Dobrý den,
jsem vdaná a mám ženatého milence. Tento stav trvá už dva a půl roku. Ze začátku vztahu se jednalo jenom o vzájemné sympatie a sex, později to přerostlo v lásku, alespoň z mé strany. Přítel tvrdí, že to má stejně, ale zatím to skutky nedokazuje. Chtěla bych, aby se rozvedl a žili jsme spolu, bohužel on nechce opustit rodinu, tvrdí, že to dětem nemůže udělat. Vlastně se pořád vymlouvá na děti. Tvrdí, jak strašně moc trpí, jak je nešťastný, ale teď to prý jinak nejde.
Chce se pravidelně stýkat, nic víc. Můj manžel i jeho manželka se o vztahu tak před třemi měsíci dozvěděli, oba jsme jim slíbili, že to skončilo, ale pokračuje to dál. Nevím, co dělat. Nemohu žít bez něho, ale tato situace mě ničí neskutečně moc. Pořád čekám, že se něco stane, že změní názor a odejde od ní. Má cenu ještě čekat, nebo jsou dva a půl roku dostatečně dlouhá doba, aby se rozhodl, co chce a co nechce.
Děkuji za odpověď.
Monika
Názor odborníka
Dobrý den.
Ptáte se, zda je dva a půl roku dostatečně dlouhá doba doba, aby se rozhodnul. A já si říkám, že je to především otázka na vás: jak dlouho jste vy ochotná a schopná čekat, resp. být v situaci, kdy nejste naplno ani s jedním mužem. Z toho, co píšete, to vypadá, že on má jasno: chce vás jako milenku a je to pro něj lákavé a silné natolik, že ve vztahu pokračuje i přesto, že oba partneři o vašem vztahu vědí. Vypadá to, že vy chcete víc – vztah, kdy odejde od ženy a dětí a bude s vámi. On však nechce. Takže otázka možná nezní tak, zda jsou dva nebo tři roky dostatčně dlouhá doba, aby se rozhodl. Možná je rozhodnutý a bude pokračovat v tom, co mu vyhovuje. Tudíž změna situace leží svou vahou spíše na vás než na něm, částečně i proto, že vy jste ta, které stávající nevyhovuje.
Ze zkušenosti mohu také říct, že jakmile se jednou vedlejší vztah provalí, je velmi těžké v něm nepozorovaně pokračovat. Nevím, co se děje v jeho i vašem vlastním partnerství, ale z mého pohledu se vyplatí zaměřit pozornost na to, co funguje a nefunguje ve vztahu, který máte. Zvláště pokud jsou přítomny děti. Ona to totiž nemusí být výmluva, ale konflikt mezi vášnivou láskou a láskou otcovskou, která je smíchaná s láskou partnerskou se stávající ženou (ať to tam funguje jakkoliv). Odejít od dětí není jen tak. Je vždy velmi důležité zvážit, co všechno je tímto krokem možné ztratit – nejenom pro sebe, ale co to bude znamenat pro děti. V tomhle ohledu je jeho váhání pochopitelné, alespoň z mého pohledu.
Píšete, že nemůžete žít bez něho. Jste však chycená ve slepé uličce, kdy nemůžete žít ani s ním. Stojíte před tou vysokou zdí, kde ulice končí a doufáte ve změnu – že se v něm něco stane a on opustí rodinu a bude s vámi (happy end). Smutná realita je ta, že ani tento výsledek nemusí zaručit oboustrannou spokojenost. Opravdu se sama sebe zeptejte: jak dlouho jsem ochotná a schopná čekat? Kolik času svého života budu trávit ve slepé uliččce doufajíce v lepší zítřky? Rok, dva? Pět let? Nebo až deset? Deset a více let je ochotný čekat málokdo. A pokud tato doba uplyne, aniž se něco stane, potřebujete udělat další krok (pokud se nechcete uhnízdit na konci ulice): zvednout se, rozloučit se s tímto vztahem a představou, která je s ním spojená a jít dál. Kdyby umřel, tak bez něj také budete žít…
V neposlední řadě doporučuji návštěvu odborníka, se kterým můžete tuto vaši slepou uličku lépe prozkoumat a třeba najít ještě jiné cesty, jak z ní ven. Nebo aspoň pochopit, co vás v ní udržuje.
Tak držím palce.
