Letní seminář:  Tři dny pohybu a relaxace
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna

Pohár přetekl

Odešla jsem od manžela, už to prostě nešlo. Teď se cítím jako ta, co všechno zničila.

Radka Loja 21. 2. 2020

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

Myslím, že jsem ve vztazích ohleduplná, benevolentní, přející, vstřícná a neomezující. Vždy se snažím, aby se se mnou lidé cítili dobře, blízcí aby byli spokojení a nic jim nescházelo. Považuji to tak za samozřejmé, vztahy jsou pro mě velmi důležité, od těch se mi vše odvíjí. Když je neshoda, snažím se domluvit k oboustranné spokojenosti, nedorozumění a problémy řešit, nenechávat je být. Jsem ráda, když je doma hezká atmosféra, rodina pro mě moc znamená.

Taky hodně snesu a manžel to ví. Ví, že vždy vše zvládnu (někdy už nemůžu), zařídím (někdy to není lehké), postarám se. Není to ale tak, že mlčím a dělám. Umím se ozvat, říct, co se mi nelíbí a jak bych co chtěla. Problém je v tom, že manžel se přesto jen veze, veškerou zodpovědnost hází na mě, jako by nevnímal. Nic nedělá, nestará se, je nespolehlivý, dlouhodobě doma obtěžuje křikem, náladami, nervozitou, vybíjením si zlosti, někdy až agresivitou, dělá naschvály.

Má zdravotní problémy, úzkosti, deprese (trpí OCD se všemi příznaky) a nechce se léčit. Ví, že mě jeho nepříjemné chování trápí, mnohokrát jsem říkala, že i když hodně vydržím, nevydržím věčně. Že to mám nastavené v životě tak, že když mě někdo opakovaně zklame a překračuje moje hranice, postupně mu přestávám věřit a může se stát, že jednoho dne řeknu dost a pak už nebude cesta zpátky.

Nebral to vážně, někdy sliboval, že se bude v chování kontrolovat, ať mu dám šanci, ale to vydrželo chvíli. Někdo by možná řekl, že třikrát a dost. Já nikdy nechtěla odejít, jen se v klidu domluvit tak, aby se nám pěkně žilo. Veškeré snahy (13 let) k ničemu nevedly. Před 2 lety jsem vztah ukončila a úplně se odstřihla. Manžel se divil, on je přece spokojený a nic mu nechybí. Když pochopil, že se nejedná o legraci, začal se lepšit. Avšak to už v době, kdy jsem  naprosto rezignovala a neměla sílu ani chuť s ním být. Chci parťáka, k sobě kompatibilního člověka, se kterým to nebude každodenní boj. Chci naplněný vztah.

Nedaří se mi však udělat tlustou čáru, přijmout to jako fakt a své rozhodnutí už v sobě nerozebírat. Jak se srovnat s tím, že jsem se musela distancovat a takto rázně zasáhnout, přestože vím, že nic jiného nezabíralo? Připadám si teď jako ta, která vše zničila, ale už takto dál žít nešlo.

Linda, 42 let

Názor odborníka

Milá Lindo,

především bych chtěla ocenit, co všechno děláte pro to, abyste měla pěkné vztahy. Musí to pro vás být velmi frustrující, když se snažíte pracovat na vztahu, ale váš partner to bojkotuje.

Nechat to být

Nejdříve budu reagovat na konec vašeho dotazu. Nedaří se vám udělat tlustou čáru, často se ke vztahu vracíte a rozebíráte ho. Všimla jsem si, že situace se nám většinou vrací „do hlavy“ ze tří důvodů:

  • jsou pro nás silně emočně nabité, nejasné a nejsou definitivně ukončené
  • nemáme nic dalšího, co by nás naplnilo
  • ze zvyku – naše mysl si prostě zvykla o tomto „problému“ přemýšlet, vytvořil se mentální návyk

Věřím tomu, že kdybyste již měla kompatibilního parťáka – jiný naplněný vztah, už se předchozím vztahem s manželem nebudete trápit a poděkujete si, jak jste dobře udělala. Jenže nový vztah zatím není. Takže co bych doporučila? Jestli vás to hodně trápí, máte výčitky svědomí a pocit neuzavřenosti, proberte to s vhodným psychoterapeutem.

