příběh, snažila jsem se do vás maximálně vžít. Podívala jsem se na stránky Dlouhé cesty. Upřímně musím říct, že už při pohledu na titulní stránku mi tekly slzy. Smrt vlastního dítěte je jednoznačně největší trauma, jaké může člověk zažít. Už jsem se v životě bohužel setkala s lidmi, kteří měli podobný příběh, ale to nic nemění na tom, že je to neuvěřitelně silné téma i pro nás odborníky. Neumíme vrátit čas, bohužel.

Právě proto, že smrt dítěte je tak obrovským traumatem a proto, že je naprosto nevratná, je celý proces vyrovnávání se s ní velmi dlouhý a u každého probíhá zcela jinak, v jiné podobě, v jiném časovém horizontu, s jinými emocemi i chováním. A pomoc z vnějšku je sice podpůrná, ale nedokáže zázraky. 

Moje zkušenost s klienty, kterým vážně onemocnělo nebo zemřelo dítě, ukazuje pár zajímavých společných rysů. Prvním z nich je, že ženy jsou většinou více schopné situaci řešit, to znamená, že o své bolesti mluví, vyhledají odbornou pomoc nebo se aktivně snaží nějakým způsobem bolest alespoň dočasně zmírnit. Muži oproti tomu mívají větší tendenci od tématu utéct, popřít své pocity a jakoby vše vytěsnit ze života. Někdy to působí až nezájmem nebo ignorancí, ale je to o tom, že tu bolest prostě neunesou a jejich obranný mechanismus jim všechna fakta jakoby vytěsní z mozku. Možná to trochu vyznívá jako kritika mužů, ale tak to vůbec není myšleno. Prostě každý v danou chvíli dělá, jak říkáte, doslova cokoli, aby přežil. 

Ženy mohou upadat do depresí, muži hledat kompenzaci

S tím souvisí i to, že ženy mají větší tendenci upadat do depresí, trpí silnými úzkostmi a poruchami spánku a podobně. Muži můžou naopak spíš působit jakoby normálně, bez výrazných reakcí a změn, ale všechno probíhá nevědomě a neviditelně uvnitř. Změny můžou být spíš vidět v tom, že se víc věnují něčemu, co dříve nedělali, hledají kompenzační aktivity. Často to bývá chození do hospod, jakoby za zábavou, prostě někam, kde vypnou a nebudou na nic myslet. Muži toto umí lépe než ženy a je to jejich výhodou. Objevování duchovna k tomu patří také, přináší totiž navíc i úlevný pocit, že smrtí nic nekončí.  

A další věc je, že ženy většinou silněji reagují hned po tragické události, zatímco muži mívají delší latentní období, kdy se jakoby nic neděje, ale pak to ve velkém často bouchne. 

Nic z toho, co jsem napsala o rozdílech mezi muži a ženami, samozřejmě neplatí obecně a pro všechny. Ani to není výsledek nějakých studií nebo výzkumů. Popisuji svou zkušenost, kterou mám jak ze své praxe, tak z osobního života. Možná, že všechny tyto tendence mají své kořeny evolučně starších rolích muže a ženy, v tom, co prostě kdysi dávno každý z nich musel zvládat. 

Nevěra nejspíše byla pro manžela cestou úniku

Ve vašem příběhu se to myslím ukazuje v souladu s těmito tendencemi. Váš muž vlastně řešil mnohem víc otázku proč, než co s tím a jak dál. Jakoby utíkal k nějakým jiným světům, k jiné realitě, která by tu současnou popřela. Vy jste se snažila se synovou smrtí vyrovnat a nezhroutit se, protože jste si ji naplno uvědomila. A právě tím jste nejspíš pro manžela byla ohrožující – tu krutou realitu jste mu vlastně nevědomky připomínala. Proto utíkal tam, kde mu ulevovaly tvrzení o jiných nadpozemských, duchovních světech.

A stejně tak to nejspíš měl i s paní poradkyní. Nevěra pro něj pravděpodobně byl způsob, jak být daleko od rodiny, která je plná synovy ztráty. Dostával se do světa, kde má smrt přátelskou podobu a není koncem života. Ať se dělo doma cokoli, pořád mu to připomínalo, že tam syn není. A troufám si říct, že v tu dobu nejspíš váš manžel v souvislosti s absolutním potlačením emocí neměl kapacitu být vám oporou a myslet na to, jak vám ubližuje. A tím ho v žádném případě neomlouvám. Nejsem v pozici soudce, ale toho, kdo vám nabízí způsob, jak situaci pochopit. Není spravedlivé, že jeden se k druhému snaží přiblížit, zatímco druhý spíš utíká. Ale má smysl to soudit?

