Samota je téma, o kterém se v souvislosti s lockdownem, koronavirovou epidemií, ale i moderním životním stylem hodně mluví. Je mnoho typů samoty a mnoho jejích důsledků pro naši duši. Jedině v hloubce samoty a v hloubce vztahů se můžeme dotknout toho, co je podstatou a smyslem dobrého života. Poslechněte si audiozáznam online přednášky psychologa Dalibora Špoka.

Samota má mnoho pozitivních aspektů, o kterých jsem hovořil již v přednášce Jak psychicky zvládnout lockdown. Je jím nejen regenerace a odpočinek od druhých, ale také možnost sebereflexe i reflexe života, možnost pomalého myšlení, rozhodování, plánování životních změn, hlubšího sebepoznání a integrace různých částí naší duše. Nyní si i tento pohled rozšíříme a postavíme do souvislostí v pomyslném trojúhelníku vztah – samota – izolace.

První tvář samoty: samota zničující

Samota v negativním slova smyslu je izolace, osamocení. Jsme‑li osamoceni, nemáme to nejdůležitější, co naše duše potřebuje – substrát, vodu pro růst. Naše vztahy jsou zcela zásadní pro budování kvalitní osobnosti, kvalitních vlastností, motivací, myšlení, kvalitního života. Nemáme‑li dostatek vztahů a kontaktů, nemůžeme v životě vybudovat kvalitní, hlubokou a radostnou duši.

Uveďme jen jeden příklad: Když se někdo ptá, jak si nastavit motivaci, už to, jak své přání vysloví, nasvědčuje, že chápe motivaci jako něco po způsobu nastavení počítače. Počítače, který můžeme nastavit lépe, přeprogramovat či resetovat.

Ano, lidská mysl se v něčem počítači podobá. A v mnohém jako počítač není. Motivace se nenastavuje. Motivace se získává, buduje. Ale nebuduje se tak, že si sednu před zrcadlo a opakuji si jsem motivovaný, to dokážu, chce se mi… Buduje se žitím kvalitních kontaktů a vztahů – těch, ve kterých dostatečně dostávám, ale neméně se buduje těmi, kterými dostatečně dávám. Více o tom v přednášce…

Mohlo by vás zajímat

Vydržet dusno

Raději mlčet než si ubližovat. Tíživé téma otevírají Jan Majer a Radka Loja.

Přečíst článek

Druhá tvář samoty: samota prospěšná a budující

Jeden extrém, který při zamýšlení se nad samotou zažíváme, je ten, že ji často vnímáme a popisujeme jen jako negativní fenomén. Samota je však pro naši duši naprosto zásadním stavem. Tedy skutečná samota jako časově ohraničené bytí sám se sebou, bez druhých, nikoli izolace ve smyslu nedostatku vztahů nebo neschopnosti/neochoty vztahy budovat.

Má pro duši tytéž stejně důležité funkce jako kvalitní vztahy, o kterých píšeme výše. Můžeme si tak představit samotu‑vztah jako jednu osu, jejíž kvalita (na obou pólech) ovlivňuje kvalitu naší duše, naší změny i našeho života. Kdo umí vztahy a umí je do hloubky, bude umět i samotu (v tomto druhém, pozitivním slova smyslu) a bude ji umět do hloubky. A jedině v hloubce samoty a v hloubce vztahů se lze dotknout toho, co je fundamentem života.

A naopak – kdo neumí být sám, ten nikdy nebude schopen žít plně vztah se vším, co k němu náleží. Tedy i s možností konce, s otevřeností ke změně, s vědomím, že žádný vztah není permanentní a že po něm nemůžu požadovat více, než dokáže dát.

Žít otevřen proměně a konci vztahu je jediná možnost, jak dokázat (byť jen vždy na omezené úrovni) akceptovat vlastní konečnost. Protože i vztah sám k sobě je koneckonců druh vztahu. Vztah se tedy nesmí stát náhražkou mého já, jakkoli mé já vytváří. Nesmím se stát na vztazích závislým.