Najděte si něco dalšího, co vás bude naplňovat. Podle toho, co píšete, jsem nabyla dojmu, že jste „vztahový člověk“. Těmto lidem většinou pomáhá a naplňuje je, pokud se angažují pro druhé, např. vedou kroužky pro děti, organizují různé programy, zapojí se do zájmových skupin a tak dále. Zkuste to zvážit.

A třetí věc, kterou bych doporučila, je praxe všímavosti – konkrétně práce s vlastní myslí a tělem. Rozumím tomu, že vztah analyzujete a rozebíráte sama se sebou nebo například s kamarádkami dlouhou dobu. Přišly jste na něco zásadního? Ano, má smysl vše rozebírat, ale pouze po přiměřenou dobu. Potom s každým dalším rozebíráním sami sebe jenom připoutáváme k problému. Kam směřujeme pozornost, to roste. Říkám tomu mentální gymnastika.

Co je potřeba udělat? Stručně řečeno: pokud přijde myšlenka nebo pokušení předchozí vztah zase rozebírat, všimněte si toho, zaměřte se na pocity v těle, rozdýchejte je a přeneste pozornost jinam. Já si pro tyto případy ráda opakuji větu just let it go podle písničky Jamese Baye – prostě to nech být. Pro hlubší pochopení doporučuji přečíst nějakou knížku na téma všímavost.

Vztahová hra

Teď se ještě vrátím k vašemu vztahu. Z toho, jak jej popisujete, mám pocit, že sama sebe vnímáte až příliš v roli „té dokonalé“ a manžela jako toho, kdo „dělá problémy“. Reálně to ve vztazích tak nebývá. Za to, jak vztah funguje či nefunguje, jsou zodpovědní oba partneři, a dovolím si tvrdit, že ve většině případů rovným dílem.

Každý máme vlastní představu o tom, co je to hezký vztah a jak by se ten druhý měl chovat. Občas se stává, že lidi, pro které vztahy znamenají všechno, často překračují hranice druhých – vědí, co je pro druhé to nejlepší a jak by se měli nebo neměli jejich partneři chovat. Pro partnery je to velmi zatěžující a často volí obranu v podobě naschválů a agrese. Zkuste se zamyslet, jestli se takový vzorec malinko neodráží i ve vašem vztahu.

V psychologii se této dynamice říká dramatický trojúhelník. Překrásně ho popsal Radkin Honzák. Obsahuje tři pohádkové role: perzekutora, oběť a spasitele. Vtip je v tom, že každý z nás má v sobě všechny tři polohy, které se různě střídají. Například v pohádce o Červené Karkulce je Karkulka nejprve spasitelkou, jde za babičkou a vlk – perzekutor ji sežere. Karkulka se stává obětí. Tu přichází myslivec – spasitel a z vlka je oběť a z Karkulky perzekutorka: ztrestá ho tím, že mu dá kameny do břicha a vlk se jako oběť utopí ve studni.

Podle C. G. Junga pohádkové postavy ilustrují jakousi syrovou formu určitého typu chování (tzv. archetypů) pocházejícího z kolektivního nevědomí. Svým způsobem slouží jako předlohy chování nás skutečných lidí.

Hráli jste podobnou hru doma? O co se hraje? O pozice. Podstatou pozic je jakési přesvědčení o tom, jak vypadá svět, jak se mají druzí chovat, co je potřeba udělat pro šťastný vztah… Přesvědčení si táhneme z dětství. A druzí lidé mají také svá přesvědčení, která jsou odlišná od těch našich, a tak si kazíme vztahy. Neumíme komunikovat. Pozor, píšu – NEUMÍME! (Mám na mysli komunikaci ve dvou.)

Přeji vám vše dobré a ať najdete v životě to, co vás naplní a udělá vám radost. 

Radka

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.