Dobrý den,
předně vám děkuji za čas. Vychovával mě otec a babička, matka měla, když jsem byla malá, problémy s alkoholem. Přesto jsem měla maminku velmi ráda a časem jsme k sobě nalezly cestu a stýkaly se. Všechno vypadalo dobře, nedávno ale náhle zemřela a mne to hluboce zasáhlo.
Nikdy jsem nebyla veselé dítě, v průběhu dospívání se to zhoršilo. Bila jsem se, řezala, ale časem se tyto projevy podařilo zvládnout. Nikdy jsem ale neviděla ve své budoucnosti žádný smysl, štěstí mi dávala jen má rodina.
Tyto pocity přetrvaly do dnešního věku. Nejsem typ člověka, pro kterého by bylo vhodné manželství, nechci ani děti, nejsem přesto samotář – toužím po přátelích a rodině, ovšem záleží mi na mé původní rodině, nikoliv na tom, abych si s nějakým mužem vytvořila rodinu novou.
Má původní rodina nikdy nebyla velká – máma, táta, babička. Po smrti matky se ale ještě zmenšila. Vím, že babička brzy odejde také. I před smrtí matky jsem byla permanentně smutná, plačtivá, teď se to zhoršilo. Nedovedu si užívat času s blízkými, jen čekám až zemřou i oni, je to, jako bych je už viděla mrtvé.
Každodenní život mi přijde vyčerpávající, jsem unavená a často bych si přála zavřít oči a umřít taky, uniknout nekončící bolesti a stresu. Kvůli tátovi ale nemohu, nechci ho tomu vystavit.
Vím, že až zemře i on, spáchám sebevraždu. Začínám se ale bát, abych to vydržela alespoň do té doby. Pomohly by mi do té doby léky, psycholog, abych byla do tátovi smrti funkční? Děkuji za jakoukoliv radu.
Tereza
Názor odborníka
Dobrý den, Terko,
prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, ho samozřejmě hodně ovlivňuje. Píšete, že máma měla problémy s alkoholem, když jste byla malá. Kdo ví, jak to bylo v těhotenství a jak ho vůbec prožívala. Také pak chyběla v rodině, vychovával vás táta s babičkou. To vše má veliký vliv na to, jak se cítíme v dospělosti a jak vnímáme svět.
Pokud dítě zažije pocity nejistoty, třeba proto, že ztratilo mámu, tak si tyto zážitky s sebou dále v životě nese. Ztrátou mámy myslím jak úmrtí, tak klidně to, že není fyzicky přítomna v rodině, žije jinde, anebo také to, že sice je fyzicky přítomná, ale protože uniká z reality (např. pitím alkoholu), nenaplňuje roli matky. Tudíž chybí. Přijít o jednoho z rodičů je veliká rána. Dítě už má zážitek toho, jaké to je, o někoho přijít, a tak se může začít obávat, že by se situace mohla zopakovat. Může více přilnout k ostatním členům rodiny, anebo někdy právě naopak.
Vzhledem k tomu, co píšete, je přirozené, že máte obavy ze ztráty táty a babičky. Také jste zjevně neměla moc šťastné dětství, kde byste se naučila radovat. Ze strachu nebo pocitů nedostatku něčeho radost nepřichází. A kdo by si chtěl zakládat další rodinu, pokud ví, jak bolí ztráta a chce ji předcházet. Napadá mě – jak o sobě vůbec smýšlíte v roli partnerky nebo případně matky? Možná je to něco, co si raději ani nepředstavujete. Kdo ví proč? Co se s tím spojuje.
Všechno tohle je možné zpracovat na psychoterapii. Proto bych vám ji určitě doporučovala. Ohledně užívání léků byste se mohla pak poradit i s terapeutem. Ti sice léky nepředepisují, ale myslím si, že většina zkušených terapeutů dokáže odhadnout, kdy je jich zapotřebí a můžou vám doporučit psychiatra, který stav posoudí a nasadí je.
Děkuji za sdílení vašeho příběhu a moc vám držím palce.
Eva Belešová
