Člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysychá mícha, říkal zakladatel transakční psychoanalýzy Eric Berne. Psychiatr Radkin Honzák během nezapomenutelné přednášky pro čtenáře Psychologie.cz vysvětluje, jak se chovat, komunikovat a žít, abychom se o ta pohlazení sami nepřipravovali.

Délka přednášky: 96 minut

Co mimo jiného v přednášce zaznělo?

Nabízíme vám část poznámek, které si zapsala editorka Psychologie.cz. Co během přednášky zaujalo vás?

• Psychosociální pohlazení – pohlazení není jen dotek, ale i slova, gesta… S takovými pohlazeními přitéká i psychická energie. Energii nám odčerpává, když se pohlazením bráníme. Ignorance horší než facka.
• Čím bližší je nám člověk, tím cennější je jeho pohlazení. Intimita: nejsilnější pohlazení, ale i největší riziko.
• Roviny komunikace – sociální (sdělení) a psychologická (kontext, neverbální prostředky). Psychologická rovina vždy vítězí. U poctivé komunikace jsou obě roviny v souladu.
• Transakční analýza dělí naše já na tři stránky: rodič (kárající, pečující), dospělý a dítě (hravé, vtipkující, kající se). V každém z těchto stavů funguje náš mozek jinak, jiným způsobem přijímáme a zpracováváme informace.
• Když navzájem komunikují naši rodiče, probíhá „výměna svatých pravd“. Úroveň dospělého je jediná, na níž lze uzavírat rozumné dohody. Na úrovni dítě – dítě probíhá komunikace ve stylu "pojďte, pane, budeme si hrát“. Problémy nastávají, když se začnou úrovně interakce křížit: čím víc „rodič“ tlačí na pilu, tím víc „dítě“ vzdoruje. Řešení: Vědomě se přepnout na dospělou úroveň, tím probudím dospělého i ve druhém.
• Další „švindl naší mysli“ způsobuje, že často navazujeme vztahy na pracovišti.
• Co nám způsobují ZOŠP (zástupné opakované špatné pocity): opakovaným chováním se například zakóduje, že prožívám vztek místo úzkosti. Stává se z nás „agresor z úzkosti“.
• Jaká je podstata manipulace ve vztazích: snažím se vtáhnout druhého do role „ty můžeš za to, jak já se cítím“. Vzdáváme se autenticity a odpovědnosti, je to nepoctivá komunikace a past pro oba, kterou je třeba utnout v začátku.
• Ve všech švindlech je zakletý dramatický trojúhelník – spasitel, oběť a perzekutor. Do her nás nutí potřeba zvratů: když je to drama, není to nuda.
• Když na konflikt nejsou lidi, vystačíme si i sami – perzekutora máme v sobě (buď dokonalý, snaž se…).
• Zapomeňte na slovní spojení „Budu se snažit“ – buď to udělejte, nebo se na to vykašlete, ale nesnažte se. Snaživí jsou věčné dvojky.