Dobrý den,
je mi 38 let, jsem šťastně vdaná, máme dva předškoláky. Dlouhodobě prožívám pro mě neuspokojivý vztah s rodiči.
Potřeba být od nich dál se projevila volbou internátní SŠ, po maturitě odchodem do ciziny, kde u mě začaly poruchy příjmu potravy, klesla jsem na 40 kg. Po návratu domů jsem na tom byla špatně, rodiče problém přehlíželi. S prací v Praze se můj stav zlepšil.
Návštěvy doma mě frustrovaly, končily hádkami: tátovi se nelíbilo, že jsem hubená, že studuji VŠ, že jsme s manželem koupili starý dům, že k tomu čekáme dítě, nebo že jsem mámu pozvala do lázní. Prý že jsem líná, nejezdím pomáhat, mám špinavé auto, nerespektuji je atp., za nic mě nikdy nepochválili.
V dětství mi to základní poskytli (oblečení, jídlo, bydlení), můj vnitřní život, radosti i bolesti, je ale moc nezajímaly. Před 2 lety vztahy zamrzly, na návštěvě jsem nedělala věci, jak si otec přál (např. vstávala a snídala v jinou hodinu), máma se mě nikdy nezastala.
Napsala jsem jim dopisy, vyjádřila svou lásku a přání pokračovat ve vztazích, ale i to, co mě trápí, s nutností si o všem pohovořit. Otcova pobouřená reakce byla obviňující, matka dopis ignorovala i přes výzvy. S dětmi by se setkávat chtěli, ale u nich doma (táta dvouletou vnučku ještě neviděl, i přes pozvání odmítá urazit 120 kilometrů).
Ráda bych, aby si mě vážili takové, jaká jsem. Obávám se, že uznání, pochvaly a diskuse o tom, co mě ve vztahu k nim trápí, se mi nedostane. Vztahy utnout nechci, co mám ale dělat, když mi nenaslouchají? Děkuji.
Lenka
Názor odborníka
Dobrý den, Lenko,
zdá se, že jste to vždy musela být vy, kdo se snažil na vztahu s rodiči pracovat. A obdivuji vás za odhodlání, se kterým ve svém úsilí pokračujete. Kdo by chtěl vzdát naději na harmonický vztah s vlastními rodiči a na uznání z jejich strany.
Píšete, že nechcete vztahy s rodiči utnout. A já se ptám: Jste to vy, kdo ignoruje pozvání a odmítá překonat 120 kilometrů, aby se podíval na vnučku? Jste to vy, kdo ignoruje upřímný dopis dcery, která se snaží o harmonii v rodině, a dokonce ji za to pobouřeně obviňuje? Jste skutečně vy ta, kdo přetíná pouto, a kdo by měl trpět pocity viny? Odpovězte si sama. Z mého pohledu jste to však Lenko vy, kdo se už dlouho snaží rozfoukat uhlíky zbylé z pouta s rodiči a přes slzy z kouře se nevzdává.
Nevím, jestli se dočkáte od rodičů toho, co cítíte, že byste potřebovala. Umění naslouchat je jemná dovednost, kterou nemá každý. Je dost možné, že vaši rodiče jsou jedni z těch, kteří ji postrádají. Schopnost diskutovat je vázána na dovednost naslouchat. Bez ní je možné jen kritizovat, vyčítat, vést monolog a moralizovat. Upřímně pochválit druhého umí ten, kdo nevidí v životě jen sebe a dokáže respektovat i jiné hodnoty, než které sám pokládá za důležité. Zvažte sama: Jsou takoví vaši rodiče?
Ještě bych rád zmínil, že respekt a uznání někdy lidé neumí navzájem vyjádřit, i když ho cítí. Třeba proto, že to je ohrožující pro jejich vnímání vlastní osobnosti. Dcera studující vysokou školu může být pro „tradičně“ vychovaného otce bez vzdělání, zato s řadou mindráků, připomínka nějakého pro něj významného neúspěchu. Nechci tím říct, že váš otec je zamindrákovaný a je bez vzdělání. Neznám ho. Jen bych rád nastínil, že způsob, kterým se k vám vztahuje, může být motivovaný jinými faktory. Třeba právě primitivními obrannými mechanismy, a ne tím, že by neviděl sílu a odhodlání, které v životě projevujete.
Doufám, že si k sobě navzájem s rodiči přes všechny problémy naleznete cestu.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
