Dobrý den,
když jsem byla malá, tak jsme se svojí kamarádkou provozovaly (jestli se tomu tak dá říct) sex. Líbaly jsme se, hladily, mazlily a došlo i na orální sex. V pozdějším věku jsme toho nechaly, a když jsme se o tom bavily, přišlo nám to normální. Jako by jsme samy sebe poznávaly. Já se občas s kamarádkou líbala, ale nikdy jsem to nějak nevnímala.
V deváté třídě jsem o sobě začala pochybovat, zda nejsem lesba. Chodila jsem i s kluky, ale nikdy nedošlo na víc než jen líbání. Když jsem začala chodit na střední zdravotní školu, zamilovala jsem se do holky. Chodila jsem s ní a také spala. Teď jsem ve třetím ročníku a pořád ji miluji. Už spolu nechodíme, ale měla jsem i více holek. Doma jsem s tím ovšem začala mít strašné problémy, protože máma je homofobní. Máme spolu krásný vztah, ale už dva roky se to zhoršuje. Myslí si, že je to mým okolím a nevěří mi. Odsuzuje mě a vyhrožuje, že mě objedná k psychologovi.
Mně osobně se kluci líbí, ale nikdy jsem s nimi nespala a ani jsem neměla chuť to zkusit. Když jsem s kamarádem ležela na posteli a mazlili jsme se, musela jsem se u toho smát, protože mi to přišlo směšné. Když jdu po městě, otočím se za holkama i za klukama. Chtěla bych rodinu s holkou, ale jak to vysvětlit rodině? Co když si za tím budu stát a pak se zamiluju do kluka? Chtěla bych vědět, co jsem a za co se můžu považovat. Už to řeším dlouho a rodinu si kvůli tomu nechci rozhádat.
Prosím, poraďte mi. Děkuji.
Lucie
Názor odborníka
Milá Lucie,
vaše situace na mě působí tak, že uvnitř sebe (alespoň pro teď a na základě nynějšího sebepoznání) vlastně víte, co chcete – nejjasněji to vnímám ve větě „chtěla bych rodinu s holkou“. V realizaci vašeho přání – vaší cesty vnímáte (vnitřní) překážky – strach z reakce mámy, přijetí rodiny a nejistotu, zda se vaše současná preference nezmění.
Chtěl bych vás odkázat i na své minulé odpovědi, řada aspektů je podobná dotazům, které tu již byly a které jsem já nebo kolegové zodpovídali. Nechci tedy jen recyklovat stejné myšlenky.
Vyhrožování vaší mámy mě mrzí, to vám to opravdu neusnadňuje. Její návrh jít k psychologovi (i když je z její strany asi motivován jinak a vidí v něm „jiné řešení“) bych však bral jako šanci na posun. Myslím, že u naprosté většiny psychologů by se máma dověděla, že citovo‑sexuální orientace není záležitostí vlivu okolí. Také by možná mohla mluvit víc o tom, co je pro ni tak těžké – možná je zklamaná, odmítá vás, protože se bojí, že okolí bude odmítat ji (a její dceru). Možná má pocity viny, že vás chtěla/měla vychovávat jinak (i ona je vlastně vaším nejdůležitějším „okolím“), možná potřebuje podpořit v tom, aby mohla mluvit o tom, co je těžké, s čím si neví rady, možná potřebuje vidět, že i tahle cesta neznamená vaše neštěstí a možná si také bude muset uvědomit, že má možnost vás podpořit nebo odmítnout a je na ní, co si vybere. A že za svůj postoj nese určitou zodpovědnost.
Málokterý rodič si nakonec vybere variantu odmítnutí – odmítal by tím vlastně i sám sebe. Pokud máte krásný vztah, jak píšete, je velká šance, že tohle zatřesení vztah unese a máma postupně najde způsob, jak přijímat vaši orientaci, resp. vás takovou, jaká jste. Psal jsem tu již dříve o tom, že v tomto procesu separace je nezbytná ta fáze „zrady“, kdy se dítě staví za to, co považuje pro sebe za dobré, bez ohledu na postoj rodičů – jinak by to bylo vlastně dospělé dítě, které jen plní představy rodičů i za cenu vlastní nesvobody.
Můžete s mámou probrat, zda by ona preferovala, abyste jí neříkala pravdu nebo mlčela o svých vztazích – i to jsou varianty. Je i možnost těžké téma alespoň na nějakou dobu uzavřít a udělat z něj „zakázanou zónu“, jak se říká např. v koučování. Krátkodobě to může mít někdy efekt, i když z dlouhodobého hlediska souhlasím se známým psychoterapeutem I.Yalomem, že „tabu ve vztahu nakonec vztah úplně znemožní“. Vaše máma má také co ztratit, i ona se může bát. Nezapomeňte na to a pokud chcete, můžete jí s tím konfrontovat. Ztratit dceru je stejně hrozné jako ztratit matku.
Vystavit se takové možnosti konfrontace je snazší, pokud si sama sebou budete více jistá, matčiny odsuzující reakce se nebudou ve vás nějak spojovat s vlastními pochybnostmi a budete schopná si obhájit svou cestu. Takový postoj se může vytvořit z dalších vašich zkušeností, nějakého vztahu se ženou, který vám potvrdí, že skutečně chcete jít touto cestou, možná i ze sdílení zkušeností jiných žen. Sen o rodině se ženou nemusí být utopie (dokonce ani v ČR). Jsou psychologové, kteří pracují s gay/lesbickými páry a rodinami, dají se hledat potřebné informace (např. www.stejnarodina.cz, www.gayparenting.com), někdy strach rozbíjí jiné pohledy, možnost vidět, že vaše touha není nijak podivná, že ji lze realizovat, že to není něco, co je a priori handicap.
Jste na cestě k vytváření vnitřní nezávislosti a sebepodpoře. Čím více budete stát sama za sebou a budete pečovat o svou touhu a pocity a dáte jim prostor ve svém životě, tím menší může být strach z reakce okolí. Čím větší důvěru můžete mít sama v sebe, tím vás méně zraní reakce druhých. Nelze moc čekat, že vám všichni budou fandit a tleskat, s touto představou se většinou musíme rozloučit jako s pozůstatkem dětské touhy všichni. Je reálnější mít naději, že najdete okruh lidí, kteří vám nebudou klást překážky a někteří vás určite podpoří.
Možná ještě potřebujete podpořit v tom, aby pro vás samou byla představa homosexuální rodiny v souladu nejen s vašimi pocity a touhami, ale i s jinými vrstvami osobnosti – s rozumem, vůlí, postoji. Určitá nezávislost na okolí a jeho reakcích je vlastně projev vnitřní celistvosti a jednoty uvnitř člověka. K tomuto harmonizování sebe sama vám může také pomoci terapie – kdybyste se pro ni rozhodla, můžete se ozvat i mně.
Držím palce,
Aleš Borecký
