Dobrý den,
moc ráda bych vás seznámila s mým příběhem. Dodávám, že psaní mi nikdy moc nešlo, přesto se pokusím věc popsat.
S manželem jsme spolu 28 let, jednalo se o mou první lásku, vychovali jsme dvě dnes již dospělé děti. Manžel byl vždy klidnější povahy a méně komunikativnější. Neřešili jsme žádné větší problémy, vždy komunikovali ve slušnosti, nikdy se u nás nekřičelo, nehádali jsme se a pro všechny kolem jsme byli příkladem vzorného manželství.
Před cca 5 lety však začal náš vztah „uvadat“ a my se začali jeden druhému vzdalovat. Po několika nezdařených pokusech o komunikaci na toto téma, kdy manžel na vše odpovídal „nevím“, jsme zašli do manželské poradny, kde manžel řekl, že mě má rád, nic proti mě nemá, nikdy jsem mu neublížila, je se mnou nadmíru spokojen, ale city prý dávat najevo neumí.
Pro úplnost dodávám, že v té době jsme spolu již intimně nežili snad 2 roky, o vzájemných dotycích nemluvě, rutinou se stalo políbení při odchodu do práce a návratu domů. Žili jsme jako přátelé. Přestože si manžel uvědomoval, že vztah není v pořádku, nechtěl nic řešit ani měnit.
Právě po těchto pěti letech jsem potkala jiného muže, stali se z nás milenci a po roční známosti jsem manžela opustila (s dvěmi taškami) s tím, že už takhle dál žít nechci. O existenci milence jsem ale neměla odvahu mluvit. Manžel pouze řekl: „to je mi líto“. „Domů“ jsem zašla cca dvakrát do týdne, abych si „půjčila“ svého čtyřnohého mazlíčka. Nikdy ale nedošlo mezi mnou a manželem k žádné komunikaci.
Asi po měsíci manžel přede mnou i dětmi začal vyhrožovat, že spáchá sebevraždu, beze mě prý žít nebude, byl jak smyslů zbavený, pouze mluvil o sobě, že už pro něj život nemá smysl, nebral v potaz, co jsme říkali my, nezajímala ho ani existence dětí, příp. vnoučat, stále dokola opakoval, že beze mě nemá smysl žít. Jelikož jeho bratr i otec sebevraždu spáchali (vždy po ztrátě svých manželek), opravdu jsem měla strach, že tento čin spáchá, neboť v takovém stavu jsem ho za 30 let nikdy neviděla.
Okamžitě jsem kontaktovala psychiatra, ale s jeho návštěvou manžel souhlasil pouze pod příslibem mého návratu domů. V ordinaci plakal, stále si vedl svou, že beze mě žít nebude, sliboval, že když se vrátím, vše se změní, dostal prý pořádně „za vyučenou“, plakal, sliboval, a souhlasil i s léčbou antidepresivy v případě mého návratu.
Jelikož jsme s přítelem měli pocit, že neseme odpovědnost za život mého manžela (přestože všude čteme a slyšíme, že každý dospělý člověk je odpovědný za své činy) a pokud by výhružky dodržel, poznamenalo by to třeba náš vztah, který by mohl být plný výčitek a obviňování, a nakonec by třeba ani nevydržel, dohodli jsme, že se „náš vztah obětujeme“ a já se vrátím domů.
Výsledek? 7 měsíců jsem doma, nezměnilo se vůbec nic. Manžel po mém návratu léčbu ukončil, neboť dosáhl svého, není sám a cítí se bezpečně. Jakékoli rozhovory na toto téma odmítá, přiznal však, že myslel, že to bude lepší, prý se snaží, ale nejde to a jiný prý nebude. Jinak je to moc hodný člověk, o rodinu se stará, nakoupí, když je třeba uvaří atd. Nikam ale nejde, přátelé nemá. A já? Žiji vedle něho, nevadí mi, ale už k němu nic necítím, kromě tedy jedné věci, a to je lítost.
Závěr? Je mi 48 let a zbytek svého života zřejmě „obětuji“ jeho štěstí.
