Dobrý den,
mám 3,5letou a půlroční holčičku. Můj problém je, že se od druhého porodu bojím a strachuji. Děsí mě, když vidím, jak se ve světě rozmáhá násilí a teror. Mám hrůzu z toho, že začne válka, že přijdou a vezmou mi moje holčičky a já je nebudu moct ochránit. Mám strach z toho, že je přejede auto, udusí se jídlem, někam spadnou, zemřou při autonehodě… Prostě se o ně strašně bojím.
Nemůžu večer usnout, přes den mě někdy úplně sevře hrůza. Mám za sebou historii depresí a úzkostí, chodila jsem i na terapii, kterou si teď při mateřské bohužel nemůžu z finančních důvodů dovolit. Nechci se svými stavy obtěžovat manžela, který je hrozně fajn a citlivý chlap, ale má se co ohánět, aby nás všechny uživil.
Mám prostě pocit, že teď jsem šťastná, ale že je tohle štěstí tak křehké a prostě nemůže vydržet, že se to musí někde pokazit. Moje obavy mi zasahují do běžného fungování. Nevím, co mám dělat.
Počasí venku mi samozřejmě nepomáhá, únava z nevyspání a péče o mimino taky ne. Zavírám se do sebe a svých strachů a nejsem schopná si jít ani třeba koupit nové oblečení, protože přece to nemá smysl, musím šetřit peníze, až přijde ta válka, abych mohla holčičkám koupit jídlo… Uf, asi se zblázním. Prosím, poraďte…
ustrašená máma
Názor odborníka
Dobrý den,
píšete o různých obavách, které si děláte. Nedávno mi někdo řekl: Ty nejhorší věci, které jsem si v životě kdy prožil, se nikdy nestaly.
Začnu tím, že se úzkost pojí s tím, co se děje kolem nás. Jakákoli změna je pro citlivější z nás stresujícím faktorem. Píšete, že jste začala mít problémy od porodu druhé holčičky. Dovedu si představit, že se dvěma dětmi je to najednou úplně jiná dynamika: potřeba rozdělovat jinak pozornost, vnímat jiné potřeby obou dětí, méně času, méně síly, změny v partnerském vztahu a různé další „organizační“ problémy.
Z vašeho dopisu vystupuje jedna velká potřeba. Hledáte jistotu. Možná byste chtěla od někoho, kdo se vám zdá jistý, kdo ví, jak to v životě chodí, zrelativizovat situace, které zmiňujete jako potencionální hrozbu. Potřebovala byste odlehčit, abyste mohla znovu nalézt trochu klidu.
Pokusím se o to nejdříve jinak, než byste asi potřebovala. Jde o pohled na život jako takový, který se neustále vyvíjí a ve kterém stále dochází ke změnám. Určitý okamžik ustoupí okamžiku jinému, aby mohlo nastat něco nového, což jej dělá zajímavým. Snaha něco „držet“ za každou cenu (lidi, věci, situace) není se životem slučitelná. Nic nám nemůže trvale patřit. Můžeme ztratit plné zdraví, mládí, bohatství, uznání, přátelství, ale i blízké. Jediné, co nám nikdo nevezme, jsou naše zážitky a vzpomínky na ně, myšlenky, láska, kterou dostáváme a dáváme.
Co tím chci říci. Spíše než žít ve strachu ze ztráty, která je součástí našeho života, je lepší život prožívat v plném uvědomění, jež prožíváte právě teď. Nevím zda to, o čem píšu, může nějak ulevit vašim obavám. Možná už ale tušíte, že my všichni tady jsme na tom stejně a že obavy, o kterých píšete, bude potřeba ustávat nalezením podpory v sobě samé. To vám teď momentálně nejde a já to chápu. Z vašeho dopisu lze vyčíst, že si nějak uvědomujete, proč zrovna teď je to pro vás tak těžké, si podporu dát. Píšete o únavě, nevyspání, nemožnosti mluvit o svých obavách s manželem.
Nesnažit se o prevenci
Snaha o kontrolu nad nebezpečím měli a mají lidé odjakživa. Jde nám o to, nebezpečí předvídat a být připravení. Úzkostní lidé ale předvídají nebezpečí více (mnohdy zbytečně) než ostatní. Snaží se mít pokud možno všechny oblasti života pod kontrolou, což ale není pro psychiku člověka z dlouhodobého hlediska užitečná strategie. Když čtu váš dopis, přemýšlím o tom, co bylo dříve?
