Pro vaše blízké: Dárkové předplatné
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Sama mezi lidmi: Je stud informátorem o strachu?

10. 5. 2011

Ako začať…

keď sme na základnej škole na hodine občianskej náuky preberali psychológiu a rôzne typológie, kam sa človek môže zaradiť, ešte som veľmi nerozumela slovkám introvert a extrovert. A vtedy ma to ani veľmi netrápilo. Bola som totiž v kolektíve ľudí, ktorých som poznala od prvej triedy.

Na strednej škole som už vedela, aký je rozdiel medzi introvertom a extrovertom. Z popisu znakov som sa cítila viac ako introvert.

Momentálne chodím do práce a každý deň som obklopená dvadsaťčlenným kolektívom. Je mi ale smutno. Aj keď sedím vedľa nejakého kolegu, celých osem hodín s ním neprehovorím. Počúvam, čo sa deje v okolí a ak niekto povie niečo smiešne, zasmejem sa tiež. Jednoducho ale neviem, o čom by som sa s nimi mala baviť.

Čo sa ich mám opýtať? Ako nadviazať konverzáciu a necítiť sa pritom trápne či hanblivo? Nedávno som si čítala kapitolu zo sociológie o tom, že v spoločnosti existujú jednotlivci, ktorí ľahko nadväzujú sociálne vzťahy – ale sú aj takí, ktorí ich nadväzovať nedokážu. A potom tam boli uvedené niektoré poruchy sociálnych vzťahov, napr. dvojitá väzba (na jedinca pôsobia protichodné vzory a môžu to byť súčasne protichodné slovné i pohybové oznámenia, čím sa jedinec stáva nedôverčivým, nadmerne pozoruje okolie a je „stále v strehu“. Keď som si to prečítala, zistila som, že to sedí presne na mňa.

Čo mám robiť?

Mia

Názor odborníka


Milá Mio,

píšete o svých pocitech ve vztahu k druhým lidem, ale mě váš dotaz v mysli zavedl nejprve ke vztahu k sobě samé – jako by mezi řádky bylo, že si nevěříte. Že si nejste jistá svou hodnotou, svou originalitou… prostě tím, jaká jste. Jestli jste dost dobrá nebo dost zajímavá. Jako byste hledala nějaký návod, o který se opřít, protože se nějak obáváte spolehnout se na přirozené reakce, které se v kontaktu s lidmi objeví (například někdy mám chuť mluvit a někdy ne, někdy více, někdy méně…).

Kde se bere stud?
 

Proto bych nejprve hledal, čeho se stud, který popisujete, týká. Jak souvisí s vaším vnímáním sebe sama? Je stud informátorem o strachu? Například z odmítnutí nebo nepřijetí ostatních?

Mohli bychom zkoumat vaše myšlenky a přesvědčení: jaké myšlenky a představy se objevují v situacích, které prožíváte jako nepříjemné? (Napíšu jen jako příklad pár takových typických: „Nevím, co na to XY řekne.“ „Neumím mluvit o zajímavých věcech.“ „Stejně nikoho nezajímá, co říkám.“ „Zase se ztrapním,“ apod.)

A pak bychom mohli hledat, kde jste tyto myšlenky či názory, které vás ovlivňují, v životě „posbírala“ a nějak je nahradit jinými přesvědčeními, které vám mohou naopak pomoci.

Zárodek změny
 

Změna mínění o sobě mění i to, jak se pohybujeme ve vztazích. Být introvert není v ničem horší než být extravert. Zkuste objevit i hodnotu a krásu introvertní polohy. Možná vám je a bude bližší komunikace v menším počtu lidí, na tom ale není nic špatného. Pokud zjistíte, že je vám to příjemnější, proč se tlačit do polohy, která vám není vlastní?

Základ však podle mě tvoří to, co sama považujete za vaše vlastní – kdo jste. A dodám k tomu druhou část pohledu, která je jakoby protiklad řečeného. Stejně tak je totiž důležité, kým chcete být a proč. Pokud chcete být „komunikativnější“, můžete se pokusit nějak pracovat například na „projektu komunikativní Mia“. Nebo byste si váš „projekt“ nazvala jinak?

Psát svůj příběh jinak
 

V narativní psychoterapii se pracuje např. s konceptem „preferovaného já“. Staví se na předpokladu, že si do určité míry mohu vybrat, kým chci být. Mohu vytvořit obraz, jaký o sobě chci mít. Pak není až tak důležité, co říkají různé psychologické a sociologické teorie (ty někdy spíše svazují). Jsme totiž tvůrci našich životů a můžeme vytvářet příběh, ve kterém hrajeme hlavní roli.

V pomyslném projektu byste pak mohla – nejlépe s pomocí terapeuta – hledat, jaké věci, lidi, situace, myšlenky a pocity podporují tento „preferovaný příběh“ a jaké vás vracejí zpět do situace, která je spojená s obavami a kterou vnímáte jako nepříjemnou. Co všechno vás vrací do příběhu „introvertní Miy, která je stále ve střehu“. V terapii i mimo ni si můžete postupně vyzkoušet jiný přístup v navazování kontaktu.

Dobrodružství hledání
 

Nejistota a obavy nemusejí být nepřekonatelnou překážkou. Vzpomínám si, jak nám profesor na univerzitě vštěpoval zásadu: „Můžete být v terapii nejistí, ale je dobré umět o této nejistotě mluvit s jistotou“. Čili neskrývat své pocity a nebojovat proti nim. Boj vede většinou k tomu, že člověk chce mít situace pod kontrolou, nejraději by žil podle návodu – a vytratí se radost a spontánnost. Jde o to, připustit v sobě i věci, které mi dělají potíže a nějak je zařadit do života. Už tím se proměňují. V terapii (i v životě) se často uplatňuje zásada, že lze změnit jen to, co přijmu.

Nejsem přítelem přímých rad, protože člověka okrádají o dobrodružství hledání a zde by to podle mě znamenalo jen podpoření toho, že přijmete zvenčí něco, co vám není vlastní. Chtěl bych vás ale povzbudit, abyste zkoušela hledat, jak se na sebe spolehnout, zahlédnout svou cenu a krásu a na základě toho se pak pohybovat v kontaktech s ostatními. Myslím, že na takové cestě se vám může hodit průvodce. Tedy terapeut, který vám nedá snadný doslovný návod, ale ani vás v hledání vašeho já, resp. v jeho tvoření, nenechá samotnou a podpoří vás v novém navazování kontaktů.

Myslím, že cesta vede právě někde mezi snadnými návody v učebnicích a postojem, že vše musíme zvládnout sami. Je třeba vztah, na kterém si nové způsoby kontaktu můžete nacvičit. Možná ani tak nejde o to „jak začít“, ale spíše o to, prostě začít… jakkoliv a spontánně. Třeba za pomocí psychoterapie. Držím palce.

Aleš Borecký

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.