Dobrý den,
chci vás požádal o pomoc s mým problémem. S manželkou jsme již 15 let a dá se říct, že máme spokojené manželství. Máme dvě děti, velký dům a dalo by se říct, že nám nic nechybí – až na jedno.
Manželka se ani po tolika společných letech nedokázala vyrovnat s tím, že již nebydlí s rodiči a sourozenci. Se všemi si musí pravidelně několikrát denně volat, navštěvuje je několikrát do týdne a je jedno, jestli jde o sourozence, matku nebo otce. Prostě kdo zrovna není v zaměstnání nebo má čas na dlouhý telefon, tak s tím si musí vyměňovat zážitky posledních dnů.
Došlo to i tak daleko, že při jedné výměně názorů jsem byl označen několika nelichotivými slovy ze strany celé její rodiny. Manželka ovšem (k mému překvapení) nijak nezasáhla a po několika dnech se vše vrátilo do starých kolejí – následovaly telefonáty, návštěvy a vše jako dřív. Připadám si jako páté kolo u vozu a nechci se stavět mezi manželku a její původní rodinu. Na druhou stranu nechci a nemůžu být ten, který je povinen všechno snášet.
Můžete mi prosím poradit, jak postupovat? S manželkou jsme to již probírali mockrát a vždy se dozvím, že ona si nechce rozhádat ani jednu stranu.
David
Názor odborníka
Dobrý den,
zkuste si položit otázku, co vám na tom všem vlastně vadí. První a druhá polovina vašeho dotazu se od sebe totiž dost zásadně liší.
Z té první by se mohlo zdát, že vám vadí intenzita kontaktu vaší ženy s její rodinou. Stojí to spoustu času, peněz (telefonáty), možná vás napadá, že by mohla dělat něco užitečnějšího. Možná vám vadí, že nic „nezůstane doma“, že je všechno někde sděleno a přetřásáno. Nebo máte dojem, že do života své ženy nepatříte tolik jako její rodiče a sourozenci? Nebo je to úplně jinak? Asi by mě napadly ještě další možné důvody, ale mé fantazie nejsou důležité, podstatné je, co vadí vám.
Pokud jde o druhou část vašeho dotazu, ta vypadá mnohem závažněji. Píšete v ní o rozporech mezi vámi a manželčinou rodinou, o nelichotivých slovech, jimiž vás častují. Ještě horší je ale to, co následuje potom – vaše překvapení, že se manželka nepostaví na vaši stranu. Pak zase následují telefonáty a návštěvy a vy se cítíte jako „páté kolo u vozu“.
Rozumím vaší nepohodě. V partnerském vztahu člověk očekává, že vazba mezi ním a partnerem bude silnější a důležitější (byť i jen o trochu) než všechna pouta ostatní. Tato vaše (přirozená) potřeba není uspokojena a není divu, že vám to vadí. Stejně tak člověk očekává, že partner mu bude oporou. To je koneckonců důvod, proč se lidé kdysi začali do dvojic párovat – prostě ve dvou se to lépe táhne a v temném dávnověku to také zvyšovalo šanci na přežití. Když se o opoře partnera ve vztahu mluví, vypadá to jako úžasně zařízené, ale bohužel to s sebou někdy nese nutnost volby. Mezi dobrým a špatným se nám rozhoduje dobře, trochu těžší je vybrat ze dvou dobrých variant a zvolit jednu ze dvou špatných možností je často nad naše síly.
Pro vaši ženu je tak asi těžké zvolit mezi vámi (a naštváním rodiny) a její primární rodinou (a naštváním vás). Tak neudělá nic, protože se domnívá, že tak nenaštve nikoho. Což samozřejmě není pravda, ale asi jí to ještě nikdo neřekl. Výsledkem je, že se cítíte zklamaný, odstrčený a máte (oprávněný) dojem, že vaše žena zklamala v jednom ze svých úkolů – podpoře svého manžela.
Pokud vám mám poradit, co byste měl udělat, tak zkuste spolu s manželkou přijít na to, proč je její kontakt s rodinou tak intenzivní. (Nudí se? Má je tak moc ráda? Bojí se jich? Chce to ona? Oni? Všichni?) Jako druhý krok jí řekněte, jak se ve vztahu s ní cítíte. Zkuste si třeba přečíst něco o asertivitě. Teď nemám na mysli zprofanovanou gramofonovou desku, ale komunikační princip, kdy druhého nesoudíme, nevyčítáme mu, nestěžujeme si, neprosíme, ale sdělujeme mu něco ve smyslu: „Když děláš tohle, tak já se cítím takhle…“ A ve třetím kroku si vyjasněte vzájemná očekávání a domluvte si nějaká pravidla vzájemného fungování.
Samozřejmě si na závěr neodpustím zmínku o tom, že s psychologem, psychoterapeutem, manželským poradcem a podobně vám to půjde mnohem snáze.
Držím palce,
S pozdravem,
Pavel Král