Bohužel to tak bývá, když je člověk na dně svých sil, v bolesti a beznaději, většinou mu nezbývá žádná kapacita na to, aby byl oporou i těm nejbližším, které miluje. Jakoby najednou veškeré city k někomu zmizely, jako by to byl jiný člověk, který nemá srdce. K tomu se ještě často v určitém období připojí takzvané hledání viníka, a i když to působí úplně nepochopitelně a strašně, partneři se buď otevřeně, nebo skrytě, ve svých myšlenkách, můžou obviňovat z toho, co se stalo. Nevím, jak to bylo u vás a jak jste spolu komunikovali, ale mám pocit, že by to mohlo s manželovou nevěrou souviset. Mohl mít potřebu vás potrestat nebo prostě na vás svalit svůj hněv, který je vlastně transformovaným smutkem.

Neberte si situaci osobně a s mužem si promluvte

A co teď s tím? Hlavně spolu mluvte! Ale ne o podrobnostech poměru vašeho manžela. Mluvte spolu o svých pocitech, ať už v souvislosti se smrtí syna, nebo v souvislosti vašeho odcizení, vaší zlomené důvěry, vašich emocí směrem k manželovi. Lidé, co si něčím podobným prošli, pak po pár letech často řekli: „Sakra, proč my jsme spolu tenkrát nebyli schopní mluvit? Proč jsme nesdíleli svůj smutek, svoje pocity? Proč jsme prostě jen nebyli v objetí, jeden pro druhého?“. Ono to s odstupem času vypadá všechno jinak a je jasné, že „tenkrát“ to jeden, druhý nebo oba neviděli. Prostě proto, že ani jeden nevěděl, co se s ním děje, nevěděl kudy kam.

Máte právo být na manžela naštvaná, být zklamaná, smutná, prostě cokoli. Pro vás je teď velmi důležitý fakt, že to nebylo o vás, ale o manželově způsobu vyrovnávání se s traumatem. O jeho potřebě hledat jinou, přijatelnou realitu, o jeho nutkání být všude jinde, než tam, kde mu syna všechno připomíná. Snažte se NEBRAT SI TO OSOBNĚ. Vím, snadno se to řekne. A proto všechna ta výše uvedená vysvětlení PROČ. Důvěra je strašně křehká, obzvlášť v krizovém životním období. Posílit ji ale může především důvěra v sebe a v to, že stojíte na svých nohách. Že jste celou situaci nejen zvládla sama, ale dokázala jste překonat další rány v podobě manželovy nevěry. Vy jste v danou chvíli mohla být nejlepší na světě, a přesto se to stalo. Je to jeho selhání, nikoli vaše. A myslím, že manžel to moc dobře ví.

Váš vztah prochází obrovskou, snad tou nejtěžší zkouškou. Může vás to posílit, nebo zničit. Záleží na vás obou, pro co se rozhodnete. Je vidět, že vy jste se rozhodla pro to první. A co váš manžel? Jak se k tomu staví? S čím se vlastně vrátil? Má náhled na to, co se stalo a co díky jeho „procesu“ prožíváte? Uvědomil si, co skutečně chce a kam patří? 

Soustřeďte se na přítomnost a budoucnost

Nebudu mluvit o krocích, které by měl dělat on, protože se na nás neobracíte jako pár a tak jeho nejspíš nemůžeme ovlivnit. Nicméně důležité je, aby jeho „návrat“ byl stoprocentní, důvěryhodný a zahrnoval jeho náhled na to, co se stalo. Více můžu mluvit o tom, co můžete udělat vy. Prostě neskrývejte před manželem své emoce, mluvte s ním o tom, co je teď, co teď chcete a potřebujete, co potřebuje on. Nezabíhejte do minulosti, to by vás jen ničilo. Třeba na to přijde čas, ale teď je prostor pro to, co je teď a tady a kam to směřuje. Dávejte manželovi zpětnou vazbu a soustřeďte se na to, kde můžete najít blízkost. A při tom všem myslete na to, že i když jste se rozhodla vzít ho zpět, víte, že na něm nejste závislá. Že on je teď ten, kdo vás musí přesvědčit, že je s vámi, že je tu pro vás a že budete těžké chvíle překonávat spolu. 

A nebuďte na to všechno sama. Mějte v blízkosti lidi, které máte ráda a pokud to nestačí, dopřejte si pomoc odborníka. Zasloužíte si oporu, péči a pozornost. Na vztahu teď budete muset oba pracovat, to je jasné, vy na hledání momentů, kde ucítíte starou známou, nebo novou důvěru, manžel na tom, aby vám ukázal, že je zpět se vším všudy a že se poučil. Není to lehké a je to dlouhý proces. Zvažte možnost párové terapie, ta má ale smysl pouze tehdy, pokud jste oba motivovaní.

Moc vám držím palce, máte mou plnou podporu a obdiv!

S pozdravem

Milena Nováková

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.