Dobrý den,
je mi 17 a chodím na střední školu, ve které jsem se seznámila se svým klukem, kterému je 19. Oba jsem na internátu. Chodíme spolu necelé dva měsíce.
Přítel má epilepsii. Už dvakrát jsem ho viděla hodně rozčileného, jak sám sebe mlátil pěstí a říkal, že se zabije. Nejsem si však jistá, jak moc tyto stavy souvisí s jeho epilepsií, pokud vůbec. Vždy mě trápí, když vidím, jak si takto ubližuje.
Další věc, která trápí nejen mě, ale i jeho, je, že má neustále potřebu kontrolovat své věci. Několikrát za sebou kontroluje počítač, jestli je vypnutý, skříň, jestli je zavřená, dveře, jestli jsou zamčené… Doma to však nekontroluje tak moc jako na internátě. Když si myje ruce, tak dlouho a velmi důkladně. Také na svých věcech často kontroluje, jestli jsou čisté.
Psycholožka mu prý řekla, že nejspíš trpí úzkostnou neurózou. Hledala jsem o tom nějaké články na internetu a přemýšlela jsem, jestli třeba není možné, že trpí obsedantně‑kompulzivní poruchou. Dříve to u něj prý nebylo tak strašné, jako to je teď. Je možné, že je to třeba stresem z toho, že bude brzy maturovat?
Strašně moc bych mu chtěla pomoct. Mám ho moc ráda, je s ním legrace, je na mě hodný a je upřímný. Nechci, aby nám výše uvedené problémy znepříjemňovaly život. Říkal mi, že by s tím chtěl jít k psychologovi, ale má strach, že by ho poté zavřeli do blázince. Toho se ale nemusí bát, ne? Dají se tyto problémy nějak řešit? Prosím o radu…
Hann
Názor odborníka
Dobrý den, Hann,
určitě bych odděleně přistupovala k epilepsii a ke stavům, které popisujete u přítele, kdy se mlátí a říká, že se zabije. Nepřipisovala bych to epilepsii. Nicméně léky, které se u epilepsie užívají, by mohly mít vliv i na tyhle projevy, protože se také používají ke stabilizaci nálady.
Hodně lidí má negativní přesvědčení o sobě. Přesvědčení jsou něco, co nám přijde samozřejmé, nemluvíme o tom a je to něco, o čem nepochybujeme, většinou. Například můžeme být přesvědčeni o tom, že nejsme dost dobří. Bývá to vázané na určité oblasti v životě, ale někdy to přeroste až do toho, že člověk může mít pocit, že nemá vůbec žádnou hodnotu.
Od těchto přesvědčení se pak odvíjí naše smýšlení o sobě, světě kolem nás a následně chování. Hodně lidí se hodnotí negativně, hodnotí negativně své chování, cítí vinu a pak se třeba trestají. Většinou jiným způsobem, než popisujete, z jistého pohledu ne tak destruktivním. Nebo se dostanou do stavů, kdy mají pocit, že všechno, co udělali, je špatně, že nemají žádny význam, jen všechno kazí apod. Nevím, jak to má váš přítel, ale je pravděpodobné, že se u něj něco podobného děje. V každém případě s přesvědčeními o sobě i světě se dá pracovat. Bývá to dlouhá cesta, než člověk přijme sebe, jaký je, a dokáže se akceptovat a vnímat i svá pozitiva.
S kompulzivním jednáním se většinou spojují i obsesivní myšlenky, které jsou vtíravé, opakující se. Takové myšlenky, ale v jiné míře, má každý z nás. Třeba když máme nějaký problém, tak o něm dokážeme dlouze přemýšlet, těžko se soustřeďujeme na něco jiného, mysl neustále obrací pozornost k problému. U lidí s obsedantně kompulzivní poruchou tyto myšlenky přerostou míru toho, co označujeme jako v normě. Zajímavé je zjišťovat, co je za tím. Co to pro člověka znamená, když se k tomu pozornost neustále obrací. Také čemu se chce v souvislosti s tím vyhnout. Jak se vnímá atd.
V souvislosti s tím mě napadá příklad jedné paní, u které se objevovaly obsesivní myšlenky v podobě nadávek a sprostých slov. Byla to paní, která byla jak se říká „hrozně hodná“. Těžko si člověk dokázal představit, že by se rozčílila nebo někomu vynadala. Tahle její část byla úplně potlačená. V tomto případě pak šlo o to přijmout, že se může zlobit, hněvat, rozčílit. Že to k ní také patří. Sama sebe za to hodně odsuzovala a i tyhle myšlenky si vyčítala.
Kompulzivní jednání je také spojeno s něčím na úrovni psychické. Je to vnější projev něčeho. Dá se uvažovat, když se člověk cítí nečistý a musí si mýt ruce, jestli se cítí nečistý i po jiné stránce apod. Také kontrola: „Co s ní člověk chce dosáhnout? Čemu se chce vyhnout? A dá se to převést i na jiné oblasti? Kde by to takhle mohlo být?“
Je to jen určitý nástin toho, jak se k problému dá přistupovat. Existují i jiné přístupy, které třeba nejdou tolik do hloubky. Určitě se s tím dá pracovat.
Co se týče návštěvy psychologa, tak ten o hospitalizaci v psychiatrickém zařízení nerozhoduje. Může doporučit vyšetření u psychiatra, který by hospitalizaci mohl doporučit. S hospitalizací většinou pacient musí souhlasit, pokud nesplňuje podmínky nedobrovolné hospitalizace. To je tehdy, pokud je bezprostředně nebezpečný sobě nebo svému okolí. Z toho, co píšete, si spíše myslím, že by váš přítel tyto podmínky nesplňoval.
Na závěr bych jen dodala, že je potřeba vyhledat pomoc. Ale jde o to, aby to chtěl hlavně přítel. Jestli diagnóza bude úzkostná porucha, OCD (obsedantně kompulzivní porucha) nebo něco jiného, v zásadě se vším se dá něco dělat. Tak, aby člověk mohl žít kvalitní život a netrápil se takovýmto způsobem. Vy sama můžete přítele podpořit, třeba jít s ním jako doprovod, ale podstatná část je na něm.
Využívejte celý web.
PředplatnéMějte se hezky a držím vám pal
ce, Eva
