Dobrý den, mám takový problém s partnerem.
Je to skvělý muž, zodpovědný, ma mě rád, věnuje se mi. Jsme spolu už téměř 10 let a plánujeme rodinu.
No, jedna věc mě na něm hrozně štve a mám strach, že se to bude jen zhoršovat. Je je příliš panovačný, vnucuje mi jeho názory, všechno, co dělám, kontroluje a komentuje, nic mu není dobré. Všechno organizuje a není spokojený, dokud to není tak, jak řekl on.
Tenhle problém se projevuje ve všech sférach našeho soužití. Nemůžu jít ven, dokud mi to neschválí on, ale i na to musíme mít přesný plán – kde, s kým, přesný čas, kdy skončím… A já musím souhlasit, jinak mě psychicky vydírá dokud sama nepovím, že na to kašlu a nikam nejedu. A pak se diví, co mi vadí, vždyť to bylo moje rozhodnutí.
V sexu se běžně stává, že jednou za měsíc je u nás vysoká frekvence a to vždy začíná on, když jsem se o to pokoušela já, nejednou mě odmítl a pak sme se pohádali. Tak už nezačínám a jen čekám. Takhle je to ve všem a já se trápím.
Psychologa zamítl, u nás je věchno v pořádku.
Já jsem ale člověk, který má svou hlavu, některé věci si udělám po svém a on je pak uražený. Když si konečně zvykne, i tak začne určovat pravidla, kdy, jak, za jakých podmínek. Do devíti doma, s tím člověkem ne… Když mu řeknu, že může jít taky, tak taky ne, má svoje důvody. No tohle věčné přizpůsobování mě nebaví. Teď máme špatné období, kdy se já dost prosazuji a on se zlobí.
No opustit ho nechci a už vážně nevím, jak mám věci dělat, aby mě začal akceptovat.
Jana
Názor odborníka
Dobrý den, Jano,
Z vašeho dotazu není úplně jasné, zda na vaši případnou či „hrozící“ nezávislost váš partner žárlí, není schopen připustit vaši odlišnost, potřeby a zájmy, nebo má „jen“ tendenci řídit a ovládat váš život. Každopádně žijete s pocitem, že váš život ovládá do míry, kterou není možno považovat ve vztahu za zdravou.
Možná to je příliš idealistické, ale dle mého názoru je láska podmíněná svobodou a respektem k partnerovi, tím, že chceme pro partnera dobré, přijímáme ho, a říkáme ano jeho životu. Protože, ať už bude náš vztah sebetěsnější, partnerův život nebude nikdy náš život. Jistá míra závislosti ve vztahu existuje, ale jako dobrovolný závazek. Intimita a také sexuální život jsou velmi důležitou součástí partnerského vztahu, pokud v tomto nebudete spokojená, bude to ve vás znova a znova vyvolávat otázky a pochybnosti. A nakonec, pokud opět nepopřete své potřeby, můžete mít tendenci hledat blízkost a uspokojení někde jinde. Máte právo, a skoro bych řekl, že vůči sobě samé i povinnost, se rozhodnout a zvolit co s tím.
Každopádně, pokud vás někdo přehnaně kontroluje a vydírá, nesvědčí to o tom, že vás má rád. V nejlepším případě, co mě napadá, to může svědčit o tom, že se partner bojí, že by vás ztratil, pokud by vás neovládal. K odborníkovi s vámi jít nechce, protože nevidí to, co byste chtěla změnit.
Pokud váš partner nevidí vaše potřeby a hodnoty nebo je ignoruje, zkuste si sama odpovědět na otázku, zda se to změní, když na to nestačilo deset let společného soužití. Moc si nedovedu představit, co myslíte tím, že se prosazujete. Podle mě se začínáte chovat jako rovnocenný partner. Pokud to není váš přítel schopen přijímat, co myslíte, že bude dál? Samozřejmě se můžete rozhodnout, že tato omezení jsou pro vás přijatelná, že chcete s partnerem setrvat i tak. Ale pokud vy myslíte, že není váš vztah v pořádku, zajděte k odborníkovi i sama. Dáte partnerovi najevo, že to pro vás v pořádku není. Prozatím jste situaci řešila tím, že jste potlačovala své hodnoty a potřeby.
Sdělujete, že partnera nechcete opustit. Možná si zkuste odpovědět na otázku, zda chcete žít takový život i nadále. Někdy je i velmi bolestivý rozchod to nejméně zraňující, co je možno udělat. Psychické vydírání do vztahu nepatří, ale často ho bohužel zažívají ženy, které jsou díky dětem finančně závislé na manželovi. Vy v takové situaci, naštěstí pro vás, prozatím nejste.