Předem vám moc děkuji, pokud si můj článek přečtete, a pokud byste se k němu i vyjádřili, byla bych nesmírně ráda.
Kačenka
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Kdybychom nebyli v internetové poradně, ptal bych se vás, jestli ta změna skutečně nastala před těmi sedmi lety (pokud tedy počítám dobře). Před pěti lety jste se začali vzdalovat, ale předtím už jste spolu dva roky intimně nežili? Nebo ty dva roky patří do těch pěti let vzdalování? A jak to bylo předtím? A kdy vám odešly z domu děti? Nebo s vámi ještě (byť dospělé) žijí? A došlo vlastně k nějaké změně, nebo jde spíše o postupný vývoj?
Píšete, že manžel byl vždy méně komunikativní, klidný, že jste se nikdy nehádali… Hádání se obecně považuje za cosi špatného, jenže nehádání se nemusí být nutně o moc lepší. Schopnost se pohádat (samozřejmě s určitou mírou) totiž ve vztahu bývá druhou stranou mince, které se říká (například) vášeň. To, co navenek vypadá jako vzorné manželství, může být uvnitř vzorem nudy. Netvrdím, že takový váš vztah byl, ale z toho, co píšete, se to tak zdá. Manžel nemá přátele, nikam nechodí. Byl takový i dřív? Zřejmě ano. Pro rodinný život je to fajn, když se manžel věnuje prakticky výhradně rodině a nemá moc jiných zájmů. Jenže ve chvíli, kdy děti dospějí a kdy byste se měli vrátit k „bezdětnému“ životu, to může být na obtíž. Ale to jsou jen mé konstrukty. A teď zpět k vašemu dotazu.
Myslím si, že jste se neměla vracet zpět. Tím nechci říci, že odejít od manžela bylo nejlepší a jediné možné řešení, ale už jste ho jednou zvolila, tak jste si na něm měla trvat. Nebo svůj návrat aspoň podmínit nějakou definovatelnou a ověřitelnou změnou. Z psychologie víme, že člověk má tendenci opakovat chování, které mu v minulosti přineslo nějaký užitek. To, že jste od manžela odešla, pro něj samozřejmě představovalo nepohodlí. Dokonce bych mu věřil i to, že vás má rád, ale že to neumí dávat najevo. Když jste pak od něj odešla, zdekompenzoval se a začal vás vydírat. Vy jste podlehla a vyhověla mu. Tím jste ho odměnila za jeho chování (vydírání) a až budete chtít odejít příště, zase to zopakuje.
Už jsem tu psal mnohokrát (a vy jste to mnohokrát četla či slyšela), že rozhodnutí zabít se je věcí každého člověka. (S výjimkou těch případů, kdy je za ním závažná psychopatologie, ale to je stav, který by se neřešil návratem manželky domů, ale psychiatrickou hospitalizací.) A za vydíráním sebevraždou je vždy kalkul.
Co teď? Manžel říká, že se snaží. Otázkou je, zda to je pravda, ale připusťme, že ano. Snaha je ošemetná věc. A je s ní spojená velká filozofická otázka: Má se snaha cenit? Když se dítě učí jezdit na kole a přes opakované pády na něj znovu sedá, odměnu za snahu si samozřejmě zaslouží. A teď si představte řemeslníka, který vám předá zpackanou koupelnu se zvlněnou dlažbou, křivým obkladem a maltou ucpaným odpadem a na vaše výtky říká, že se fakt snažil. Pochválíte ho? Já jsem toho názoru, že se cení výsledek a snaha nikoli. A vím, že mnoho lidí s tím nesouhlasí. A pro zmírnění nabízím kompromis. Cenit se má snaha, která je vidět. Vidíte nějakou? Odpovídat netřeba.
Asi čekáte nějakou radu. Tady je: Zapomeňte na poslední větu vašeho dotazu. Pro jistotu vám ji připomenu: „Je mi 48 let a zbytek svého života zřejmě ‚obětuji‘ jeho štěstí“. Udělejte cokoli jiného a bude to správně.
Držím vám palce,
Pavel Král
