Nevím, co mám se sebou dělat. Neustále se sebou bojuju – ať dělám věci, které musím dělat, nebo i jen ty, které dělat chci. Začíná to zanechávat následky v mezilidských vztazích i ve vztahu sama k sobě. Většinu života jsem se snažila ve větší nebo menší míře přizpůsobit okolí a rodinným požadavkům s určitým respektem k vlastním potřebám, zachovávalo to klid v rodině i všude okolo. Ale když jsem začala pracovat, jako by pohár přetekl a všechno prasklo. Jak pracuju 8 hodin 5 dní v týdnu, přestávám to zvládat.
Chodím z práce nasrděná, jsem nepříjemná, vyhýbám se lidem (i nejbližším) a během večerů bojuju se skrytými záchvaty hněvu, který utápím v denním snění. Denní snění v podstatě používám jako zbraň dlouhodobě, jelikož realita a to, co se ode mě požadovalo od dětství, nebylo nikdy pro mě dostatečně zajímavé oproti silnému vnitřnímu světu. Pamatuju si ještě z dětství, že jsem se nejvíc těšila na příchod ze školy, kdy jsem si přečetla knížku a snila jsem o různých příbězích celé hodiny. Jako by to byl pro mě jediný zdroj štěstí, což mě děsí.
Vždy jsme se snažila najít si nějaký smysl – něco, pro co můžu žít a věnovat se tomu, obětovat možná nějaké vášni život. Ale nevím, co se sebou. Zkusila jsem různé druhy škol, připravovala jsem se na medicínu (což jsem nakonec nedala a ze stresu si zadělala na psychické problémy), studovala společenské vědy i informatiku. Momentálně pracuju v IT sféře, ale uspokojuje mě jedině plat.
Cítím vnitřní prázdnotu, jako kdybych v sobě měla hladovou díru. Každým dnem jako bych po večerech jen zabíjela čas prokrastinací na internetu, nakupováním nebo jídlem, čekajíc, ale netuším na co. Potěšilo by mě jakékoli nasměrování, ať už knižní nebo terapeutické. Vždy mě bavila práce se zvířaty, ale kvůli rodině jsem v tomto nemohla pokračovat. Nejsem typ k dětem. Nenávidím svoji momentální profesi nebo spíš při ní nic necítím. Mám obavy z prázdna, z ničeho.
Iika, 25 let
Názor odborníka
Hezký den, Liko,
pod vašimi slovy se mi v představách vynořují útržky mého příběhu, a dokonce i příběhu řady mých přátel a klientů. Důvěrně znám dilemata, která vyvstávají, chci‑li naplnit přání ostatních a zároveň respektovat sebe. Prožívám návaly vzteku a ani otázka smyslu života se mi nevyhýbá obloukem.
Tím vším chci říct, že to, co prožíváte, nemusí být nutně špatně. Že to může být důležitá fáze vašeho života, která vám o vás toho může hodně prozradit. Díky všem těm tíživým okamžikům můžete objevit svou pravou podstatu, pochopit a projevit své touhy a přání nejen ve vnitřním, ale i vnějším světě. Marcus Aurelius prý řekl: Co ti stojí v cestě, to je její součástí.
Neustále se mi dere na mysl věta Pavla Špatenky z jeho článku Osamělá cesta. Píše tam, že duchovní cesta je skutečná psychická žumpa. Každého, kdo se na cestu vydá, čeká vnor do studnice vlastních strachů, úzkostí, frustrací, deprivací, zmatku, chaosu, setkání s méněcennými komplexy a s bolestivými stránkami vlastního života vůbec.
Chci vás podpořit v první řadě v hledání a nalezení duševního postoje, který by vám mohl v situacích, které popisujete, pomáhat. Nikoliv v hledání řešení, co s tím. Alespoň ne hned. Váš postoj k sobě samé, schopnost nadhledu, myšlenkové vzorce, zvyky, to vše hraje klíčovou roli při hledání cesty. A věřím, že texty Pavla Špatenky mohou být silnou inspirací. Připojím ještě doporučení na Andreu Platznerovou a konkrétně její článek Něco bolestivého kdesi mezi žebry. Píše v něm: „Nejsme jen takoví, jak se zrovna v některé konkrétní situaci chováme.“
Zavřít se před světem
Oba autoři nabádají k sebepoznávání formou pozorování, k trpělivosti a laskavosti. A i já bych vás k tomu chtěla vyzvat. Ve vašem textu mě zaujaly dvě pasáže, které možná skrývají vodítka na vaší cestě.
Zaujala mne část, kde píšete, že realita pro vás není dostatečně zajímavá. Bohužel nemáme možnost si spolu pohovořit o tom, co vám vnitřní svět přináší za potěchu, a tak budu jen uvažovat:
Většinu života jste se přizpůsobovala požadavkům okolí. I když jste se snažila respektovat své potřeby, dost možná jich řada zůstala potlačena, nenaplněna či nepovšimnuta. Dávala jste přednost tomu, co chtějí ostatní, před tím, co chcete vy. Své touhy jste si tedy začala naplňovat skrze denní snění. Ve světě podle vašich představ.
Uzavření se před světem mohlo poznamenat i vaši schopnost vidět, vnímat a přijímat možnosti, které vám realita nabízí.
Protože byl svět kolem vás nenaplňující, přestala jste mu věnovat tolik pozornosti a začala čím dál více energie věnovat snění – naplnění. Konfrontace s pracovním prostředím osm hodin denně jen umocnila pocit, že realita kolem vás vám nic zajímavého nenabízí. Sice jste se snažila najít nějaký smysl, obětovat se nějaké vášni, ale ta se nedostavila.
Představuji si, že uzavření se před vnějším světem mohlo poznamenat i vaši schopnost vidět, vnímat a přijímat možnosti, které vám realita nabízí. Jednoduše se vám zúžil úhel pohledu a vaše smysly znecitlivěly vůči vnějším vlivům. Vídám to kolem sebe často. Chráníme se tak před nepříjemnými pocity prázdna a marnosti. Zavíráme se. Tím ovšem zavíráme i možnost, že se nás dotkne něco živého a vášnivého.
K této teorii mě přivedla i vaše zmínka, že nenávidíte svou profesi. Vzápětí totiž píšete, že při ní nic necítíte. A to je podle mne zajímavý rozpor. Možná je to jen volbou slov, ale vybídla bych vás k pozastavení se nad svými pocity a nad jejich vnímáním.
Využívejte celý web.
PředplatnéSchopnost vnímat své emoce a správně je pojmenovat je často klíčová pro pochopení situace, ve které se nacházíme. A pokud jsme své vnímání z mnoha různých důvodů omezili či potlačili, chvíli potrvá, než se k nim přes všechny ty ochranné slupky znovu dostaneme.
V tomto směru bych vám určitě doporučila gestalt terapii, která klade důraz na uvědomování si vlastního vnímání, prožívání a jednání. Směřuje k sebepřijetí a je založena na předpokladu, že člověk má od narození zdroje a schopnosti potřebné k navazování vzájemně prospěšného kontaktu s druhými lidmi a okolním prostředím a k prožití uspokojivého a tvořivého života.
Přeji vám hodně trpělivosti a laskavosti na vaší cestě, Liko.
Iveta Hrotková