Je to vaše únava, nevyspání, nemožnost sdílet (nabízím navíc další časté pocity matek na MD a ty, které jsem sama zažila, jako pocit izolace, osamělosti, závislosti, bezmoci), které vás vedou k tendenci kognitivně vyhodnocovat situace s větší úzkostí, nebo jste měla tendenci vnímat svět jako ohrožující již dříve? Píšete o tom, že jste docházela na terapii. Předpokládám tudíž, že oba dva faktory zde hrají roli současně. V dopise je totiž možné vysledovat na sebe navazující řetězce vašich starostí, které vám slouží k úlevě od momentální úzkosti. Tím, že si dáte pozor, aby se dítě neudusilo, nikam nespadlo, abyste měla peníze, máte situaci sice pod kontrolou v danou chvíli, ale unavujete se tím a vaši úzkost posilujete. Pak se mohou objevovat globálnější starosti jako nemoce, válka apod., které vy teď skutečně ovlivnit a mít pod kontrolou nemůžete.
Odolávat myšlenkám
Říkáte si, že je těžké různým strachům odolávat. Vy si můžete začít těchto myšlenek všímat jakoby seshora, z pozice pozorovatele. Když se myšlenka objeví, máte na vybranou. Na chvilku se zastavte a přemýšlejte, co s ní. Můžete ji relativizovat, zhodnotit a vyvodit nějaký závěr. Pokuste se věc vidět z různých úhlů, ne jen v ohrožující rovině. Všímejte si také, jak vaše starosti obvykle dopadnou, tzn. věci, ze kterých míváte obavy a dopadnou dobře, registrujte. Příště se na tuto zkušenost můžete spoléhat. Někdy zjistíte, že je možné dát myšlenku rovnou za pomyslnou ohrádku, protože právě teď nemůžete stejně nic dělat. Starost máte v bezpečné vzdálenosti. Není tak naléhavá. Není třeba se starostí obávat a vyhýbat se jim. Stačí jen se naučit s nimi zacházet.
Jak se máte vy?
Z některých vět vašeho dopisu si dělám určité představy o tom, jaký vztah máte k sobě a k okolí. Bohužel jde o pouhé hypotézy, které vám vůbec nemusí sedět. Tudíž jen obecně napíši, co se někdy stává. Obavy z budoucnosti a starosti z problémů, které by mohly nastat, lidem často umožňují se nevěnovat řešení toho, co by mohli/měli řešit v současnosti. Například místo aby člověk vyjádřil, co potřebuje, vymezil hranice vůči druhým, se obává, zda všechno stihne, zda se na něj někdo nezlobí apod., čímž se současnému problému vyhýbá. Řešení důležitých problémů vnímá buď jako nemožné, nebo obtížné.
Zkuste se zamyslet nejprve nad tím: Co byste si přála? Co vám ne/vyhovuje? Nešlo by z toho něco změnit, nebo alespoň o tom začít mluvit? Velmi často se u lidí, kteří trpí úzkostmi a depresemi objevuje odkládání a vyhýbání se asertivnímu chování ve vztazích s druhými. Promyslete vaše blízké vztahy. Přesně tam mohou být ukryty důležité věci, i když je teď myslím můžete mít tendenci zlehčovat.
Pár praktických rad
-
Odpočívejte vždy, když to jde. I když víte, že byste ještě měla udělat spoustu věcí, aby to bylo v pořádku, raději si lehněte, zavřete oči, spěte. Po probuzení uvidíte situaci méně naléhavě.
-
Kupte si malou a velmi sympatickou knížku Odvahu! Knížka o přežití. Okamžitá pomoc při úzkosti, obavách a panice (Grada), kde se naučíte několik triků, jak se uvolnit.
-
Každý večer před spaním (kdy bývají úzkosti nejtěžší) si projděte v hlavě den a uvědomte si, co bylo dobré, z čeho jste měla radost, co se vám povedlo, koho zajímavého jste potkala, slyšela, a taky přemýšlejte, na co se můžete v nejbližší době těšit.
-
Zařiďte si, abyste byla alespoň jednou týdně na dvě až tři hodiny sama a mohla si dělat, co chcete, především dělat věci jen tak.
Na závěr jen napíši, že ne každý dokáže bez pomoci zvenku prožívat štěstí. Někdy je k tomu opravdu potřeba terapie, neboť určité neuvědomované limity vycházejí z jednoduchých, dříve nahromaděných psychologických omylů, ze kterých se staly automatismy. Jde o různá chybná přesvědčení (vůči překážkám, které se jeví například jako příliš velké/malé, podléhání melancholii, libování si ve smutku), jistoty („to nejde“, „co z toho“ apod.), úzkostné tendence („mám strach být šťastná, protože kdyby to skončilo, nezvládnu to“), perfekcionismus (buď stoprocentní štěstí, nebo nic), atd.
Naštěstí je možné tyto omyly měnit, a to dvěma navzájem se doplňujícími směry. Za prvé je dobré pochopit, odkud se to bere (rodiče, kteří sami nedokázali prožívat štěstí, nedostatek přijetí v dětství, přísná výchova, těžká životní událost…). Za druhé je potřeba zjistit, že pocit štěstí se vytváří a žije v přítomnosti pravidelným a systematickým „pěstováním“ radostí.
Přeji vám, abyste mohla být spokojená.
Kamila Thiele
